Vyhledávání

RECENZE: V hlavní roli muž a jeho pleš aneb Hřeben Bruce Willise

Pro ty z nás, kteří se nepotýkáme s mizejícím porostem vlasů, je těžké si představit, co takový muž musí prožívat za martyrium. Dokázala nám komedie z Divadla Tramtarie Hřeben Bruce Willise přiblížit vtipným a věrným způsobem tyto útrapy?


Autorská komedie Vladislava Kracíka se týká stále tak trochu tabuizovaného tématu, kterým je mužská plešatost. Děj Hřebene se zaměřuje na život realitního makléře Matěje Nováka. Na jevišti sledujeme jeho vývoj od 17 do 38 let, během nichž hrdina postupně ztrácí svou bujnou kštici a stává se holohlavým. Během časového horizontu téměř 20 let s hrdinou prožíváme maturitu, studium na vysoké škole, zaměstnání a vývoj vztahů s rodiči, přáteli a ženami. Dá se říct, že poselství této hry je smíření se s vlastními mindráky. Do našeho života zkrátka patří, a pokud se s nimi vyrovnáme, budou i naše vztahy s lidmi, na kterých nám záleží, mnohem vyrovnanější.

Přestože jsem čekala, že Hřeben bude třeskutá komedie, a chvíli mi jako divákovi trvalo naladit se na tu správnou notu, nakonec jsem vůbec nebyla zklamaná. Naopak bych řekla, že scénář byl tak dobře napsaný, že herec ztvárňující hlavního hrdinu jej dokázal svým hereckým projevem jen podtrhnout. Ač má tento herec sám bujnou kštici, a pravděpodobně tak osobně nezná pocity, které prožívá plešatící muž, dokázal tyto pocity věrohodně ztvárnit. Ve chvílích, kdy mu máte fandit, mu fandíte, ve chvílích, kdy se chová nesnesitelně, ho nesnášíte atd. Vít Pištěcký jakožto Matěj Novák ukázal, že svými gesty, mimikou a pohyby umí zahrát frustraci i totální paniku ze ztráty vlasů a posléze i přátel a ženy, kterou miluje. Stejně umně dovede zahrát i nepříjemné pocity, když se mu blízcí vysmívají kvůli jeho začínající pleši, i smíření se s celou situací a uvědomění si životních hodnot a vztahů s ostatními. Například bych vypíchla hodně zřetelnou úlevu v jeho obličeji na konci celé vlasové anabáze. Bylo to, jako kdyby onen vývoj od frustrace až ke smíření osobně prožil.

Ale musím pochválit i ostatní herce. Zvládnout věrohodně roli o generaci starší či mladší se hercům podařilo na výbornou. Třeba verbální i neverbální projev Terezy Toth Čápové, která hrála postavu o 20 let starší, než je ona sama, do puntíku splňoval mou představu starostlivé matky. Bylo zřejmé, že postava chce být svému dítěti v obtížné situaci, kdy ztrácí vlasy, oporou, ale zároveň neví, co a jak by měla synovi říct zde herečka dobře ztvárnila trapnost situace pomocí toho, jak si pohrávala s utěrkou, což ještě podpořila svými výrazy v obličeji, kterými dala najevo, jak moc se v oné situaci necítí dobře. 

Pokud bylo záměrem, aby se diváci dokázali do lidí s problémem alopecia totalis(pozn. redaktora – odborný pojem pro mužskou plešatost) vcítit, tak přesně toho se dobře napsaným scénářem a jasnou mimikou a gesty herců podařilo docílit. I když postavy nic neříkaly, bylo zřejmé, na co myslí. Hrdinův problém nevyzněl směšně či zbytečně a já jsem z hlediště vše prožívala s ním.

Scéna a kostýmy byly udělány jednoduše, ale úplně to stačilo. Osobně nemám pocit, že by bylo nutné v tomto ohledu něco přidávat. Herci byli oděni do černého oblečení a měnili si pouze paruky a pokrývky hlavy. Tyto drobné změny v kostýmu a vizáži měly poukázat na to, že postavy zůstávají uvnitř stále stejné, pouze se mění jejich fyzický vzhled. I proto také postavy, které odcházely za oponu, aby se na jevišti vystřídaly s jinými, zrychleně běžely. Mělo to představovat analogii k myšlence, že život rychle utíká, a my bychom se tak měli soustředit na to, co je zrovna teď a tady, a nedělat v některých případech z komára velblouda. Kostým nejvíce měnila plešatá figurína na jevišti, jež představovala našeho hrdinu, který ji oblékal podle toho, jakým obdobím (vysoká škola, práce) zrovna procházel. Toto opět představovalo analogii hrdinova životního cyklu. Ale ať už byl zrovna kýmkoliv a jakkoliv měnil v důsledku svého osobnostního vývoje svůj styl oblékání, nakonec stejně skončil bez vlasů. To mi přišlo jako zajímavý prvek.

Drobnou vadou na kráse celého představení byly časové údaje, o nichž se na jevišti hovořilo – třeba rok vzniku Óčka nebo kolik let bylo hrdinovi v daném roce, kdy se konkrétní scéna odehrávala. Rozhodně to ale není nic, co by rušilo dojem z představení nebo mu ubíralo na celkovém vyznění. Další drobnost, která se mi úplně nezdála, byla scéna procházejících se homosexuálů kolem putyky, u které hlavní hrdina posedával. Přišlo mi, jako kdyby tato scénka (ač poměrně vtipná) byla ve scénáři proto, aby ve hře přibyly další komické chvilky, které mají za úkol diváky pobavit. Nepřišlo mi, že by to nějak podtrhovalo smysl hry nebo to mělo dopad na hrdinovo další jednání. Zkrátka kdyby tam ta scénka nebyla, vůbec nic by se nestalo.  

Ze začátku mi chvíli trvalo naladit se na styl hry a na to, že herci hrají více rolí (ačkoliv jim k tomu sloužily drobné změny v kostýmu). Také mi chvíli trvalo sžít se s tím, že komedie je místy tragikomická smutné jsou scény, kdy hrdina ztrácí přátele a milovanou ženu, neboť se nedovede smířit se svým mindrákem. Přesto je tu ale spousta komických situací a celé představení je řazeno mezi komedie. Hrdinu jsem místy trochu litovala, ale zároveň mi vadilo jeho chování, kdy vše, co se mu v životě dělo, vztahoval pouze na své chybějící vlasy, ačkoliv ve skutečnosti byly tyto problémy způsobené jeho mindrákem. Na konci hry mi ale dalo vše smysl, zvlášť když došlo k hrdinovu prozření.

Ztvárnit problém s plešatěním, s emocemi a důsledky z něho plynoucími tak, aby to nevyznělo směšně, určitě nebylo jednoduché. Vyladit navíc takové téma s komickým žánrem je obdivuhodné. Herecké výkony byly taktéž skvělé, jak je u Tramtarie obvyklé. Myslím, že se divadlu podařil zajímavý kousek, který stojí za zhlédnutí, a to nejen z osvětových důvodů.

Text: Marie Oulehlová

Foto: Divadlo Tramtarie

 

Marie Oulehlová

Výplňový text, než si autor doplní info.