Vyhledávání

Rusistka z Moskvy Čadajeva: „V Rusku je divočejší kapitalismus, čeští studenti jsou samostatnější.“

Olga Viktorovna Čadajeva je odbornou asistentkou na katedře slavistiky Univerzity Palackého v Olomouci. Pochází z Ruska, vystudovala slavnou Lomonosovovu státní univerzitu, své doktorské studium pak studovala v Česku na nejstarší moravské univerzitě. V České republice už více než 15 let žije a má české občanství. V době, kdy jsou česko-ruské vztahy velmi napjaté, jsem se jí ptal nejen na vztahy mezi zeměmi, ale také na její jazykové znalosti. Jaký je rozdíl mezi vesmírnými agenturami NASA a Roskosmos? A pomohl jí ke znalosti více jazyků hudební sluch?

Minule jsme spolu mluvili o důvodech, proč jste přišla do Česka, že za tím jsou rodinné důvody, že Vaše cesta vedla přes Polsko. Zjistil jsem, že kromě Olomouce máte nějaké sídlo i v Opavě. Jak to vlastně máte?

Už dva a půl roku bydlím v Olomouci, ale v Opavě mám trvalý pobyt. Tohle je to místo, kam jsem se přestěhovala. Ty důvody byly čistě osobní. Po příchodu do Česka jsem teda chtěla do Olomouce zrovna dělat doktorát na polonistice, měla jsem připravené i podklady, ale pak jsem to přerušila a vrátila se na univerzitu až v roce 2013.

Proč jste se nevrátila k polonistice, ale k rusistice?

Byla jsem mimo jazykové prostředí a víte, jazyk je něco jako fitness. Záleží na tom, jak často jej používáte, jak moc cvičíte a podle toho vypadá i vaše kondice. Zejména v případě polštiny se u mě stalo to, že jsem se musela rychle naučit česky, výhradně z poslechu, takže jsem neměla žádnou systematickou výuku a tím pádem došlo k zajímavému procesu, že čeština nahradila polštinu, takže ta u mě zůstala hlavně pasivní. Já věřím tomu, že kdybych teď na několik měsíců jela do Polska, tak to dokážu rychle kompenzovat, ale v současné době je moje znalost pasivní, a tak jsem si netroufala se na tu dráhu vrátit.

Se slovanskými jazyky je to rychlý proces, ta podobnost přispívá k tomu, že je rychlejší vstup, ale i rychlejší výstup z toho jazyku

I tak ale mluvíte několika jazyky, které nejsou Vašimi rodnými jazyky – anglicky, polsky, česky. Někde jsem se dočetl zajímavou teorii, že i hudební sluch může mít vliv na učení se jazyka a Vy hrajete na klavír. Myslíte, že to spolu souvisí?

K tomuto asi nemám dostatečné údaje, asi bych to dokonce zpochybnila. Musí dojít k souhře víc faktorů. Myslím si, že hudební sluch určitě může přispět, ale já si netroufám říct, že disponuju nějakým dobrým hudebním sluchem. Sice když zpívám, tak slyším, že zpívám falešně, ale nedokážu s tím nic udělat (smích). I přes letitou snahu.

Určitě to je jeden z faktorů, ale není to rozhodující. Mám i v rodině jednu hudebnici, která má problém se naučit jeden cizí jazyk, natožpak více. Může to spíš pomáhat ve výslovnosti.

Vy máte dvě děti, které v podstatě vyrůstaly v bilingvní rodině. Dokáží mluvit oběma jazyky? Nebo jim jeden jazyk dělá problém?

Měla jsem ambice vychovat dvě bilingvní děti, a proto jsem na ně mluvila výhradně rusky, četla jim ruské pohádky a knížky. U staršího se to docela povedlo, u mladšího bohužel ne, po 4 letech snažení jsem se toho vzdala a začala mluvit česky i doma.

Starší se domluví rusky, pasivně rozumí dobře, ale se čtením je to horší. Může číst články, ale když četl Vojnu a mír, tak si pouštěl audioknihu, s tím samotným textem se nepopere a četl to v českém překladu.

