Vyhledávání

Cichanouská v Praze a běloruští umělci v Brně: Pokračujme v boji, máme pořád naději, ve vězení jsou příšerné podmínky

„Dobrý den, Jaroslav Synčák, Helena v krabici. Paní Cichanouská, chtěl bych se zeptat…“. Těmito slovy se Helena v krabici dostala nejspíš poprvé za svou existenci na tiskovou konferenci v českém Senátu. Na co jsem se vůdkyně běloruské opozice ptal? Co vzkázala běloruským emigrantům? A jak reagují běloruští umělci, kteří ve stejnou dobu pobývali na rezidenčních pobytech v Česku?


Svjatlana Cichanouská s předsedou Senátu PČR Milošem Vystrčilem.

„…v České republice je v současnosti spousta Bělorusů, kteří jsou tady v emigraci a hrozí jim, že se nebudou moci v nejbližší době vrátit do vlasti. Co byste jim vzkázala? A jak byste je podpořila?“

Svjatlana Cichanouská, která podle nezávislých průzkumů vyhrála prezidentské volby v Bělorusku v srpnu 2020, strávila první červnové dny v Praze, kde byla na pozvání předsedy Senátu. Žena žijící v Litvě, kam musela kvůli hrozícím represím vůči jí a jejím dětem emigrovat, a která v posledních měsících objíždí státy Evropy, působila vyrovnaně a svou odpovědí se snažila podpořit Bělorusy, kteří žijí mimo svou rodnou zemi:

„Doufám, že Bělorusové přijdou na setkání s diasporou v Praze, i když vím, že Bělorusové jsou i v jiných českých městech. Chci jim říct, aby neztráceli víru. To, že odjeli z Běloruska, to jsou velké změny v jejich životě, ale nikdo z nás nepřestává bojovat. Emigrací vyvstávají různé otázky a problémy – hledání práce nebo místa, kde budou děti studovat. Pořád je zde však možnost v tom všem podporovat běloruské iniciativy. Stačí třeba jen sdílet zprávy na sociálních sítích – třeba na Twitteru. Pokračujme v boji a neklesejme na mysli. Ti, kteří jsou uprostřed boje, nemají jinou naději než tu, kterou mají v nás. Všichni jsme za ně odpovědní, stejně jako jsme odpovědní za budoucnost naší země. Proto udržujme komunikaci mezi sebou, podporujme se navzájem a vybudujme stát pro život.“

Umělcem v Bělorusku Brně

Ve stejný den se o 200 kilometrů a 3 hodiny pohodlným vlakem dál bylo možné potkat s dalšími Bělorusy, kteří přijeli do Česka na rezidenční pobyty v rámci Ambasády nezávislé běloruské kultury. Ti strávili na různých besedách v Čechách a na Moravě skoro 3 týdny, kdy seznamovali zájemce se současným stavem běloruské kultury a vysvětlovali, co to znamená být „Umělcem v Bělorusku“. Jejich poslední velkou besedou na závěr českého pobytu byla událost v brněnském divadle Husa na provázku.

Ani po 3 týdnech a skoro každodenních besedách v Česku se necítili unavení, například Sjarhej Kalenda si dokonce pochvaloval, že žil každý den v jiném městě a měl tak možnost poznat jinou kulturu. „Z každého místa si pamatuju ten pocit, který pak přenesu do literatury. A všechna města se mi líbila. Zlín – to je Tomáš Baťa, specifická atmosféra. Ostrava – průmyslové město. Olomouc – historie, kultura, tradice. Ve srovnání s Minskem mají všechna vaše města historickou paměť.“

Po skončení zajímavé debaty jsem si umělce vzal stranou a pokusil se z nich dostat informace o jejich životě v diktatuře.


Zleva moderátorka Eva Klíčová, tlumočník Sjarhej Smatryčenka, spisovatel Sjarhej Kalenda, výtvarnice Alesia Pcholka, výtvarník Uladzimir Hramovič, režisérka Axana Hajková a dramatička Alena Ivaňušenková.

