Vyhledávání

ROZHOVOR: Olomoucká univerzita má podobného genia loci jako Oxford, říká emeritní rektor Miller

Profesor Jaroslav Miller působil jako rektor olomoucké univerzity skoro 8 let. Předtím působil jako student, stážista či hostující profesor na mnoha světových univerzitách, dokonce i na slavném Oxfordu. Proč se nakonec vrátil do Olomouce? Co se změnilo na univerzitě během jeho rektorského působení? Jací jsou dnešní studenti? A co přeje svému nástupci?

S dnes už bývalým rektorem jsem se setkal během jeho posledních dní na rektorátu na konci dubna 2021 v úžasně vypadající pracovně, kam údajně chodil na jídlo zakladatel genetiky Johann Gregor Mendel během svých studií v Olomouci. Působil jako člověk, který ví o čem mluví, i když jsme probrali mnoho témat – od „jeho“ historie, stavu univerzity a českého školství obecně až k večeřím s jeho spolužákem z Oxfordu, bývalým premiérem Davidem Cameronem.

Pane rektore, procházel jsem si váš životopis, studoval jste v Olomouci, Budapešti, na Oxfordu, v USA, byl jste na stážích na několika světových univerzitách. Proč jste se nakonec vrátil sem do Olomouce?

Důvodů bylo asi více. Jeden nepochybně idealistický – tato země do mne a mého studia investovala peníze a cítil jsem, že je fér to nějakou formou vrátit. Další důvod byl samozřejmě ten, že jsem chtěl založit rodinu, a čím jsem starší, tím více je pro mne život na určitém místě otázkou kulturní mentality. Jsem člověkem, který má opravdu rád anglosaský svět, strávil jsem tam dlouhou dobu, ať již v USA, Austrálii nebo Velké Británii. Ale mentalita společnosti se v tomto kulturním okruhu úplně nekryje s mým vlastním směřováním a mým způsobem života.  

Měl jste třeba pocit, že se britská společnost nějak vyhraňuje vůči vám jako člověku ze střední Evropy, že se na vás dívají skrze prsty?

Ne, to rozhodně nikoliv. Velká Británie je jedna z nejvíce mezinárodních zemí světa, kde je tolerance na mnohem vyšší úrovni než v České republice. Svou roli sehrálo více faktorů: Výrazná sociální stratifikace, málo přírody, ohrazená krajina soukromými pozemky atd. Pro mne, jako celoživotního turistu a milovníka volné přírody hrály tyto aspekty značnou roli. 

Kromě anglistiky jste studoval také historii, slavistiku a španělštinu. Co vás nakonec přitáhlo k Anglii a historii?

Celý život jsem toužil dělat historii. Je to něco, co mne naplňuje a v čem pořád spatřuji přidanou hodnotu. Jsem svojí podstatou vědec a baví mě se hrabat v archivech, knihovnách, nechat na sebe padat archivní prach, studovat staré rukopisy.

Nyní, po konci rektorského období se těším na pobyt v nějaké americké, anglické nebo německé knihovně, což mě míjelo prakticky osm let. Navíc historii považuji za jednu z nejmodernějších věd.

Historii?

Ano, protože studujete lidskou společnost, jejíž vzorce chování jsou v principu neměnné. Kontexty a dějinné kulisy se mění, ale člověk je v zásadě stejný. Takže tím, že studujete lidskou společnost, dokážete do značné míry odhadnout současné i budoucí chování společnosti. Proto trošku s nadsázkou tvrdím, že je to jedna z nejmodernějších věd.

A co se týče jazyků, je to jasné. Historik bez jazyků nemůže pracovat. Ve střední Evropě například nelze dělat historii bez němčiny.

A díky němčině jsem objevil Německo, které se postupem času stalo jednou z mých nejoblíbenějších zemí.

Proč jste se pak vzdálil od práce v ruštině nebo ve španělštině?

Hodně jsem tyto jazyky používal v 90. letech. Například jsem si přivydělával jako průvodce pro bohaté ruské turisty ve světě. Dnes ale pracovně používám především angličtinu a němčinu.

Takže vás k výběru jazyků dovedla volba témat, na která se zaměřujete?