Wow, Vojna a mír je docela obtížná knížka!

Pro zájemce o historii je to docela základní kniha (smích).

Z mého pohledu jsou tahle starší ruská díla obtížně stravitelná, musím se na ně o něco víc soustředit…

…tohle je samozřejmě hodně individuální, z mého pohledu je ruská literatura ta nejjednodušší (smích), i když nejsem milovník výhradně ruské literatury.

Vím, že se jedná o oblasti, které jsou jen těžko porovnatelné. Přesto se Vás zeptám – dá se nějak srovnat život v Česku a život v Rusku?

Na tohle potřebuju nějaký referenční vzorek, jsou to hrušky a jablka. Potřebujeme srovnat nějaké kategorie, ale rozdíly mezi zeměmi už například v distribuci obyvatel je tak velké, že je velmi obtížné to nějak shrnout. Pokaždé narazíme na obrovské rozdíly. Můžeme srovnat třeba sociální strukturu obyvatelstva.

Můžu třeba říct, že na rozdíl od Česka, kde je sociální struktura docela jednolitá, většina Čechů žije jako střední, nižší střední třída, tak v Rusku je tomu naopak. Rozdíly jsou mnohem větší, nůžky jsou více rozevřené, procentuálně jsou zastoupené jinak různé skupiny. Mnohem větší procenta Rusů žije pod hranicí chudoby, tuším, že ekonom Vladislav Žukovskij uváděl, že až 50 % žije okolo hranice chudoby. Na druhou stranu i to zastoupení bohaté skupiny je úplně jiné.

Máme také geografické rozdělení. Celé Česko procestujete za stejnou dobu jako jenom pár ruských oblastí v evropské části.

Česko má více rudimentů sociálního státu. Situace v Rusku se o dost víc blíží klasickému divokému kapitalismu. V současné době sice probíhají změny, řekněme posledních 10 let, ale k tomu, aby sociální systém podpory obyvatelstva byl dostatečný, chybí dlouhá cesta.

Já jsem někde četl, že v poslední době roste počet podniků, které patří státu, údajně až 70 %. Myslíte, že to nějak souvisí s podporou sociálního státu nebo je to spíš chuť nechat si co nejvíc kapitálu v Rusku?

Já nejsem dostatečně informována, abych Vám mohla říct nějaký odborný názor, ale myslím si, že se bude spíš jednat o velké podniky než o čisté počty firem. Snaha omezit odliv kapitálu do zahraničí je záležitost, se kterou Ruská federace bojuje de facto od začátku a od divoké privatizace z 90 let. Neřekla bych, že úspěšnost je velká, dokonce tento trend pokračoval

Vraťme se ke srovnání Ruska a Česka. Nechci míchat hrušky s jablky, jak říkáte, tak zkusím vytvořit nějaký vzorek, který by se dal vztáhnout i na Vás. Studovala jste magisterský obor v Rusku na vysoké škole a doktorský zase na české univerzitě. Dá se tohle nějak srovnat?

Můžu srovnat studentský život v Ruské federaci a v ČR, aniž bych tady prošla magisterským studiem, protože tady pracuju a vidím, jací studenti jsou a jak žijí.

V Rusku studenti do prvního ročníku přicházejí ve věku 17-18 let, tady je ten věk mezi 20-21 lety. Už jenom tohle velmi ovlivňuje například samostatnost studentů. I když v dnešní době mluvíme o nějaké infantilizaci společnosti, tyto trendy vidíme, samostatnost se jistým způsobem snižuje, takže já bych řekla, že čeští studenti jsou samostatnější než ruští.

Dalším rozdílem je to, že v Rusku je až na výjimky pevně stanovený rozvrh. V Rusku je student zařazen do jisté skupiny, nedělá si rozvrh sám ve STAGu jako tady, a s tou skupinou tráví další 4 roky studia. Dřív to bylo 5 let, já jsem absolvovala ještě předtím, než se Rusko připojilo k Boloňskému systému, takže já nejsem magistr, ale DS, specialista, což je rovnocenné magisterskému titulu.

