Vyhledávání

Baví mě zakoušet různé polohy a žánry dokumentárního filmu, říká Vít Klusák

Vít Klusák je českým filmovým režisérem. Jeho filmy se většinou dotýkají sociálně-psychologických témat. Diváci jej mohou znát díky snímkům, jako jsou například Český sen, Svět podle Daliborka a nebo nejnovější celovečerní dokument V síti. Do Olomouce přijel v rámci přednáškového cyklu Svět medií ve 21. století pořádaného na Pedagogické fakultě. Přednášky jsou zaměřené na klíčová témata veřejnoprávních médií a orientují se převážně na jejich úlohu v demokratické společnosti. Helena v krabici u toho nemohla chybět a rovnou vyzpovídala samotného režiséra Víta Klusáka.


Začneme pěkně od začátku. Proč se Vaše firma, pod kterou produkujete své filmy, jmenuje Hypermarket film?

Filmovou produkci s Filipem Remudou jsme zakládali ten samý rok, co jsme natáčeli Český sen. Pojmenovali jsme se tak z ryze pragmatických důvodů. Hypermarket film je společnost s ručeným omezeným. Věděli jsme, že projekt Českého snu je velmi riskantní, jak finančně, tak organizačně. A kdyby se něco nepovedlo, tak budeme ručit pouze hodnotou té společnosti. A nebudeme doživotně splácet nějaké průšvihy, kdyby se tam při otevření toho falešného hypermarketu něco událo. Hypermarket film byl původní vtípek, že jsme prostě ten hyper-super market film. Ale už nám to zůstalo. Mysleli jsme si, že tu firmu po dokončení rozpustíme. Už patnáct let ale fungujeme a produkujeme nejen své vlastní filmy, ale i filmy našich kamarádů.

Změnil se Váš pohled na dokumentární tvorbu od dob Českého snu? Vidíte na sobě samém nějaký myšlenkový nebo tvůrčí posun?

V každém filmu si zkouším jiné postupy. Svět podle Daliborka působil trochu jako hraný film, ačkoliv jsou ty postavy autentické, včetně neonacisty Dalibora, který se svou maminkou žije v Prostějově. Kdežto V síti odkrýváme karty a natáčíme i sami sebe. V Daliborkovi jsem se takřka neobjevil, až na situaci z poslední scény. V síti jsme společně s Bárou Chalupovou takovými průvodci. Ukazujeme, jak ten film vzniká, včetně našeho zázemí a celého zákulisí. V případě mého prvního filmu na FAMU jsem zase místo svého vlastního otce obsadil jeho dvojníka. V Český mír jsme natočili observativní metodou, kdy jsme jen sledovali. Jednoduše mě baví zakoušet různé polohy a žánry dokumentárního filmu, který je mnohem pestřejší, než je obyčejně vnímán.

Myslíte si, že se Vám někdy ustálí styl natáčení? Řeknete si někdy, že jeden styl je to pravé ořechové?

Tohle mě neláká. Láká mě zakoušet ty možnosti a různé mezižánrové přesahy. Bojím se, že bych jinak začal nudit sám sebe. Myslím si, že hrajete na jistotu, pokud začnete dělat jen něco, co funguje. Existuje dobrý výrok mé bývalé ženy Kateřiny Šedé, konceptuální umělkyně z Brna: „Skutečný umělec se nebojí udělat skutečný průser.“ Umělec by měl riskovat, že to všechno vůbec neklapne. V případě, že hraje najistotu, tak replikuje pouze ozkoušený návody a už to není autentické tvořivé gesto.

Čím byste charakterizoval svou tvorbu?

Pohybuji se v šuplíku společenského dokumentu a zároveň autorského dokumentu, ve kterém autor neskrývá své postoje a využívá netradiční postupy. Z definice těch dvou žánrových vymezení se to týká sociologických témat, možná i sociálně-psychologických témat. Zajímají mě společenské fenomény, zejména, jak se lidi chovají. Moc o tom ale nepřemýšlím. Neříkám si, tohle je téma pro mě a tohle zase ne. Mám to tak, že když mě něco zaujme, tak mě to brnkne o nos a řeknu si, že se tím budu následující dva roky zabývat. Ty dva roky tomu totiž musíte dát. Času se taky podřizuje výběr témat, musím si uvědomit, jestli tím chci ty dva roky strávit.

Není pro Vás těžké natočit nějaké dílo a nesmět o tom mluvit?

To se vztahuje pouze na policejní vyšetřování, dokud probíhá, tak o tom pochopitelně nesmíme mluvit. Jinak otevřeně mluvím o tom, jak třeba probíhalo natáčení s Babišem. Nečiní mi problém nechat diváky nahlédnout do karet. Nechci nic tajit. Když vystavuji herce oku dokumentární kamery, která je nesmlouvavá, tak mi přijde spravedlivé nic neskrývat.

Konzultovali jste dopředu, jaký dopad na herečky může mít natáčení dokumentárního filmu V sítí? Konzultoval jste to s někým předem?

Celé natáčení probíhalo pod dohledem dvou psycholožek a sexuoložky. Ty byly k dispozici herečkám po celou dobu natáčení. Když projevily zájem s někým něco probrat, tak jsme jim to umožnily pochopitelně hned. Po skončení natáčení nás postupně všechny tři požádaly o terapii. Zařídili jsme jim proto placenou terapii, aby se skutečně potkávaly s někým erudovaným. Teď se o ně snažíme starat z rezerv rozpočtu. Chceme, aby cítily, že je o ně postaráno. A aby si nemyslely, že skončilo natáčení a čau.