Jeden z hlavních pořadatelů, zástupce „ambasády“ a v Česku již přes 10 let žijící Sjarhej Smatryčenka zpětně hodnotí: „Byla to hodně velká akce, která se naší ambasádě povedla. S přihlédnutím k tomu, že jsme museli být v kontaktu s různými institucemi – i kvůli finanční otázce, protože sami na to nemáme. Je to podle mě velký úspěch, který jsme u vzniku ambasády na podzim minulého roku ani nečekali. Akce, které plánujeme do budoucna, budou ještě větší.“

Hlavním tématem událostí bylo sdílení zkušeností z toho, jak se žije různým umělcům v těžké době v silně autoritativním režimu. „Když jsem začínal psát, mohl jsem svobodně vyjádřit vlastní názor. Dnes kvůli autocenzuře raději měním témata. V knize, na které pracuju, je hlavním tématem 10 biblických přikázání. Nikdo z dnešních běloruských spisovatelů nebude psát o tom, co se momentálně děje, to by byla sebevražda. Proto se v té politické špíně snažíme najít nějaké vyšší hodnoty,“ sděluje Sjarhej Kalenda, který během pobytu v Česku pracuje na nové knize.

Téma Boha a Bible jsem si vybral, protože je to nadčasové téma. V těžkých časech se člověk vždycky obrací k hodnotám, k rodině, k lásce. Diktatura někdy skončí, hodnoty zůstávají,“ doplňuje.

Protože se na rezidenční pobyt v Česku přihlásilo 23 spisovatelů a vybráni mohli být pouze 2, zajímalo mě, podle jakých kritérií byli autoři voleni. „Já osobně v komisi nebyl, pracoval jsem v PEN klubu a osobně znám velkou část těch lidí, takže bych nebyl nestranný. Rozhodnutí zůstávalo na porotcích. Vybíralo se podle toho jak se vyjadřovali, museli napsat motivační dopis, porota chtěla, aby to byli zavedení autoři,“ doplňuje Smatryčenka.

Pratasevič

Na otázku, zda autory nějak ovlivnilo to, že v době jejich pobytu nechal běloruský režim unést letadlo s novinářem Ramanem Pratasevičem si povzdychne: „Rozhodně je to ovlivnilo. Zaprvé jim to kvůli blokaci letů zkomplikovalo cestu domů, tedy u těch, kteří se můžou vrátit, a zadruhé se pak sami při diskuzích začali vyhýbat politickým tématům.“

Spisovatel Sjarhej Kalenda na podobnou otázku odpovídá, že se jeho život po únose letadla změnil: „Nemůžu se teď dostat domů, protože do Běloruska nelétají letadla, spousta hraničních přechodů je uzavřených kvůli covidu.“

Uladzimir Hramovič odpovídá velmi upřímně: „Bělorusko začalo podobně jako Rusko dělat nepříjemné věci i mimo vlastní území. Rusům přijde běžné někoho na západě otrávit novičokem, dělat teroristické útoky – vím, že se teď prokázal ruský terorismus i u vás v Česku a Bělorusko se dostává do podobné pozice. Vím, že v Bělorusku bych momentálně nebyl v bezpečí, když vidím, co je schopné dělat na území jiných států, uvnitř země nás klidně může všechny pozabíjet. Jsme malá země, slabá ekonomicky, nemáme moc nerostného bohatství, nikoho moc nezajímáme.“

„Myslíte, že by je mohl režim zastavit na hranicích?“ – ptám se „ambasadora“ Smatryčenky. „Před půl rokem bych řekl, že to je blbost. Dneska už neříkám nic, protože absurdity, které se tam dějí, se dějí každý den. Za naprostou absurditu jsou tvrdé roky vězení. Navíc nikdo z nich nedělal nic trestuhodného – tedy z pohledu Evropana, ale kdo ví, jak to budou brát represivní složky a jak podrobně to sledují.“

Člen běloruského PEN klubu Kalenda si nemyslí, že by nebyl vpuštěn do země, je však opatrný. „Když budeme přecházet přes celnici, budou nás kontrolovat, prověřovat nás, procházet nám mobily a kvůli tomu můžeme mít problémy. To je ostatně důvod, proč se snažím nikde nefotit s červenobílými vlajkami a nebýt tak moc vidět. Ale na každého se něco najde. Mám kamaráda, který pracuje v Rosgardě. A říká, že každý má nějakou složku, na každého se vždycky něco najde.“