To, že s těmi lidmi trávíte tolik času, vede k tomu, že komunitní život v rámci té skupiny je jiný. My jsme třeba měli větší úkoly a nevypracovávali jsme je samostatně, spíš jsme se snažili pomoct té kooperaci v rámci skupiny. Když jsme měli přípravu na zkoušku, tak jsme se připravovali společně, otázky jsme distribuovali mezi sebou.

Na druhé straně bych řekla, že míra laxnosti u ruských studentů je vyšší. Česko je někde uprostřed mezi západním systémem a tím sovětským nebo postsovětským. Například podvádění u zkoušek – čeští studenti také podvádí, to učitelé vědí a snaží se tomu nějak předcházet, často to ale tolerují, protože se jim už třeba úplně nechce. Tak rozsáhlou míru podvodů, jak se praktikuje v Rusku, si však čeští studenti netroufají.

Když tohle srovnám s angloamerickým systémem, který taky zčásti znám, tak tam je to naprosto netolerováno a i mezi studenty je to ostudné, nikdo se tím nechlubí. Zatímco v Rusku je to běžné.

Další rozdíl je v tom, že vysokoškolské vzdělání v Rusku je de facto mandatorní. Obrovská část populace automaticky uvažuje o dosažení VŠ titulu, aniž by to ve skutečnosti potřebovala. Na středních pozicích, které nevyžadují vysokoškolskou kvalifikaci, je vyžadováno VŠ vzdělání. Bohužel tento trend můžeme v posledních 10 letech pozorovat i v Česku, což vede k degradaci vzdělání.

Když jsem se přestěhovala do Česka, tak jsem byla úplně nadšená z toho, jakou hodnotu mělo středoškolské vzdělání. Opravdu nechápu, na co je studium filozofie referentce třeba v nějakém obchodním podniku. Proč potřebuje někdo skládat zkoušky z Platóna a Hegela, když se potřebuje naučit odborné předměty?

Myslíte to tak, že se podle Vás středoškolské vzdělání přizpůsobuje tomu, aby jej zvládlo více lidí?

Ano. Na více pozicích je požadován alespoň bakalářský titul. Můžeme to hodnotit i z hlediska tzv. umělé zaměstnanosti – většina lidí, pokud bychom oprostili strukturu našeho trhu práce od balastu, tak dost velká část lidí nemá žádné rozumné uplatnění.

Jak to myslíte?

Myslím to tak, že je to spojeno s větší technologizací společnosti. Pokud dříve vypadala struktura trhu tak, že bylo potřeba více dělníků, více manuální práce, tak dnes už to tak není. Ti lidé někde pracovat musí, a proto se vytváří taková umělá zaměstnanost. Třeba tím, že se prodlužuje délka jejich studia. Jsou něčím zaměstnaní, studují a nemusí se v tom okamžiku řešit nějaké jejich uplatnění na trhu práce.

Je v Rusku taky, jak Vy říkáte, umělá zaměstnanost?

V Rusku tak úplně není. V Rusku je mnohem divočejší kapitalismus. Výjimkou je státní sektor. Ten teda generuje zbytečná pracovní místa.

Vezměme si například dva podobné podniky, NASA a Roskosmos. Neřeknu Vám přesné údaje, v Roskosmosu pracuje asi 10× víc zaměstnanců (asi 11 tisíc versus 100 tisíc) než v NASA a já se domnívám, že opravdu užitečných a těch, kteří vytváří nějakou přidanou hodnotu, je v Roskomosu opravdu těch stejných 10 tisíc.

Vytváří se podle mě pozice, které nejsou potřebné, ale musí existovat. Potom záleží jak jsou distribuovány. Nejsem žádný sociolog, je to pouze můj názor, domnívám se, že třeba EU pomocí toho nabubřelého obrovského systému administrativy taky přispívá k tvoření umělé zaměstnanosti. Aby se zpracovaly některé nutné papíry, je nutné zaměstnat více administrativních pracovníků. Všechny tyto systémy by se daly zefektivnit a zjednodušit. Nicméně tohle není v zájmu společnosti.