Do jisté míry ano. Zároveň mám moc rád ruskou literaturu. V mé pracovně na katedře historie byste našli portrét Puškina, který se mnou sdílí na UP dobré i zlé už desítky let.

Četl jsem, že pro vás historiky může být problémem, že se dnes od němčiny ustupuje a přechází se k angličtině, ale přitom spousta materiálů o naší historii je psáno německy. Je to opravdu problém? A bojujete s ním?

Ten problém existuje, o tom není sporu. Já i mí kolegové na všech katedrách historie v zemi se snažíme studentům zdůrazňovat, že to bez němčiny nejde. Ať už studujete historii v Česku, Německu, Rakousku, Polsku nebo Maďarsku, všude potřebujete němčinu, jazyk, který byl ve střední Evropě lingua franca. Můj dědeček mluvil možná lépe německy než česky, a to jsme vzdáleni pouze dvě generace.

Většinou němčina ale ztroskotává na zájmu ze strany studentů, protože je poměrně těžkým jazykem.

Projevuje se to bohužel i na klesajícím zájmu studentů o germanistiku, což mne nesmírně mrzí. Je to škoda i pro nás samotné, protože Česká republika je obklopena kulturním prostorem, v němž hovoří německy 100 milionů lidí.

Univerzita si vydobyla slušnou mezinárodní reputaci, studentovi musíte dát to nejlepší ze sebe

Vraťme se do roku 2014, kdy jste se poprvé stal rektorem. Co se od té doby na univerzitě změnilo? Co se mohlo změnit a nezměnilo? A u čeho litujete, že se nezměnilo?

To je těžká otázka, kterou musím nějak strukturovat.

Tak dobře, co se za tu dobu změnilo?

Jednoznačně se změnilo postavení a vnímání UPOL v ČR a v mezinárodním kontextu. Univerzita si vydobyla slušnou mezinárodní reputaci, začala se prosazovat v globálních žebříčcích, dokonce se dostala několikrát mezi prvních 500 univerzit na světě. UP je tedy mnohem viditelnější než v roce 2014. Není to jenom otázka PR a marketingu, vždycky za tím musí být něco víc, nějaká přidaná hodnota. Tou je vědecký výkon univerzity, mnohem vyšší míra internacionalizace, působení ve veřejném prostoru. Podívejme se například na počty zahraničních studentů: V roce 2014 univerzita měla asi 2 tisíce  studentů ze zahraničí a těsně před pandemií necelých 5 tisíc z více než 100 zemí světa.  Dostali jsme dokonce evropskou cenu za internacionalizaci.

V roce 2015 jsme založili Nadační fond UP, který funguje velice dobře. Díky Petrovi Bilíkovi máme jednotný vizuální styl. A především jsme se dostali do mezinárodního konsorcia univerzit vedeného Amsterdamskou univerzitou. V roce 2014 bychom na tuto metu nedosáhli, protože univerzity, které tvoří konsorcium, by měly být kvalitativně srovnatelné. Pro mne jeden z důkazů, že jsme dnes kvalitou mnohem dále a že jsme dobrou evropskou univerzitou.

Jakými kroky se tohle povedlo v oblasti výuky?

V oblasti výuky jsme zavedli jednotný systém evaluace, který hlídá kvalitu výuky, ale i všech ostatních aktivit ze strany pedagogů. Jde o komplexní hodnocení jednotlivých pedagogů, pracovišť a fakult. Mnohem více než v minulosti také dbáme na kvalitu pedagogického procesu. Ještě před pár lety jsme hodně favorizovali vědu a výzkum, což je v pořádku, protože jsme výzkumná univerzita. Ale zároveň si čím dál víc uvědomujeme, že chceme vychovat absolventy, na které můžeme být pyšní. A samozřejmě není jedno, jak učíte, kvalita výuky se stává opravdu velkým tématem.

Co podle vás znamená pojem kvalitní výuka?

Dvě věci – ta první spočívá v tom, že studentovi dáte to nejlepší ze sebe, že student od vás dostává určitý návod, vodítko, jak dál studovat disciplínu, do které mu otevíráte dveře. Kvalitní výuka není o tom, že studenta látkou nakrmíte a naservírujete mu vše na stříbrném podnose. Je to o tom, že mu poskytnete pomoc, asistenci, aby sám chtěl obor studovat do ještě větší hloubky. S tím souvisí i to, že student má rád vaši výuku a že se na vás těší.