K vyhnutí se komplikacím by možná stačilo být apolitický, nijak se na veřejnosti neprojevovat. Jde to však vůbec? Podle Smatryčenky to spousta lidí dělá, tedy aspoň v činech. V myšlenkách jsou sice svobodní, ale obavy z represí jim nedovolí se účastnit protestů nebo stávek. „Neúspěch velké stávky se vysvětluje tím, že se lidé snažili být apolitičtí. Běloruský hokejový tým hrál i přesto, že museli podepsat prohlášení podporující prezidenta a jeho politiku.Režim na tyto lidi navíc tlačí. Když hrála hymna a jedna reprezentantka se otočila, druhý den byla vyloučena z reprezentace.Já ty lidi nechápu, nerozumím tomu, je to proti lidskému svědomí. Na druhou stranu je to občas i existenční otázka. Poté, co ukazovali v televizi Prataseviče, odezva byla taková, že mu nejspíš vyhrožují a kdoví, jak na něj tlačí. Někteří lidé ho odsuzovali, ale nikdy jsme nebyli na jeho místě.“

Mladý výtvarník Uladzimir Hramovič reaguje na otázku apolitičnosti poměrně rychle: „Stalo se to, že všechno je nyní politika. Píšeš jako spisovatel o problematice feminismu? Režíruješ hru o sociálních problémech? Nakreslíš něco červeno-bílého? Jsi proti režimu, jsi politický.“

Vláda nám zkonfiskovala to slovo politika, znamená pro nás něco jiného než pro vás v Evropě,“ doplňuje k tomu další výtvarnice Alesia Pcholka.

Stručně odpovídá i Sjarhej Kalenda: „To je otázka života a smrti. Jestli chceš žít, musíš být apolitický. Uvnitř země jsou tvoje myšlenky takové, že jestli se nějak angažuješ, víš, že tě můžou zavřít a klidně i zabít. A co tvoje děti a rodina?“

Protože od represí po volbách opustilo zemi více než 10 tisíc lidí a další přibývají, zajímalo mě, jaký vztah mají lidi k rodné zemi. Je to pořád země, ve které se narodili, kde vyrostli a pracovali, nostalgii ale překonávají vzpomínky na tvrdost režimu.

Situaci jako my zažívá spousta lidí. My jako umělci na volné noze si to můžeme dovolit, protože nás doma nedrží práce, děti, nemovitosti. Mnozí lidé mají rodinu, kvůli které se raději stáhnou do ústraní, nechtějí přijít o práci a nemají na to se odstěhovat do jiné země. Pokud už to udělají, že emigrují, bývá pro ně velmi těžké v cizí zemi žít a rychle se adaptovat na nové podmínky,“ odpovídají shodně Hramovič s Pcholkou.

Odjíždí lidé jako my, ale největším problémem do budoucnosti je fakt, že odjíždí mladí lidé, studenti,“ povzdechnou si shodně.

Uladzimir Hramovič (BLR)
Uladzimir Hramovič.

Na otázku, jestli chtějí emigrovat natrvalo, však kroutí hlavami.

Chceme se vrátit, pořád máme k zemi dobrý vztah. Problémem je bezpečnost, protože jsme byli ve vězení. Naše jména jsou zapsána na seznamu zločinců,“ říká Uladzimir Hramovič, který ve vězení strávil 15 dní.
„U mých rodičů zvonili nějací lidé s tím, že v Bělorusku už pro mě není bezpečno, protože jsme se účastnili protestů. Všichni aktivisté proti režimu to teď mají těžké. Jsme umělci a pro umělce–aktivisty v současném Bělorusku není bezpečno,“ povzdechne si Alesia Pcholka.

Tito dva umělci mají také nejhorší zkušenosti s režimem, protože byli oba zatčeni. „Vy dva máte hodně negativní zkušenost s represemi, protože jste oba skončili ve vězení.“ 15 dní v base. Na zkušenost, která nakonec vyústila v jejich emigraci ze země, pořád není lehké vzpomínat, Alesii Pcholce se zalesknou oči a tak se raději ptám Uladzimira.

Bylo to nepříjemné (smích). Ale vážně, teď se na to dívám už z jiného pohledu, ale bylo to strašné. Byl jsem tam na konci ledna a v to období režim zakázal návštěvy, předávání věcí apod. Navíc bylo hrozně chladno, spali jsme na chladné zemi, netopilo se tam, neměli jsme toaletní papír. Jídlo bylo příšerné. Uplatňovali vůči nám psychologické násilí, snažili se nás zlomit. Podmínky byly otřesné.“

Doplňuje také, že nyní je situace ještě horší, protože režim ještě přitvrdil a mučení vězňů není výjimečnou záležitostí. Není to sice jako těsně po volbách, kdy ve vězeních probíhalo opravdové hypernásilí a vraždilo se tam, ale je to velmi tvrdé.

