Vyhledávání

ZAMYŠLENÍ: Proč se současné Rusko tak nápadně podobá bývalému SSSR?

Už na gymnáziu mě začalo bavit mluvit rusky, sledovat ruské filmy a číst ruskou literaturu. Jména jako Tarkovskij, Pasternak, Bulgakov nebo Solženicyn jsou známá jak rusofilům, tak rusofobům, jsou to osobnosti světového významu. Tahle jména mě nakonec přesvědčila, abych si na vysoké škole vybral ruštinu na Filozofické fakultě.

Posléze mě jako studenta rusistiky čím dál tím víc začínala zajímat ruská mentalita i vztah těchto osobností k moci a neustále jsem přemýšlel, proč je současné Rusko takové, jaké je. „Vždyť jsme si tak blízcí,“ říkal jsem si. Proč tedy spousta mladých emigruje? Jak je možné, že někteří pokládají kytice k soše největšího masového vraha v dějinách? Nad tématem současného Ruska jsem přemýšlel na základě studia rusistiky, kontaktu s obyvateli Ruska a čtení literatury.

Sovětský režim většinu známých tváří perzekuoval. Pokud už neskončili zavření v Gulagu jako Solženicyn, tak nesměli vydávat jako Pasternak, nebo byli nakonec donuceni emigrovat. Fascinuje mě však fakt, že spousta emigrantů, kteří utekli z politických důvodů, na Rusko vzpomíná a chce se vrátit. Jedna z mála výjimek je režisér Andrej Tarkovskij, který i se svými geniálními nápady natočil jenom polovinu filmů, které původně plánoval, kvůli byrokratickým obstrukcím. Nakonec v roce 1984 emigroval do západní Evropy, a protože v té době jako silný kuřák dostal rakovinu plic, chtěl, aby za ním přijela rodina, což mu dlouhou dobu nebylo umožněno. Po této zkušenosti těsně před smrtí o dva roky později prohlásil, že mu jeho země tak moc ublížila, že se do Ruska nevrátí ani živý, ani mrtvý.

Gorbačov, za jehož vlády se mnohé změnilo, je z našeho středoevropského pohledu většinou brán kladně. Bereme jej jako významnou osobnost, která výrazně změnila geopolitické dění a uvolnila tuhé poměry. Díky němu je v Rusku demokracie, za což ho Rusové musí milovat. Nebo ne?

Podle průzkumu popularity agentury Levada z roku 2017 jsou demokratičtí politici, Gorbačov a Jelcin, kteří „povolovali otěže“, ve stínu za Stalinem, Brežněvem a Putinem. Stalin je druhý největší masový vrah 20. století (hned za Mao Ce-tungem), přesto k němu chovají Rusové sympatie a někteří mu pokládají k soše květiny.

Světlana Alexijevič

Situaci mi trochu objasňuje nositelka Nobelovy ceny za literaturu Světlana Alexijevič ve své knize „Doba z druhé ruky“. Rusové jsou potomci Čingischána, mají v sobě trochu té drsné mentality, která vyžaduje vládu tvrdé ruky. Teze, že „ruská duše je velká a záhadná, sovětského člověka pochopí jen sovětský člověk“ a „polovina Rusů čeká na druhého Stalina, od dob Čingischána potřebujeme pevnou ruku“ v knize uvádí překvapivě velké množství lidí.

Odpor k tomuto vysvětlení má však ruský historik Voronov. Podle něj je náš pohled na Rusko zkreslený – spousta státních agentur, které provádějí výzkumy, lže. A navíc se nedá říct, že by Rusové tak moc vzpomínali na Stalina nebo Brežněva. „Byli v jeho době velmi mladí, zatímco dnes jsou staří, ruku v ruce s tím mají plno zdravotních problémů, a tak na to nostalgicky vzpomínají. Psychologové tomuto jevu říkají vzpomínkový optimismus,“ říká. Domnívá se, že Rusové diktátora nechtějí, jen se jich na to nikdo neptal.

Proč tedy někdo oslavuje Stalina? „Je to hlavně kvůli nostalgii.“ V jednom ale se Světlanou Alexejevič souhlasí i Voronov. „Je nutné si uvědomit, že jsme národ katů a jejich obětí,“ zamýšlí se. Když se většina Rusů podívá do svého rodokmenu, je jeho předkem buď kat nebo jeho oběť. „A navíc si musíme uvědomit, kolik lidí vlastně chodí s květy k Stalinovu pomníku. Je to naprostý zlomek populace, ze kterého nejde dělat závěry,“ doplňuje historik Voronov.

A proč se Rusko vrací k tomu, jaké bylo dřív? „Protože jsme vybudovali kapitalismus pod vedením KGB. Dzeržinského svrhli, ale Lubjanku ne,“ sděluje jeden z respondentů v knize „Doba z druhé ruky“. Staré struktury pouze převlékly kabát, ze zapáleného komunisty je najednou vášnivý demokrat, podobně jako u nás. Nejistota, propaganda ve smyslu orientace na imperiální patriotismus, na velké Rusko, vítěze Velké vlastenecké války a nostalgie vytváří obraz, který Rusové vidí raději než vzpomínky na 90. léta, kdy spousta lidí ještě více zchudla a další za podezřelých okolností až moc zbohatla (např. Roman Abramovič, majitel fotbalové Chelsea a další oligarchové) – do té doby neměl nikdo nic, dokonce i předseda KSSS Michail S. Gorbačov žil jako střední třída.

Devadesátá léta jsou u nás v Česku spjata se svobodou, novými možnostmi, ale také privatizací, rozkrádáním státního majetku a třeba i krizí hodnot. To samé období je v Rusku symbolem pro totální chaos. Ztráta hodnot, identity a zklamání z neduhů svobody (jako je vysoká korupce, střílení lidí na ulicích) a zároveň historická potřeba vlády pevné ruky vytvořila ideální místo pro Putina, který vlastně v začátcích své vlády mluvil o změnách a odporu ke zkostnatělému státu, ale v posledních dobách se chová úplně stejně, viz pokusy o změnu Ústavy, aby mohl vládnout až do hlubokého důchodu.

Domnívám se, že současné Rusko je ve složité situaci. Reálně tam neexistuje žádná opozice, ruský režim dokáže prostřednictvím státem ovládaných médií zdiskreditovat každého, kdo se jim nelíbí. Nepovede-li se mu to přes média, použije byrokratickou mašinerii nebo tajné služby.

A i když asi roste napětí ve společnosti (hlavně mezi mladými Rusy, kterým se nelíbí návrat ke „gerontokracii“ v přímém přenosu), osobně si v rozporu s tvrzením historika Voronova myslím, že většina Rusů spíš než po liberálně smýšlejícím politikovi opravdu touží po diktátorovi, ale „osvíceném“. Není se jim co divit, za svůj život zažili buď totalitu nebo demokracii, ale jenom formální. Nakonec ti, kteří se současným stavem této země nesouhlasí, jsou už dávno pryč – sám jsem na svém Erasmu v Anglii potkal spoustu mladých Rusů, kteří upřednostní „zkažený konzumní Západ“, než aby žili v zemi „dědy z bunkru“.

Tento článek je úvodem k sérii rusisty o Rusku. 

zdroj fotografií: ČT24, agentura RIA NOVOSTI

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.