Kloníte se spíš k anglosaskému stylu výuky, že studenta motivujete a ukážete mu cestu, spíše než ke stylu sovětskému, že mu učivo do hlavy vtlučete a je vám jedno jak?

To jste zmínil dva krajní způsoby výuky. Pravda je, jako obvykle, někde uprostřed a závisí i na studijním programu. Způsob výuky je přece jenom trochu jiný na chemii a na historii. Ale máte pravdu, obecně mám blíže k typu výuky, která se blíží k tutoriálu, k diskuzi. V našich podmínkách to bohužel skoro nikdy není jeden na jednoho.

Někde už jsem kdysi prohlásil, a za tím si stojím, že UP by neměla cílit jenom na ty nejchytřejší studenty nebo na ty s největším IQ, ale na ty s největší motivací. Často uvádím přiléhavý příklad Johna McEnroea a Ivana Lendla. Dvě tenisové superstar 80. let. Když je srovnáte, nemohli být odlišnější. John McEnroe se narodil s raketou v ruce, hráč s talentem od Boha. Nemusel příliš trénovat, a přesto hrál nádherný tenis. Ivan Lendl toho talentu tolik neměl, musel si vše vydřít a nakonec svého soupeře začal porážet. Velice podobné je to u studenta. Obecně mám blíže k vysoce motivovaným studentům než k talentovaným lenochům bez přidané hodnoty.

Mají dnešní studenti slabší motivaci než dřív?

Nedomnívám se. Rozdíl je ale v tom, že těch studentů máme víc než před 20 či 30 lety, kdy jsem studoval já. A taky dnes vyšší procento populace, které studuje na vysokých školách, takže počet motivovaných studentů je opticky menší, ale procento v populaci je stále stejné.

Není to však spíš negativní trend, že na univerzitě studuje víc lidí, kteří by tam v dřívějších dobách nikdy nestudovali? Gaussova křivka přece ukazuje, že to procento lidí ve společnosti je stále stejné.

Obecně si myslím, že to je pozitivní jev, protože zvyšujeme celkovou vzdělanost populace. Pokud studuje 4 % ročníku a 15 % ročníku, je to dramatický rozdíl, výhoda, kterou člověk upotřebí v další práci a společnost zhodnotí v budoucnosti. Navíc se studenti naučí komunikovat, jedou na Erasmus, poznají svět, získají kompetence, které by jinak nezískali. To vše je součástí vysokoškolského studia.

No a nezpůsobuje to právě problém s tím, že při takovém množství se kvalita sníží?

To záleží na tom, jaké máte nároky. Mohu mluvit z vlastní zkušenosti, za katedru historie. My se snažíme držet standardy, ale důležité je hlavně studenty motivovat. Jednoduché by bylo polovinu studentů po prvním semestru vyházet s tím, že na to nemají. Umění je ale jim pomoci tak, aby to zvládli, aniž by se musela snižovat kvalita.

Není to vůbec lehká disciplína, spousta studentů má sociální problémy, mnoho z nich zažívá těžké chvíle při přechodu ze střední školy na vysokou. Někdo si zvykne za měsíc, někdo za rok. A je dobré jim pomoci. Nejsme přece nepřátelé a máme stejný cíl. Musíme ovšem vědět, že je na straně studenta zájem a motivace.

Na tohle téma se ptám z důvodu, že se mluví o úředních maturitách, o snižování kvality maturity a podobně, že se maturita přizpůsobuje většině.

K tomuto asi nejsem úplně kompetentní se vyjádřit, to je spíše záležitost ředitelů a pedagogů středních škol. Obecně nemám pocit, že by se nějak dramaticky zhoršovala kvalita našich studentů. Když se na to podíváte z pohledu kompetencí, tak moje generace moc neuměla jazyky. Nadáváme, že studenti by angličtinu mohli umět ještě lépe, přesto však jsou v průměru lépe jazykově vybavení, to je jedna věc.