Vězení a emigrace

Popisuje také to, jak byl zatčen: „S přítelkyní jsme šli do centra, chtěli jsme se vyfotit s malým plakátem. Vydrželi jsme doslova půl minuty, než přijel autobus, zvláštní minibus bez poznávacích značek, vyběhlo 5 zamaskovaných lidí a také bez jakéhokoli označení a prostě nás vzali a dovezli na policii.“

Kromě Uladzimira Hramoviče a Alesii Pcholky se všichni účastníci besedy mají v plánu vrátit zpět do země. „Pojedeme do Polska. Nejsme teď nikde doma, zažíváme takový život… na čemodánach. A není to nejlepší styl života, jaký by si člověk mohl představit,“ říkají.

 „Já jsem z Běloruska nikdy neodjela… myšleno tak, že jsem Bělorusko neopustila. Jsem tady v podstatě na stáži, rezidenčním pobytu v Evropě,“ vysvětluje svoji situaci režisérka Axana Hajková.

Velké a hojně diskutované události jako jsou únosy novináře Prataseviče podle Cichanouské a Smatryčenka zastiňují problémy běžného Bělorusa v běžný den:

Z 15. patra skočil na ulici mladý kluk, protože jej na výslechu obviňovali, tlačili na něj a nevydržel to. Tři ženy byly vyvezeny do Polska, vyhozeny na polské území, předtím seděly ve vězení po vykonstruovaném procesu proti Svazu Poláků v Bělorusku. Další Poláci jsou obviňováni z překrucování dějin. 12 lidí zadrženo jenom za komentáře na Facebooku. Stovky a stovky lidí ve vězeních, ve vazbách. A každým dnem roste počet politických vězňů – a spousta tisíc jich ani není uznána za politické vězně, protože proti některým nebylo zatím zahájeno řízení. Dokonce se stává, že jsou některá obvinění utajená, což je pro Evropana naprosto nemyslitelné, aby bylo obvinění utajeno, aby člověk nevěděl, z čeho je obviňován.“


Ambasáda nezávislé běloruské kultury je spojena s Centrem pro experimentální divadlo v sídle brněnského Divadla Husa na provázku.

Bílo-červená-bílá vlajka

S běloruskou opozicí je spjata červeno-bílá vlajka. Symbol, který je ze strany dezinformátorů pod palbou kritiky, však pro velké množství Bělorusů symbolizuje svobodu. Jak ji vnímají umělci?

Pro Alesju Polku se jedná o velmi důležitý symbol. „Tato vlajka už byla před tím, než se k moci dostal Lukašenko, aby ji po několika měsících a letech změnil na svoji variaci. Vlajka se pak objevila uprostřed protestů mezi lidmi, nikdo z opozice s tím nepřišel jako první,“ říká.

Když se Lukašenko v roce 94 dostal k moci, podařilo se mu úplně převálcovat opozici a tato bíločervená vlajka se stala symbolem poražených. A až teď při protestech se i pro mě stala symbolem svobody a demokracie,“ vysvětluje mi situaci Uladzimir Hranovič.

Zajímavou historku pak sděluje Sjarhej Kalenda: „Když začaly protesty, babička mojí ženy odjela na chatu, kde někde našla bíločervenou vlajku z demonstrací konce 80. let, dala nám ji a řekla: ‚A teď vy.‘ “

Jak je známá běloruská kultura a jak souvisí s běloruským jazykem

Ke konci se debata od politiky stočila i k běloruské kultuře. Nejznámější běloruskou autorkou je bezesporu rusky píšící Svjatlana Alexijevič, která dokonce dostala Nobelovu cenu za literaturu. Jeden z důvodů, proč je tak známá, je nejspíš právě jazyk, kterým píše.

Běloruština je malý jazyk, mluví s ním velice málo lidí a nedokážete se s ním prosadit v zahraničí. Oni i někteří další spisovatelé jako třeba Bikav byli nominováni na Nobelovu cenu, jenže neměli žádné nebo velmi málo překladů do angličtiny,“ zamýšlí se Sjarhej Smatryčenka.

