Vyhledávání

„Život by neměl být o ideálech,“ říká vítěz české soutěže Eustory Jan Vilém Rajner

Pátral i v Archivu Univerzity Karlovy, aby se dozvěděl o životním příběhu svého dědečka. Jan Vilém Rajner se svou prací na téma „Osudy Viléma Rajnera na pozadí doby 20. století“ zvítězil v soutěži Eustory 2019. Jeho práce zachycuje nejen nelehkou životní cestu jeho dědečka za dob nacismu a komunismu.

O jakou soutěž se jedná? A jaký je její koncept?

Jedná se o nadnárodní soutěž, která se týká evropské historie, kultury a tradice. Rámec uchopení soutěže je velmi individuální a v každé zemi probíhá jinak. Soutěže se neúčastní pouze státy Evropské unie, ale také například Izrael. V České republice byl do roku 2019 způsob zpracování pojat ve stylu odborné práce na zadané téma. Doposud se jednalo buď o místo, osobnost, či událost podílející se na historii 20. století. Naopak v letošním roce je téma volitelné, avšak stále musí pojednávat o historii 20. století. Zásadním kritériem práce byl určitý přesah a přínos dané práce. V Německu k uchopení soutěže nabízejí mnoho možností zpracování.

Po inspiraci Německem může od nynějšího roku student v české Eustory zpracovat téma mimo odbornou práci také například formou podcastu, komiksu či kresby. Což zajištuje větší svobodu práce, ale také tento koncept zpracování historie nabírá více popularizačního rázu.

 

Kdy ses poprvé o soutěži dozvěděl? A proč sis dané téma zvolil?

No, celé to asi začalo, když jsem si s mojí tetou Ninou Pavelčíkovou začal povídat o rodinné historii. Hodně mě zajímalo, co dělali moji předci, a taky se v současnosti ukazuje, že to, co se dělo našim předkům, se nám zapisuje do genů. Vychází z toho například výzkum neurovědce Ivana Rektora. Pak jsem o tomto mém zájmu řekl našemu učiteli na gymnáziu. Řekl jsem mu, že mám dědu, který si prožil nelehký osud. Byl židovského původu, utíkal, zažíval hlad a že k jeho životu mám dost dokumentů a podkladů.

Velkým spouštěčem bylo to, že jsem mu řekl, že jsem našel krabici, ve které se nacházely stovky až tisíce dokumentů, které byly určitými prameny/svědectvím dědova života. V té krabici bylo spoustu dopisů, ale i vysvědčení vydáné před první republikou a dalších materiálů. Řekl mi, že slyšel o soutěži Eustory, která se zabývá především 20. stoletím a obecně moderními dějinami, a že by bylo fajn to zkusit.

Měl jsi nějaké cíle a ambice?

Myslím si, že cílů tam bylo víc. Jednak jsem viděl tetu, která vypráví o tom, jak to bylo v rodině, a říkal jsem si, že jsem vlastně jenom konzument a pouze přijímám to, co se děje. Tak jsem si řekl, že by bylo dobré taky něco vytvořit a tím obohatit ne jenom sebe, ale také svoji rodinu. Na to by se klidně dalo namítnout: „Tak proč to děláš do soutěže?“ Na to navazuje můj další cíl, kdy jsem chtěl zjistit, jak na tom jsem. Dále mě na Eustory zaujala jedna z výherních cen, kterou byla možnost zúčastnit se konferencí Eustory, kde se setkávají výherci z různých zemí a diskutují o historii Evropy, o současném dění a vyměňují si tam názory. To znělo jako něco, co chci zažít!

Co všechno jsi musel podstoupit pro získání potřebných informací k tvé práci?

Tak „obětoval“ jsem tomu hodně svého času. Jak jsem říkal, musel jsem projít asi přes 1 200 papírů a dokumentů. A některé ty papíry byly rukopisy a musel jsem je luštit. Důležité je zmínit, že mezi všemi těmi dokumenty v té krabici byly i dopisy, a to z velké většiny příchozí, což dělalo celou věc ještě více detektivní. Nevěděl jsem, na jaké zprávy děda odpovídal, ale věděl jsem, co mu přicházelo. Samozřejmě v rámci psaní historie to není o tom psát čistě strohá fakta, jelikož fakta jako taková svým způsobem neexistují, záleží na jejich interpretaci.