Druhá věc – studenti dnes mnohem lépe pracují projektově a týmově. Když to vezmete komplexně, tak si myslím, že vstupní kompetence studentů pro 21. století jsou relativně dobré, ale je potřeba je brousit a zvyšovat.

Co se týče maturit, měla by být vedena odborná debata o celém regionálním školství. Maturita je pouze nejviditelnější část.

Pokud se podíváte z nadhledu na české školství – jak na tom vlastně je?

Myslím si, že české školství má dobré učitele. Hodně se omladilo, zlepšily se i finanční podmínky učitelů za posledních pár let. Většina učitelů i z regionální zkušenosti má motivaci, mají děti rádi, to je důležitý předpoklad.

Co opravdu českému školství chybí je legitimní a fundovaná debata aktérů o tom, jak by to ve 21. století mělo vypadat. To je věc, kterou já osobně velice postrádám.

Myslíte to tak, že ministerstvo školství dostatečně neposlouchá experty?

Naopak, myslím si, že současné vedení ministerstva je nejlepší za poslední roky. Pan ministr a jeho tým je opravdu komunikativní a má určitou strategii a vizi, s níž se já osobně dokáži alespoň částečně identifikovat. Problém je v tom, že prosadit cokoliv v tomto prostředí není ve finále otázka expertní, ale politická. A je velice těžké dosáhnout nějakého konsensu a pak to nějakým způsobem implementovat.

Na covidové epidemii vidíme, že spousta expertů se vyjadřuje protichůdně o tom, jak by vláda měla postupovat. To jsou lidé, kteří by tomu měli rozumět, ale i tak na to mají každý jiný názor. Ve školství je situace podobná. Navíc musíme být obezřetní, protože radikální změny způsobí víc škody než užitku.

Když jsem zkoumal strategii českého školství do roku 2030, nevypadala vůbec špatně, cítil jsem z ní naději na „lepší budoucnost“. Do jaké míry podle vás bude naplněna?

Přesně tak, máte otázku normy a otázku reality. Tuhle strategii jsem do jisté míry pomáhal tvořit. Myslím si, že jde o koncepční materiál a pokud se ho tento stát bude držet, může školství za 10 let vypadat zajímavě.

Zahraniční žebříčky, irácký Kurdistán a AURORA

Vraťme se zpátky k tématu univerzity. Sám jste mluvil o uskupení AURORA, dost často se během vašeho vedení mluvilo o různých mezinárodních žebříčcích. Univerzita se za tu dobu zvedla, máme jako první česká univerzita zahraniční kampus. Proč zrovna v Iráku?

Tuhle otázku jsem dostal asi stokrát (smích). Těch důvodů je několik. Když se podíváte na mapu světa, každá větší zahraniční univerzita má ve světě kampus nebo zahraniční studijní programy. Z dobrých důvodů – ekonomických, pedagogických, finančních. Ve vyspělých zemích je trh beznadějně přebraný.

Zajímavá situace panuje ale právě v zemích, které mají potenciál k nějakému rozvoji. Irácký Kurdistán s centrem v Erbílu k nim rozhodně patří. Jde o relativně bohatou společnost a poměrně klidnou oblast, která se dynamicky rozvíjí. A konkurence tam momentálně žádná není.

Pokud kurdští studenti dostanou evropské vzdělání a evropský diplom, mají obrovskou komparativní výhodu. Kampus má pro nás i řadu dalších benefitů, například zvýšíme internacionalizaci univerzity, která se mimochodem podle hodnocení ministerstva přepočítává na výši finančních prostředků.


Kampus v iráckém Erbílu.

Takže hlavní důvod internacionalizace jsou žebříčky a peníze?

Rozhodně ne. Jsou to nepochybně důležité důvody. Internacionalizace je to, co dělá univerzitu univerzitou. Univerzita je otevřená instituce, usiluje o ty nejvíce motivované studenty. A abyste je dostali k sobě, musíte vybírat nikoliv pouze z České republiky.