V Bělorusku de facto od nástupu Lukašenka v roce 1994 k moci probíhá rusifikace, která vystřídala kratičkou etapu derusifikace trvající od samostatnosti v roce 1991. „Dnes 90 % populace mluví rusky. A vím, kam s tou otázkou míříš – většina literatury je dneska v ruštině, když chceš být čten, je lepší psát jazykem, kterým mluví víc lidí,“ chápe mou otázku Uladzimir Hramovič.

Jestli by byla slavná i kdyby psala bělorusky, mi nikdo nedokáže odpovědět. „To nikdo neví, ale určitě je jazyk bariéra pro popularizaci. Z politického pohledu si myslím, že kdyby to bylo naopak a bělorusky mluvilo 90 % lidí a rusky těch zbývajících pár procent, nemělo by na nás Rusko takový vliv.“

A je vůbec slavná? Není to jenom kvůli Nobelově ceně? Znal někdo v Česku její jméno před rokem 2015? Existovalo jenom pár knížek přeložených do češtiny. Stejný případ je USA. Běloruská básnířka, která nyní pracuje na univerzitě v Bostonu, chtěla studentům dát za úkol přečíst nějaké knížky Alexijevič, ale i teď po Nobelovce to bylo docela obtížné, v angličtině její texty skoro nejsou,“ pokládá zajímavou otázku Smatryčenka.

Podle mě je slavná, protože rozebírá relativně nedávnou dobu a používá hodně zajímavé metody,“ přemýšlí do toho Hramovič.

Kromě toho Smatryčenka zmiňuje, že podle něj člověk nedostane Nobelovu cenu jenom za kvalitní tvorbu, laureát bývá vybrán podle tvorby, která musí být nějak zaměřená tematicky na politická nebo sociální témata.

Cichanouská v Praze

Od krátkého kulturního okénka jsem však svými otázkami odbočil zpět na začátek, k vůdkyni opozice Svjatlaně Cichanouské. Fandí jí vůbec běžní Bělorusové?

Sjarhej Smatryčenka jí fandí. „Přiznám se, ve volbách jsem nehlasoval, nejel jsem na ambasádu do Prahy. Ale kdyby byly volby demokratické a byla tam i ona, tak bych hlasoval pro ni. Je to člověk z ulice, na kterém je vidět, že prahne po nějaké spravedlnosti,“ říká.

Evropské země, kde je prezidentkou žena, prosperují. Věřím v to, že jestli mohla žena v domácnosti vyhrát prezidentské volby a teď být velmi aktivní v Evropě, tak pro naši zemi dokáže udělat spoustu dobrého,“ zasní se nad lepší budoucností Kalenda.


Sjarhej Kalenda a Nastassja Kudasavová

Mají Bělorusové naději?

Na závěr debaty jsem posledním umělcům, kteří vedle mě ještě zbyli, položil dílem praktickou a dílem filozofickou otázku. Existuje pro Bělorusy v této těžké době, kdy je většina opozice a novinářů v emigraci, nebo ve vězení, nějaká naděje?

Ano, samozřejmě! Bez naděje bych o ničem nemluvil, jsem do budoucna optimistický. Čas jde a je na naší straně. Myslím si, že režim musí jednoho dne skončit. Je pravda, že jsme si mysleli, že to bude na podzim, pak v zimě, potom na jaro a teď doufáme v léto,“ odpovídá Uladzimir Hranovič.

Téměř shodně začíná odpověď Sjarhej Kalenda: „Ano, rozhodně, protože cítíme velkou solidaritu. Všichni se navzájem podporujeme, všichni sousedi se stali přáteli. Když se něco stane, máme messengery a chaty, ve kterých se informujeme, například, že je někde na ulici podivně vypadající člověk, že někde jede auto bez poznávacích značek. Lidé se spojili. Proč jsme se spojili? Protože co jiného nám zbývá? A solidarita vždycky přináší výsledky – svobodu. Vždyť i v Polsku to v 80. letech začalo solidaritou,“ ukončuje rozhovor.

zdroj fotografií: archiv Senátu Parlamentu České republiky, Ivo Dvořák, czechlit.cz, Ambasáda nezávislé běloruské kultury, dum-umeni.cz

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.