Dále jsem vedl rozhovory, které jsem dělal už předtím, než jsem se to vůbec rozhodl sepsat, takže jsem měl z čeho vycházet. Mimo tohle jsem dojížděl do archivů a hledal informace. Hodně informací jsem získal z ostravského archivu, protože děda žil v Ostravě, a potom jsem něco získal i z archivu v Praze. Jsem vděčný všem archivářům, protože jsem se tak dostal třeba i do Archivu Univerzity Karlovy nebo do opavského archivu, který mi byl velice nápomocný.

Jaké byly reakce rodinných příslušníků na to, o čem píšeš?

Zpočátku to bylo takové podivné, jelikož jsem nic takového ještě nedělal. Do té doby jsem žil takovým stereotypním životem (smích), a když jsem se rozhodl ještě k tomu psát o rodině, tak jsou tam vždy otázky typu „Co když se tam něco ne úplně dobrého najde?“ a podobně. Ty reakce rodiny byly různé, byli rádi, že něco tvořím a že se společně něco nového dozvíme, ale zároveň vyvstávaly otazníky „Co vlastně z toho vzejde?“ Bylo to individuální, například moje teta byla nadšená a velmi nápomocná se svými znalostmi, co měla. Naopak si myslím, že můj otec (syn dědy) byl mírně skeptický vůči pátrání a hledání v rodinné historii.

Zamyšlený Vilém Rajner v době studií v Praze na lékařské fakultě na UK z 28.2.1931

 

Setkal ses s nějakou informací o tvé rodině, která tě zaskočila?

Tím, že děda žil v období 1912 až 1997, tak za svůj život zažil dva režimy. Nacistický a komunistický režim. S nacismem to bylo velice problematické, jelikož byl děda židovského původu, tak tím byl hodně ovlivněný. On se ale necítil být židem. Narodil se do židovské rodiny, ale on sám se s judaismem neztotožňoval. Jeho otec byl masarykovec a asimilant, tím dával dědovi jinou výchovu. Již před vznikem Československa se židé začínali dělit do frakcí a děda právě spadal pod ty asimilanty, kteří se snažili vymanit z židovských kulturních tradic a vazeb. Snažili se ztotožnit s českými ideály.

Co mě zaskočilo bylo to, že na jeho starých vysvědčeních byly vystřižené kolonky, kde se asi pravděpodobně uvádělo náboženství. Pravděpodobně na to nebyl úplně hrdý, tak to prostě odstřihnul. Dá se to ale také interpretovat tak, že se natolik bál nacistického režimu, že tu kolonku odstranil. Ale pravý záměr těchto vystřižených kolonek se nikdy nedozvím. Vždycky je důležité si uvědomit, že neexistuje jenom bílé nebo černé. Během toho, když děda utíkal před nacistickým režimem, objevil se i v situacích, kdy nešlo nekolaborovat. To, že přežil, je velká náhoda. Musel hrát na spoustu stran a zapírat i svůj původ.

 

Co ti zkušenost s Eustory dala, posunula tě někam?

To bychom tady byli teda hodně dlouho…(smích) Tím chci říct, že mi dala opravdu hodně moc. Inspirovalo mě to k tomu, abych v psaní pokračoval. Něco podobného jsem dále napsal i do celostátní soutěže SOČ a také jsem vytvořil společně s mojí tetou Ninou příběh o celé větvi naší rodiny. Uvědomil jsem si, že je dobré ne jenom přijímat, ale také něco tvořit. Dále jsem mohl poznat velké množství neuvěřitelně inteligentních lidí z různých zemí. Bylo to o vyměňování si názorů, společném porozumění a komunikaci bez ohledu na to, jaké jsme národnosti nebo jaké máme náboženské vyznání.

Zdroj fotografií: archiv Jana Viléma Rajnera; historycampus.org/project/ecommemoration1945/; Facebook Eustory

 

Karolína Lamaczová

Vyhledávám adrenalin a pivo.