Pro mne jde také o určitou splátku dluhu, který naše univerzita má. Po roce 1989 západní univerzity pomohly Univerzitě Palackého vybavit knihovny, založit Právnickou fakultu. Pomohly nám s transformací z postsocialistické univerzity na moderní evropskou univerzitu. A my nyní máme podle mne zase morální povinnost zase pomoci někomu jinému, kdo neměl tolik historického štěstí.

V čem je Univerzita Palackého výjimečná?

Další má otázka směřuje spíš na Česko. Občas jsem se setkal se studenty z Prahy, z Karlovy univerzity, kteří Olomouc berou jako periferii. Co za vašeho působení udělala univerzita pro to, aby si pražský student řekl, že Olomouc je super?

S tímto výrokem jsem se opravdu nikdy nesetkal. Pokud ho někdo vyřkl, prozrazuje jím svou neinformovanost a v horším případě hloupost.

UP je v mnoha oborech na tom kvalitativně lépe než Karlova univerzita. Samozřejmě komparativní výhodou Karlovy univerzity je umístění v Praze.

V jakých oborech jsme na tom dobře například?

Dá se říci, že třeba v politologii. Nepochybně ve všech podobách chemie, v kinantropologii a neskromně si myslím, že jsme na tom hodně dobře třeba v mém oboru, v historii. A mohl bych jmenovat celou řadu dalších. Koneckonců nedávno bylo dovršeno hodnocení 17+ a UK s UPOL jsou mezi všemi českými univerzitami na sdíleném prvním místě, což už o něčem svědčí. A díky tomu bude UP příštích 5 let dostávat zajímavé finanční bonusy.

Dá se říct, že za těch 7 let, co jste byl rektorem, se dramaticky zvýšil počet univerzit, kam může jet student na Erasmus. Zaznamenal jsem, že v akademických kruzích je občas kritizováno to, že studenti jezdí do exotických destinací, a trošku se tak upozaďuje význam tradičních středoevropských univerzit v prostoru, který je s námi historicky spjatý. Mám na mysli Vídeň, Štýrský Hradec nebo Heidelberg. Jak se na to díváte?

Hodně záleží na oboru, který studujete. Máte pravdu, že studenti občas trochu prvoplánově preferují exotičtější destinace, možná si říkají, že do Vídně si můžou běžně zajet, kdežto do Chicaga asi ne.

Musím však s radostí říci, že funguje i středoevropská výměna v rámci CEEPUS nebo Erasmus. Já jako pedagog jsem byl několikrát v rámci CEEPUS a chystám se znovu. Vlastně se těším, až pojedu učit na Slovensko nebo do Mariboru, kam bych snad měl jet na podzim. Upřímně se těším asi víc, než kdybych měl letět do Rio de Janeira.

Měl jste za cíl udělat z Univerzity Palackého moravský Oxford. Povedlo se vám to?

Tohle bylo řečeno trošku s nadsázkou a symbolikou. Když dám ale výrok do uvozovek, tak věřím tomu, že univerzita v Olomouci podobný status v rámci ČR má, a to hned z několika důvodů.

Jednak jde o starobylou klasickou univerzitu, která je krásná v nejširším slova smyslu a má podobný genius loci jako Oxford. Mohu to dobře porovnat, protože sám jsem v Oxfordu dva roky studoval. Starobylost a krása jsou vstupní předpoklady, které nenahradíte ničím jiným. Podobně jako Oxford také hodně sázíme na výzkum. Máme na UP obory, které jsou evropsky naprosto konkurenceschopné.

Navíc, když řeknete Oxford, nevybaví se vám v první radě město, ale univerzita, respektive město trochu nespravedlivě splývá s univerzitou. V případě Olomouce jde o stejný příběh. Je to nejvíce studentské město v republice.

Když jsem si prohlížel nabídky výjezdů, zaujalo mě to, že je obrovské kvantum univerzit, kam můžu vyjet na studijní pobyt. Trochu mě ale zklamalo, že v těch nabídkách chybí právě ty prestižní školy. Čím to je?

Často záleží na osobních kontaktech mezi pracovišti, na individuálních kontaktech třeba vedoucích kateder. A taky je to o tom, že k některým univerzitám musíte vyrůst. Abychom mohli mít rovnocennou smlouvu právě s Oxfordem, musela by se univerzita v žebříčcích pohybovat o 200 až 300 míst výše.

