Vyhledávání

ROZHOVOR: „Díky pandemii jsem se vrátil ke svým začátkům,“ říká písničkář Jaromír Nohavica

Současná krize nám všem bezesporu přinesla mnoho překážek, ale také nové možnosti a cesty. Písničkář, textař a kytarista Jaromír Nohavica zůstává s příznivci své hudby v kontaktu i za trvajících protiepidemických opatření. Skrze streamované koncerty s různorodou tematikou lidem dále předává své texty a písně. Jak nahlíží na online prostředí a jak se vypořádal s pandemií?


Jaký jste měl vztah k technologiím a online prostředí před pandemií?

Já se přiznám, že propojenost světa skrze internet je pro písničkáře nesmírně osvobozující a důležitá. Uvědomil jsem si to už před lety, když jsem levou rukou napsal písničku Ladovská zima jen tak pro potěšení a jako terapii. Tu písničku jsem zahrál v Hranicích na koncertě a nějaký člověk ji natočil, přepsal ji na MP3 a poslal ji svým známým. Dva dny nato mi přišly zprávy z Ameriky, že ta písnička je úžasná. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že písnička má velký dar právě v tom, že může tím internetovým světem proplouvat jednoduše jako vlaštovka.

Díky internetu nad sebou písničkář nemá žádného pána. Nepotřebuje rádio, televizi a ani vydavatelské firmy. To všechno jsou pomocníci, ale ten hlavní cíl, napsat písničku a dát ji potom lidem, to může umělec udělat velmi dobře i sám, právě díky internetovému prostoru. Už je to teda pár let, co jsem si toto uvědomil a začal internet plně využívat. Jednak jsem své písničky hrál na koncertech a sdílel je s lidmi naživo, jednak jsem je také dával na alba, aby je lidé mohli poslouchat i v soukromí.

Tehdy se začalo rozšiřovat heslo, že kopírování ničí muziku. A já jsem si uvědomil, že je to naopak. Právě to kopírování a sdílení písní skrze internet muziku podporuje, jelikož umožňuje, aby písnička žila vlastním životem.

Jak tedy konkrétně probíhal přesun Vaší tvorby do virtuálního prostředí?

V současné době k tomu přišla ještě další novinka, kterou jsem nevyužíval, a to jsou právě streamované koncerty. Jestliže spolu nemůžeme být fyzicky, tak já si u sebe doma večer vezmu mikrofon, spojíme se přes nějakou aplikaci a můžu vám ten večer hrát, což teda plně využívám. Udělal jsem asi 15 nebo 20 streamovaných koncertů různého typu.

Díky této pandemii a uzavření jsem se naučil, že tyto streamované koncerty jsou forma, která se dá využívat nejen v krizových situacích, ale i během normálního hudebního života. Jestliže už budu normálně koncertovat a budu mít nápad, že si při nějaké příležitosti, jako například MDŽ, udělám streamovaný koncert jako součást svojí tvorby, tak je to jenom plus.

Je pro Vás složité pracovat s technologiemi a pohybovat se v online prostoru?

Ono to vypadá zvláštně, ale když se u nás v devadesátých letech po revoluci objevily počítače a nové technologické možnosti, tak já jsem to měl od začátku velmi rád a záměrně jsem se tím obklopil. Tyhle technologie považuji za velmi důležitý nástroj komunikace. Je třeba využívat všech různých způsobů, jak s lidmi rozmlouvat.

V listopadu minulého roku jste vydal album Máma mi dala na krk klíč. Jaké jsou rozdíly ve vydání alba během pandemie a mimo ni?

Samozřejmě to byl výrazný rozdíl. Jak už říkal kamarád Karel Plíhal, album je otisk člověka v konkrétním čase, chvíli a místě. Sice skládáte písně, ale když to nakonec dáte do kupy, otiskne to, jací jste v té chvíli byli, co se ve vás a kolem vás dělo. Původně jsem to album chtěl natáčet někdy v únoru nebo březnu minulého roku, už jsem si i domlouval termíny, a najednou na nás v březnu padlo něco, co jsem nečekal. Za svůj život jsem toho potkal spoustu a znenadání přišla úplně nová situace, která vás postaví lidsky, životně, civilizačně, písničkářsky, ale i normálně někam úplně jinam. Takže já jsem to album odložil a i na ty písně, které už jsem na tom albu měl, jsem se začal dívat jinak.