Vím, že nejste politoložka. Jak se však jako rodilá Ruska díváte na Evropskou unii? Když jste odcházela z Ruska, tak ČR do EU vstupovala, viděla jste ji zvenku a teď zevnitř. Teď dokonce máte české občanství, takže jste i občanka EU.

Ano, už jsem legálně občanka ČR (smích). Podívejte, EU je skvělý koncept, vychází z velmi vznešených myšlenek. Trošku ji ale zabíjí to, že se z ní stal takový byrokratický kolos a de facto se vytratila ta původní myšlenka o multinárodním spojení, které sleduje společné zájmy. Právě ta byrokracie se projevila v současné covidové krizi.

V běžných ruských médiích se objevují články zaměřené vůči EU. Jak se na ni dívá nějaký běžný Rus? Bere ji jako nepřítele?

V současném Rusku došlo k výraznému omezení svobody médií. Většina médií sleduje nějakou jednotnou propagandistickou linku. Nejsou to přímé direktivy z kanceláře prezidenta, spíš tahle nálada tak nějak visí ve vzduchu a oni prostě píší takovým stylem.

Vymezování se Ruska vůči Západu je záležitostí posledních 15 let, ale zesílilo zejména po ukrajinské krizi v roce 2014. Nicméně, co se týče veřejného mínění, tady je to složitější. Většina populace v Rusku je pořád závislá na médiu typu televize a tištěných médií.

Mladá generace se od nich však odpoutává a spíš než oficiální propagandistickou linku, sleduje oblast YouTube žurnalistiky a internetových médií.

Existují dva koncepty – na jedné straně je koncept Evropa, potom jsou vztahy Ruska s jednotlivými státy. Dobrým partnerem Ruské federace je tradičně Německo, to vychází z 90. let, to můžeme krásně vidět na tom, jak je Německo obezřetné a jak si nedovoluje se razantně ohradit proti Rusku. Jsou v tom obrovské ekonomické zájmy. Potom jsou země jako Polsko, kde jsou tyto vztahy vyhrocené odjakživa, pak nějaký zbytek zemí, který vlastně ani nevnímají.

A pak je EU, kterou si spousta Rusů představí i jako vnitřního nepřítele vůči Německu, které je právě partner. Nemůžeme hovořit o nějakých jednotných představách.

Zmiňujete, že Rusko s Polskem mají historicky velmi vyhrocené vztahy. Když jste studovala v Polsku jako Ruska, dívali se na Vás lidé skrz prsty?

Ano, stávalo se to. Pokud můžu srovnat svůj pobyt v Polsku s pobytem v Česku, tak v Česku jsem se nikdy nesetkala s tím, že by i lidé, kteří nemají Rusko moc v lásce, toto přenášeli do osobní roviny. V Polsku jsem se s tím setkávala – nejen jednou, nebyly to jednotlivé případy. Já jsem v té době mluvila polsky tak, že skoro nebylo poznat, dokud jsem se neunavila, že nejsem Polka. Až se to dotyčný nebo dotyčná dozvěděli, odkud jsem, tak se velmi často změnil jejich postoj vůči mně.

V Česku jste se s něčím takovým nesetkala?

Češi nemají silné historické vědomí. Češi jsou spíš omezení na svoje zájmy tady a teď a jejich rekapitulace minulosti nesahá dál než po to, co si pamatují. Historická paměť Poláků je oproti tomu velmi silná. Události v minulosti pro ně nejsou snadno odbouratelné. To, že tady v Česku byly v roce 1968 sovětské tanky, neřekne mladším lidem skoro nic. Kdežto v této generaci Poláků jsou události spojené s Varšavským povstáním, Katyňským masakrem, rusko-polskou válkou a trojím dělením Polska stále živé.