Například v uskupení AURORA hrajeme v partnerství s Innsbruckem nebo Amsterdamskou univerzitou možná trochu vyšší ligu, než na kterou momentálně máme. A já si od toho slibuji to, že nám ty univerzity pomůžou se zvednout výš.


Síť univerzit AURORA.

Má práce měla smysl

Mrzí vás něco za těch více než 7 rektorských let? Třeba spory ohledně CATRIN?

Mrzí mne pouze absence věcné a nezaujaté debaty, kterou často nahradily osobní zášti a tradiční česká malost, tolikrát opakovaná v našich národních dějinách. Jinak u CATRIN není čeho litovat, naopak. Integrace výzkumné infrastruktury, dosažení kritické masy a posun k výzkumu na pomezí oborů, to jsou jediná možná řešení, jak být do budoucna konkurenceschopní a uspět ve skutečně velkých výzvách a konsorciálních projektech. Jinak riskujeme regionální průměrnost a postupný zánik vybudované infrastruktury. Ostatně projekt na demontáž center do jednotlivých kateder už byl na stole. Na nutnosti integrace se výrazně shodly Správní rada UP, univerzitní senát, vedení drtivé většiny fakult, ministerstvo školství, ředitelé jednotlivých center, řada nositelů českých hlav i vedení univerzity. Navíc, záležitost měla bohužel i typicky českou vztahovou dimenzi. Stovky elitních badatelů byly jednou nohou na odchodu z Olomouce, protože se necítili na mateřské fakultě komfortně, a bohužel někteří skutečně odešli. K takové eminentní hrozbě odchodu mnoha vědců nesmí zůstat lhostejný žádný rektor, protože výzkumná univerzita si nemůže dovolit ztrácet vědce kalibru Pavla Hobzy, Michala Otyepky nebo Jiřího Tučka. Takže suma sumárum: Nenapravitelná škoda by nastala, kdyby integrace neproběhla. Postupně by se UP vydala na cestu regionální průměrnosti a stagnace a za pár let bychom ztráceli na naše přímé konkurenty. Samozřejmě CATRIN potřebuje silnou podporu vedení univerzity, aby byl dokončen proces jejího etablování a byly zaručeny podmínky pro její další rozvoj. A věřím, že současné vedení UP si klíčový význam CATRIN pro celou univerzitu, pro její vědecké hodnocení a pro celou středoevropskou vědu uvědomuje. Něco zničit je snadné, něco vytvořit je těžké.

Byl jste dobrým rektorem?

Sugestivní otázka, která by měla být směřována asi spíše na externí a nezaujaté pozorovatele univerzity. Navíc je potřeba asi dlouhodobějšího odstupu. Domnívám se, že jsem byl, řekněme, poměrně výrazný rektor. A jak to v takovém případě vždy bývá, někdo mou práci oceňuje a jiný nemůže vyslovit mé jméno, aniž by se mu nezatmělo před očima. Ale dokáži s tím dobře žít. Lídr, který uhýbá nepříjemným, ale nutným rozhodnutím, není lídrem, ale pouhým provozovatelem bez jakékoliv přidané hodnoty. Dojal mne nedávný dopis na rozloučenou od jednoho tureckého akademika, kterému v Turecku hrozilo vězení a UP mu nabídla před čtyřmi lety místo. To jsou chvíle, kdy jsem měl silný pocit, že má práce měla smysl. Za určité uznání považuji i nedávnou nabídku jednoho známého německého celostátního časopisu na rozhovor o mé rektorské misi i o českém univerzitním školství. To je nepochybně pocta.

Ve volebních tezích jste kdysi mluvil o tom, že z Palackého univerzity chcete moderní univerzitu. Co tento pojem podle vás znamená?

Moderní univerzita, kromě standardních věcí, tedy že kvalitně učí a dělá konkurenceschopný výzkum, je zároveň univerzitou, která nabízí přidanou hodnotu. Dokáže reagovat na potřeby společnosti a současné výzvy světa, hraje roli ve veřejné debatě, i když si za to nevyslouží automaticky potlesk davu. Zároveň je úspěšná ve více než jednom ohledu a dokáže být přívětivá ke studentům i zaměstnancům. Jinými slovy, nabízí autentický společenský étos občanské služby. To jsme předvedli například v kontextu covidové pandemie nebo v kontextu politického vývoje v Turecku a Bělorusku, kdy UP nabídla stipendia pronásledovaným akademikům a studentům. To je má definice moderní univerzity.  