A to rozhodnutí povolat i odborníky vzešel z Vaší strany?

S Bárou Chalupovou jsme ten film režírovali padesát na padesát. Chtěli jsme tam mít experty, aby nám zprostředkovali feedback, jestli odpovídají podmínky našeho experimentu těm reálným. Chtěli jsme i, ať korigují naše herečky – ve smyslu, jak by dvanáctiletá holka v určitých situacích reagovala. Nastala tam zajímavá situace. Po dvou dnech natáčení nám řekli, že se holky chovají spíše jako devítileté. Byly příliš naivní a příliš se vyhýbaly sexuálním tématům. Hodně jsme je totiž krotili, abychom nebyli nařknutí z koketérie nebo že se herečky chovají jako lolity. Pak jsme je museli ponoukat, aby nepůsobily jako úplně malé děti. Dvanáctiletá slečna už má zkušenost s masturbací a ty naše holky se tvářily, že vůbec neví, o co jde.

Byl nějaký predátor, který prokoukl ten Váš podvod?

Ve smyslu, že měl pocit, že jsou starší? Ne, oni nám to žrali i s navijákem. Bylo to fascinující, podle mě to bylo tím kostýmem. Měly ozdůbky ve vláscích, navíc holky procházely velmi složitým líčením, kde jsme jim zesvětlovali pleť. V pokojíčcích byly na polici učebnice pro sedmé třídy. Bylo to dotažené do důsledků. Navíc holky měly za úkol strávit 14 dní před natáčením čas ve společnosti dvanáctiletých dětí. Měly naučené komunikační vzorce těchto dětí, měly i za úkol prozkoumat sociální sítě takhle starých dětí. Znaly tak, jaké smajlíky používají, jaké překlepy a pravopisné chyby v tomhle věku dělají. Dítě vám třeba neudělá ve větě mezeru za interpunkcí. Hodně jsme dbali na to, aby ta komunikace byla vážně důvěryhodná.

Jaké to pro Vás bylo řídit tak velký štáb?

Štáb má vlastní hierarchii. Ono se to může zdát jako moc, když máte ve štábu třicet lidí, ale při natáčení hraných filmů jich je 180. Má to takovou polovojenskou hierarchii. Je jasně dané, kdo pod koho spadá, to znamená, že jako režisér nemusím řešit například osvětlovače. Ti totiž spadají pod hlavního kameramana a ten se baví se mnou. Je to především můj kamarád, a není to někdo, koho bych úkoloval. Vše s ním tvořivě řeším. Já si tak povídám s ním a on pak s osvětlovači, asistenty a řeší si své. Jakmile se ty pravomoce větví, tak se to dá zvládnout, ale tak je to v každém povolání.

Po filmu je připravená preventivní kampaň, plánujete i nějaký větší přesah?

Děláme i dětskou verzi filmu. Budeme mít také portál, kde budou tři záložky, respektive čtyři. Pod první budou informace pro děti, kde budou různá videa, a celá kampaň pro děti se bude opírat o naše herečky. Budou mít totiž k dětem blíže než nějaký IT expert. Chceme s dětmi probírat konkrétní témata, například jak se zachovat, když se jim něco takového stane. Na rozdíl od těch ostatních kampaní nechceme být tím zdviženým prstem: NIKDY NIKOMU NEPOSÍLEJ nahatou fotku. Chceme s dětmi probírat, co dělat, když už to udělaly. Chceme jim být blíž, protože prevence musí spočívat i v tom, že se hasí v případě, že už je průser v běhu. Bude tam i záložka pro učitele, kde budou mít různé pracovní listy a materiály, se kterými budou moct pracovat se svými studenty. A poté i záložka pro rodiče, ti mají totiž spoustu otázek, které se s nimi musí probrat trochu jinak než s dětmi nebo učiteli. Chceme tam mít i proklik pro predátory, což je spíše takové symbolické gesto. Chceme tak dát najevo, že i oni mají určitým způsobem problém a i ten se dá řešit. Nechceme se tvářit, že jsou predátoři nějaká monstra, která by měla být vyloučena ze společnosti. Žijí takzvaně mezi námi, není to žádné my a oni, jsou to prostě lidi zamíchaní mezi námi. A je zapotřebí se s nimi bavit a dát jim prostor, aby z toho svého průšvihu mohli vybruslit.

Plánujete i Vy osobně nějaké rozšíření? Třeba v podobě dalšího filmu?

Myslím si, že ten film dost ostrým a výrazným způsobem otevírá dveře toho tématu, a byl bych rád, kdyby se toho chopili jiní. Aby nám s prevencí a šířením témat pomohli třeba novináři a dostali ho tam, kam film nedohlédne. Umíte si představit, že v některých malých vesnicích mají spíš naladěnou Novu nebo TV Barrandov. Nekoukají se na dokumenty a do kina už vůbec nevyrazí. Jsem nakloněný, i kdyby se třeba tím filmem inspiroval bulvár. Už jsme to viděli, když jsme uveřejnili ukázku z filmu. Mladá fronta hned vydala několik článků na toto téma, byly i na titulní stránce. Líbí se mi, že to probudí zájem médií, díky kterým to doputuje i k lidem, pro které není dokumentární film jejich šálek čaje.

foto: Lukáš Kubala

Sára Poloučková

Chodím pozdě, ale na víno vždy včas.