Ono to má kladné i záporné aspekty. Občas u státnic žasneme, že studenti neví, co za tanky sem v roce 1968 dojely, jednou někdo říkal, že dojely v roce 1989. Já se domnívám, že v Polsku by tato situace byla absolutně nepředstavitelná. Na druhou stranu to má i výhody při té mezilidské stránce.

Podle mě je to i spojené s aspektem religiozity, role náboženství, a historického traumatu zhruba ze 17. století. Oni vlastně byli ti, kdo chránil tu „správnou“ katolickou víru od jakýchkoli vnějších nepřátel.

A jeden z důvodů teda asi bude i ten, že Česko kromě roku 1968 nemá zkušenost s takovým východním sousedem. Poláci tuto zkušenost mají odjakživa. A to, že pro Polsko Rusko představuje hrozbu, i jako Ruska nehodlám nijak popírat, protože to je pravda.

Mluvila jste o Polsku, které se považuje za obránce toho správného křesťanství. Existuje nějaká paralela s tím, že se Moskva považuje za Třetí Řím, za obránce toho pravoslaví?

Tenhle koncept je občas revitalizován, ale není konstantní. Vzpomeňte si na Petra I., který dokázal přetvořit církev na úřad, rozhodně o žádnou ochrany víry u něj nešlo. Kateřina Velká narativ o obraně pravoslaví třeba použila při trojím dělení Polska, kdy argumentovala tím, že je pravoslavné obyvatelstvo utlačováno.

V určitých obdobích se tato myšlenka vrací, třeba i v dnešní době. Já bych řekla, že v současném Rusku je návaznost na to, co se dělo během vlády Mikuláše I., kdy Sergey Uvarov vytvořil tu formulaci – jednota pravoslaví, samoděržaví a národnosti je v Rusku nadevše a všechno se jí musí v Rusku řídit.

Teď tam nebude pravoslaví, ale tradiční hodnoty, suverenita a až potom někde pravoslaví.

Rusko se v poslední době snaží sama sebe formulovat jako někoho, kdo brání ty tradiční hodnoty, ten protipól dekadentnímu Západu a nefungující EU. Proč to dělá?

Vezměte si, že to je docela dobrý exportní artikl. Z hlediska propagandy to dobře působí na tu část evropské a americké populace, kteří se cítí být pod nátlakem nové levice nebo jiných skupin. A když vezmeme klasický americký střední Západ nebo voličskou základnu SPD, tak to dobře rezonuje s pocity těchto lidí. A myslím, že to je docela úspěšný koncept, nemůže však fungovat donekonečna. V současném Rusku už vidíte tu únavu z té konzervace, hlavně u mladší generace, která se cítí být zrazena a nenabízí se jí žádná vize do budoucna, žádná alternativa.

Může pro mladé lidi být alternativa třeba v nějakém blogerovi?

Na tuto otázku nedokážu odpovědět, protože žádná alternativa v současné době není. I kdybychom vzali Navalného, tak on žádnou alternativu nenabízí. Veškerá jeho rétorika je tzv. apofatická – „ne“. Což znamená to, že nenabízí žádný pozitivní program. Nabízí negativní program, vyhoďme ty staré a vybudujme krásnou novou zemi, Rusko budoucnosti.

Nic konkrétního kromě vyhození korupčníků však nenabízí.

Další věc je ta, že Rusko potřebuje normální funkční parlament. Ne to, co v této době představuje státní Duma, to je spíš zbytečný přívěšek a zbytečná tiskárna na zbytečné zákony, které jsou ještě k tomu škodlivé.

Rusko potřebuje parlamentarismus. Navalnyj nabízí výměnu lídra za lídra. On je spíš taková znouzectnost.

Žila jste v Rusku v době, kdy byl populární Boris Němcov. Byl významnější než je dnes Navalnyj?

No, že by byl populární… Víte, jeho problém byl v tom, že on se tak trochu minul v čase. On totiž nestihl jako politik dozrát a podepsala se na něm stejná sebestřednost a narcismus jako u Navalného, takže by asi stejně neměl šanci nějak uspět.

zdroj fotografií: archiv Olgy Čadajevy

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.