K jakým těžkým tématům by se měla vyjadřovat?

Rozhlédněme se okolo sebe. Svět čelí bezprecedentním klimatickým změnám, živelným migracím, pandemii koronaviru, krizi liberální demokracie. Na stole je debata o budoucnosti Evropské unie, důchodové reformě, nové energetické koncepci státu atd. To jsou těžká a komplexní témata, o nichž expertně diskutujeme především s lidmi v regionech například v rámci Občanské univerzity. Někdy jde o ohnivé debaty, ale tohle je bytostný úděl intelektuála. Jít s kůží na trh a veřejně prezentovat i nepříjemné věci. 

Zmiňujete, že se univerzita musí veřejně vyjadřovat. Jak hodnotíte nedávný výrok pana Veselého na adresu naší doktorandky?

Jako bouři ve sklenici vody. Pan Veselý, kterému zřejmě chybí elementární noblesa, se opravdu velmi nelichotivě vyjádřil o naší studentce. Já jsem s ní hovořil a dospěl jsem k závěru, že bychom neměli věc lhostejně přejít, ale jako univerzita se jí zastat. A velice slušně jsme pana Veselého upozornili na, že jeho výrok není ani zdvořilý ani chytrý. Toť vše.

On se v reakci na vás vyjádřil tak, že jste se měl zastat i členky Rady ČT a akademičky Hany Lipovské, když ji vulgárně urazil pan Etzler.

Je to jednoduché. Paní Lipovská není naší studentkou ani zaměstnankyní. Navíc já osobně jsem výrok pana Etzlera nezaregistroval. To je vše, co se k tomu dá říci.

Jak jste zmiňoval na začátku, za dobu vašeho působení se sjednotil vizuál univerzity, začali jste vydávat časopis Žurnál. Není však škoda, že to je na úkor toho, že dřív byl Žurnál víc kritický, zatímco dnes je to hlavně o PR?

Starý Žurnál byla přeložená černobílá strana, zatímco Žurnál, který vydáváme dnes je reprezentativní a PR záležitost. Každá firma něco takového má, protože se potřebuje adekvátně prezentovat dovnitř i navenek. Kritická diskuse probíhá na UP Reflexi, i když někdy to sklouzává spíše k bulvárním textům. Ale každý má v principu možnost vyjádřit se k čemukoliv.

Na druhou stranu je to de facto uzavřená platforma, na kterou je přístup jenom s uživatelským jménem a heslem do Portálu. Sám jste říkal, že univerzita podle tradičních Humboldtových principů by měla být otevřenou půdou, zatímco dnes je kritická stránka věci schovaná.

Nezapomínejme na spoustu diskusních platforem, které jsou otevřeny doslova komukoliv. Typicky sociální sítě všeho druhu. Myslím, že problém je dnes přesně opačný, a to kakofonie hlasů a názorů často postrádajících fundamentální sdělení.

Chodí vám spousta mailů?

Jako rektorovi mi někdy chodilo až několik set mailů denně. Především v době migrační krize, kdy jsem se jako rektor musel několikrát veřejně zastávat našich zahraničních studentů, jsem čelil doslova záplavě. Jak si asi dovedete představit, většina byla nepříjemných a agresivních.

V úvodu jste říkal, že historie je moderní věda a že se z ní dá vyčíst, co bude v budoucnu. Co nás čeká?

Pozor, historik není věštec, ale na základě historického chování společností dokáže určité společenské jevy a posuny do jisté míry anticipovat i v současnosti či budoucnosti. 