Kacířsky řečeno, ta pandemie mému albu hodně prospěla. Odhodlal jsem se k tomu, k čemu jsem se dlouho chystal, a to je návrat ke svým začátkům. Když jsem vzal do ruky kytaru, sedl jsem si na dvůr v Ostravě Porubě na klepač a lidi mě poslouchali. Nic jiného, jen já a kytara. Jako bych se díky tomu, co se na nás valilo, vrátil k těm věcem, na které jsme všichni zapomněli. K těm prostým věcem, jako třeba když byla zima a máma ti řekla: „Vezmi si na hlavu čapku, jinak onemocníš“. My jsme na tyhle jednoduché věci zapomněli. Proto je ta deska ovlivněna tím, že jsem se dostal do nové situace. Ostatně jako všichni.

Měl jste v plánu dělat koncert k Mezinárodnímu dni žen, ale vzhledem k velkému zájmu se z jednoho koncertu stalo sedm. Jak tyto koncerty probíhaly? A jakým problémům jste musel čelit?

Ještě předtím, než jsem tyhle koncerty udělal k MDŽ, tak jsem si je vyzkoušel. Udělal jsem tematické streamované koncerty, kde jsem ku příkladu zpíval polské verze svých písní, nebo koncert s písněmi ruského písničkáře Vladimíra Vysockého. Můj poslední živě odehraný koncert byl minulý rok v klubu Heligonka v Ostravě právě k MDŽ.

Po roce jsem si říkal, že když v Heligonce nemůžu ten koncert zopakovat, tak ho udělám streamem. Vyzval jsem ženy, ať mi napíšou svoje přání, co mám zahrát, a já jim to všechno zahraji. Skoro každá žena si ale napsala o úplně jinou písničku, takže mi přišlo asi 140 různých přání. V té chvíli jsem se rozhodl, že to nemůže být jen jeden koncert. Když už si to holky přejí, tak musím zahrát všem. Rozdělil jsem to na sedm koncertů po dvaceti písních. Když to první den začalo, tak jsme nedomysleli, že přijdou tisíce lidí, a proto to hned spadlo. Tím pádem jsme další den pokračovali dvojkoncertem.

Myslím, že se ty koncerty trefily do té pravé chvíle – když je člověk takto uzavřený sám v sobě, naštvaný na to všechno, na ty roušky, na ten těžký úděl. Najednou to bylo takové uklidnění. Lidé mi posílali fotky, jak si doma sedli, dali si vínko, arašídy a poslouchali moje písně. Jak říkám, i ten streamovaný koncert v těchto pandemických dobách je velmi důležitý a inspirativní.

K těmto online koncertům se nabízí také otázka, jak psychicky zvládáte absenci živého publika?

Hádejte, jak to zvládám. No blbě. Ale nejen absenci živého publika. Já už hraji dobrých pár let a odehrál jsem několik tisíc koncertů, takže je to hluboko ve mně, a najednou mi to chybí. Avšak já si nestěžuji. Lidé sice nadávají, jak se nemůže zpívat a co všechno hrozného se děje, ale rád bych připomněl jedno latinské heslo, které říká: „Inter arma silent musae“, což znamená, že ve válce múzy mlčí, a ať to bereme jakkoliv, tak toto je válka.

Není tolik času na múzy a zpívání, jsou důležitější věci, a to je přežít. Proto jsem nešťastný, když vidím fotky, jak na pražské Náplavce sedí lidé bez roušek a popíjejí pivo jen proto, že chtějí svobodu.

Tím chci říct, že mi to samozřejmě chybí, ale musím to vydržet. Nedá se nic dělat. A také že mi chybí lidi, je jedna věc, ale druhá věc je, že člověk byl zvyklý hrát v určitou hodinu a ta hlava byla na něco naučena a najednou z toho vypadne.

Co podle Vás pandemie ukázala o fungování hudebního průmyslu v ČR?

Jedno je pro mě velké zklamání. Ta pandemie vybarvila lidi. Ti, kteří byli hodní, jsou ještě hodnější, a ti, kteří byli pitomci, tak jsou ještě větší.

Co se týče toho hudebního průmyslu… Co je vlastně hudební průmysl? To je vydávání desek a v tom se dá pokračovat. Písně se samozřejmě píšou dál, já můžu psát, nejsem v tomto omezen. Já si tady u sebe v podkroví brnkám, hraji a skládám dál. Takže celý hudební průmysl je vlastně omezen pouze tím, že se nemůžeme potkávat naživo. To je velké omezení, protože muzikanti jsou komedianti, kteří na to pódium potřebují vylézt, předvést se před těma babama, aby ukázali, jací jsou kura dobří. Jinak si ale myslím, že chceme-li lidem něco dále posílat, tak právě díky těm technologiím můžeme.

Zdroj fotografií: heligonka.cz; nohavica.cz

 

 

 

 

 

 

Karolína Lamaczová

Vyhledávám adrenalin a pivo.