Nacházíme se hluboko v druhé vlně koronavirové pandemie, ale přesto nesmíme zapomenout na mnohá srdečná gesta dobrovolníku z vlny první. Jedním z těchto nenápadných hrdinů je Michaela Vohralíková, spolupracující s Dobrovolnickým centrem UP.
Dobrovolnické centrum UP vzniklo v roce 2016 jako první české univerzitní centrum, sdružující aktivní studenty a zprostředkující dobrovolnické příležitosti, nám poskytlo seznam aktivních občanů, kteří se snažili pomoci, jak jen mohli. Michaela Vohralíková se jakožto proaktivní a nelhostejný občan rozhodla pomoci Klokánku v Dlouhé Loučce. Michaela zajišťovala distanční výuku dětí prvního stupně základní školy, které byly svěřeny do péče Klokánku v Dlouhé Loučce, a to v plném rozsahu, což zahrnovalo každodenní výuku dětí (3 vyučovací hodiny denně), včetně komunikace se školou a přípravy výukových materiálů. Dále se věnovala těmto dětem i předškolním ratolestem v jejich volném čase, chodila s nimi na vycházky do přírody a naopak v době omezeného pohybu osob pro ně zajišťovala tvůrčí aktivity. Každý den pomáhala pečujícím tetám s vydáváním obědů pro všechny děti a následného úklidu Klokánčího bytu. Aktivně se zapojovala i do víkendových akcí pro děti, které spolu s dalšími třemi dobrovolnicemi pořádaly. Jednoduše měla opravdu napilno!
Mohla byste se nám pro začátek prosím představit?
Jmenuji se Michaela Vohralíková, je mi 22 let. Vystudovala jsem střední pedagogickou školu v Přerově, následně vysokou školu pedagogickou na UP v Olomouci – obor Speciální pedagogika, vychovatelství. Momentálně pracuji jako asistentka pedagoga a v rámci školského poradenského pracoviště mám na starost předmět speciálně pedagogické péče na základní škole. Dále jsem také studentkou navazujícího magisterského programu oboru Speciální pedagogika na Masarykově univerzitě v Brně.
Kdy vás poprvé napadlo zapojit se do iniciativy dobrovolnictví a co vás k tomu vedlo?
Myšlenky zapojit se do dobrovolnictví jsem měla již dříve, avšak bylo těžké najít volný čas, jelikož jsem byla docela vytížená. Pravý čas přišel právě v březnu 2020, jelikož z důvodu nouzového stavu v ČR nebyla možnost navštěvovat školu a ani chodit na brigády, tudíž volného času bylo více. Dovedl mě k tomu hlavně fakt, že se Klokánek dostal do velmi těžké situace, kdy zůstaly v Klokánku jen dvě tety.
Připravovala jste tedy výukové materiály a věnovala se každodenní výuce dětí z Klokánku. Jak na situaci děti reagovaly? Cítila jste z nich negativní emoce jako je strach či nejistota?
Vůbec ne. S ohledem na to, že si mě děti již od začátku oblíbily, byly dny strávené v Klokánku příjemné jak pro mě, tak i pro ně. Byla to změna i pro ně, jelikož nemusely dojíždět do školy, ale učily jsme se společně v prostorách Klokánku.
V té době jste určitě vystupovala z komfortní zóny mnohých, jelikož jste se místo vysedávání doma vydávala každý den za dětmi a vymýšlela různé aktivity. Jak na vaši angažovanost reagovalo Vaše nejbližší okolí?
Moje rodina i přátelé na mě byli pyšní. Přeci jen jsem trávila svůj volný čas jako dobrovolník v Klokánku i přesto, že jsem měla i jiné povinnosti – například psaní bakalářské práce a poté učení na státní závěrečné zkoušky.
Jak situaci naopak zvládaly pečující „klokánčí“ tety?
První týdny nouzového stavu byly pro tety velmi náročné, jelikož jak už jsem zmínila, po uzavření Uničova zůstaly v Klokánku jen dvě tety, které měly na starost asi 14 dětí a jely opravdu tři týdny v kuse. Právě proto také vzešla iniciativa jít jako dobrovolník do Klokánku, kam jsme šly společně i s mojí sestrou. Domnívám se, že tetám jsme nejvíce pomáhaly právě tím, že jsme děti učily nebo jsme hlídaly menší děti a tety mohly například v klidu uvařit, či uklidit. Ale nejdůležitější bylo to, že jsme situaci společně zvládly a to i díky tomu, že tety neztrácely optimismus a chuť do práce, i přesto, že se dlouhou dobu nedostaly domů.
Co Vám tento virus vzal a naopak zase dal?
Těžko říct, co mi vzal. Možná tak jen to, že bylo vše zavřené a zanikl společenský život v tom pravém slova smyslu. Ale nejvíce mi dal to, že jsem měla tu možnost být v Klokánku a věnovat se dětem. Především proto, že se jednalo hlavně o děti romského původu, a tím i ta práce byla zajímavější a přinesla mi do života mnoho dalších zkušeností. Byly to velmi užitečné skoro 3 měsíce.
Cítila jste osobně ze svého okolí spíše solidaritu a soudržnost či distanc?
Soudržnost a solidaritu od okolí jsem cítila především tím, jak okolí podporovalo složky záchranného systému – hasiče, policisty a především zdravotnický personál. Dále se mnoho lidí zapojilo do šití roušek, které věnovali potřebným. Toto vnímám jako největší solidaritu a soudržnost lidí. Velký vliv na tento fakt měla média a sociální sítě. Avšak co se Klokánku týče, solidarita od místních lidí nebyla tak velká, jakou bych čekala. A na to bohužel nemám odpověď, protože si to sama nedokážu vysvětlit.
V registru věnovaném nominovaným pro Cenu rektora bylo taktéž o Michaele navíc dodáno „Děti se na Míšu (paní učitelku, tak jí říkaly) každý den těšily a celkově působení studentky v Klokánku pomáhalo zvládat těžké časy. Jsem přesvědčena o tom, že pomoc dobrovolníků nám pomohla chod v době vládních opatření a nedostatku lidí zařízení udržet. Na Míšu budeme rádi vzpomínat. Michaela se i nadále, v době kdy už jsme na 100 % schopni chod zařízení zajistit (navýšení kmenových zaměstnanců a rozvolňování), o náš Klokánek zajímá a je připravena zase pomoci. Děti navštěvuje, aby jim zpříjemnila jejich čas trávený v Klokánku.“
K tomu myslím není co dodat. Příběhů hrdinů dnešní doby, již bez nadbytečné pozornosti žijí mezi námi jako Michaela, je celá řada. Děkujeme každému z vás. Na každém jednom činu záleží.
Zdroj fotografií: Archiv Michaely Vohralíkové