Zkusme si vzít třeba Samuela Huntigtona, autora slavného Střetu civilizací, který v jedné ze svých prací hovoří o periodicky se opakujících demokratizačních a antidemokratizačních vlnách v novodobých dějinách. Za sebe bych možná dodal, že stejně se střídají liberální a antiliberální tendence. Ve 20. století Huntigton identifikoval 3 demokratizační vlny, kdy demokracie ve světě expandovala, přičemž vždy tento vývoj vyvolal pozdější reakci v podobě posilování autoritativních tendencí. Tento zajímavý intelektuální a politologický koncept, jenž je založen na objektivních faktech, můžeme aplikovat na naši současnost a brzkou budoucnost.  

Existuje řada signálů, že po velkém vzepětí demokracií po roce 1989 dospíváme pomalu ke konci demokratizační vlny. A je možné, že liberální demokracie by mohla být vystřídána nějakými formami populistických nebo poloautokratických režimů. Vemte si Donalda Trumpa, Borise Johnsona, Marine Le Penovou, Andreje Babiše, Viktora Orbána. To už nejsou výjimky potvrzující pravidlo, ale možná, že se jedná o historický trend. To ovšem neznamená, že bychom se tomu měli trpně poddat. Naopak, právě nyní bychom měli ukázat, zda jsme skutečnou občanskou společností. Jedním dechem ale dodávám, že žádné železné zákony dějin neexistují.

U Trumpa i LePenové je skloňováno, že jejich kampaň byla nejspíše financována z ruských zdrojů. Je to podle vás možné?

Domnívám se, že to je velmi pravděpodobné. Koneckonců, v případě prezidentských voleb v České republice mohlo zřejmě jít o podobnou situaci. Opět to ukazuje na cílenou strategii a nikoliv na nahodilý pokus ze strany jedné velmoci.


David Cameron, bývalý ministerský předseda Velké Británie.

Může být změna společenské objednávky výrazem selhání původního establishmentu?

Jeden konkrétní příklad: Můj spolužák z Oxfordu, David Cameron, bývalý ministerský předseda Velké Británie, mi na mou otázku ohledně Brexitu sdělil, že byli přesvědčeni, že hlasování skončí 80:20 ve prospěch Remain in EU. David Cameron, jinak vysoce vzdělaný člověk, usuzoval na základě zkušenosti z velkých měst, ale nevěděl zhola nic o tom, jak žijí lidé na venkově a v chudších částech Velké Británie. Typický střet tradičního kabinetního myšlení s realitou měnící se mentality společnosti. Bohužel s dalekosáhlými důsledky.

Obecně bych ale spíše hovořil o vyčerpání původního modelu liberální demokracie. Každý politický systém zažívá období svého vrcholu a po delší době oslabuje, protože společnost i jednotlivci začnou využívat jeho nedostatky. Dnes je liberální demokracie například konfrontována s populismem, jenž umně využívá navýsost demokratické nástroje a rétoriku. Navíc se jedná i o postupnou ztrátu étosu liberální demokracie. Pováleční státníci západní Evropy jako byli Jean Monnet, Robert Schuman, Konrad Adenauer byli autentičtí v budování demokratické a mírové Evropy a za tuto ideu ručili s trochou nadsázky do hrdel a statků. Má spíše rétorická otázka zní, zda dnešní čtvrtá či pátá generace evropských politiků je stejně autentická a stejně motivovaná? Mám spíše dojem, že dnes je demokratická Evropa spíše technokraticky provozována a velká debata a velká vyprávění o evropské budoucnosti příliš nerezonují. Étos se trochu vytrácí. Velkou a čestnou výjimkou je Angela Merkelová. Skutečně mám obavu, co bude s myšlenkou spojené Evropy po jejím odchodu. A potom zde máme občanskou společnost, do níž řadím i univerzity. Akademické obce univerzit by si měly položit otázku, zda jsou dostatečně aktivní při obhajobě svobody a liberální demokracie v České republice. 

Úplně na závěr – co byste popřál vašemu nástupci ve funkci, prof. Procházkovi? 

Každému rektorovi samozřejmě držím palce. Úspěch jeho rektorství bude měřen podle toho, o co bude univerzita lepší a výkonnější než je nyní. Z vlastní zkušenosti vím, že pan rektor bude muset běžet bez oddechu a neohlížet se, protože konkurenční boj mezi univerzitami je obrovský.

zdroj fotografií: Twitter @univerzita.palackeho; Hospodářské noviny, BBC

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.