Vyhledávání

KOMENTÁŘ: Můj deštivý Erasmus+ v Durhamu

Můj příběh (a příběh mého Erasmu) začíná na konci ledna roku 2019 v Olomouci. Na webové stránce katedry mi naskočila možnost se přihlásit na zahraniční pobyt. Ale kam, když studuji rusistiku a v nabídce Rusko chybí? Na necelé tři měsíce do Anglie!

On top of the world, 200 metrů nad mořem v Edinburku.

Každý cestovatel někdy nejspíš zažil kulturní šok. Dá se mu předcházet tím, že si člověk podrobně prozkoumá reálie dané země ještě před odjezdem. Ale proč to dělat, když jsou reálie všeobecně známé, že?

Třeba o podzimní Anglii se mluví jako o velmi deštivém místu, obzvlášť na severu a v blízkosti moře. Přesně pár kilometrů od pobřeží, navíc už téměř na hranicích Anglie se Skotskem, leží Durham. Vycestoval jsem na konci září 2019 a strávil jsem tam přibližně 90 dní. To, že z necelých 3 měsíců na tomto místě bude většina dnů zahalená mlhou a deštěm, doplněným větrem který láme deštníky, jsem však vůbec nečekal.

Třetí nejstarší britská univerzita, Durham University, která je patřičně hrdá na svou historii i současnost, patří do první desítky univerzitních žebříčků ve Spojeném království. Nabízí se mi tak geniální srovnání s druhou nejstarší českou univerzitou. Zbořil jsem si několik zažitých stereotypů o Britech a britství. A taky… jsem si některé naopak posílil a utvrdil se v nich.

Vždycky jsem si myslel, že Britové jsou nesmírně přátelští a otevření, protože reagují a komunikují s neznámými lidmi a cizinci, ničeho se nebojí. Jenže když se mě několik Britů zeptalo „How are you?“ a utekli ještě dřív, než jsem stačil odpovědět, došlo mi, že spíš než o přátelskost a otevřenost se jedná o běžnou konverzační frázi a většině lidí je fuk, jak se má nějaký student „odněkud z Československa“. Čest výjimkám. Moji spolužáci taky vypadali víc otevřeně, než jací ve skutečnosti byli, připadalo mi, že se baví hodně mezi sebou a cítil jsem se dost odstrčený.

Vstup do Durham Castle, kde sídlí nejznámější univerzitní kolej.

Bohužel jsem první negativní srovnání s Univerzitou Palackého zažil ještě před příjezdem. Na rozdíl od zahraničních studentů, kteří přijíždějí do Olomouce, jsem nedostal nabídku na kolejní ubytování. Přestože si právě Durham potrpí na kolejní systém známý z Harryho Pottera, Oxfordu nebo Cambridge, musel jsem v relativně malém městě hledat soukromé ubytování, což se mi nakonec díky kamarádce podařilo. Na život v malém anglickém domě se dvěma malými dětmi a kočkou nejspíš nikdy nezapomenu. Asi nejsem moc tolerantní typ ani za běžné situace, hluk malých anglických dětí při učení bych však přál jenom svým nepřátelům.

Byl jsem nesmírně rád, když jsem zjistil, že v Anglii funguje „buddy system". Naneštěstí jsem však moji „buddy" za celý můj pobyt nepotkal. Její podivné reakce mi nakonec vnukly nápad se po návratu stát „buddym" a být lepší než ona, což jsem splnil už při příjezdu Ukrajinek na Erasmus do Olomouce, když jsem je čekal na nádraží.

Přestože je tamní univerzita velmi silně internalizována, o dost víc otevřenější než Angličané byli místní čeští a slovenští studenti, stejně jako Rusové, Ukrajinci a další rusky mluvící národy. Někteří byli dokonce velmi nadšení, že studuju ruštinu a udělalo mi obrovskou radost, když na jejich večírku tipovala jedna rodilá mluvčí můj původ jako „moskvič“, tedy Moskvan.

Po prvních vyučovacích blocích jsem sice nebyl překvapen, ale zaujalo mě, že vztah učitel–student je v Anglii mnohem víc neformální, studenti používají při oslovování familiární verze jmen svých profesorů, a tak jsem ani nemusel přemýšlet, jestli používat oslovení „pane doktore, docente" nebo „profesore“. Výuka ale probíhala na velmi vysoké úrovni, ruština s anglickým přízvukem sice zní trošku vtipně, ale znalosti měli tamní studenti skvělé. V univerzitních budovách jsem sice strávil poměrně málo času, spoustu hodin jsem prožil v knihovně nebo jsem se na další výuku připravoval samostudiem, některé předměty pak byly spíš diskuze na téma, které jsme předtím měli prostudovat. 

Na rozdíl od většiny studentů, kteří někdy vyjedou nebo vyjeli na svůj Erasmus, pravděpodobně nemám tak pozitivní zkušenost. Dokonce jsem v prvních týdnech měl chuť si sbalit věci a odjet domů. Deštivé počasí, uzavřenost anglických spolužáků a vysoké ceny mi první týdny vážně znechutily.

Jenže pak jsem objevil něco, co mi vrátilo život do žil. V Newcastlu, jen kousek od Durhamu, se hraje Premier League! Nejlepší fotbalová soutěž světa s těmi nejlepšími fotbalisty. Zatlačil jsem tak slzu nad ztrátou 25 liber a užil si výhru Newcastlu nad Manchesterem United na vyprodaném stadionu s 50 tisíci lidmi. Navíc je v Newcastlu tanková restaurace, kde jsem pil nejlepší (a taky nejdražší) Budvar.

Newcastle vs. Manchester United. 1:0.

Taky tím, že je Durham na hlavní železniční trati z Londýna do Edinburku, jsem měl unikátní příležitost dvakrát navštívit Edinburk, krásné skotské hlavní město. S lidmi z Czech and Slovak Society jsem zase vyrazil do Manchesteru na setkání s tamními studenty Liverpool University a českým konzulem. Slavili jsme výročí 30 let od Sametové revoluce a tahle akce se mi výrazně zaryla do paměti. Manchester mě překvapil svou surovostí a drsností, hlavně v nočních hodinách je to poměrně nebezpečné místo. Czech and Slovak Society naštěstí pořádala i bezpečnější akce, pub crawl a pátrání po českém pivu. To jsme i 1500 km od domova naštěstí našli, i když třeba čepovaná Plzeň na anglický způsob (bez pěny) neudělala radost nikomu.

Díky těmto akcím jsem poznal cestovací parťáky, takže jsem jen několik týdnů poté viděl obrovský Manchester ještě jednou, prohlédl si muzeum The Beatles v liverpoolském přístavu, kousek od místa, kde skuteční The Beatles kdysi hráli, a snažil se strčit nohu do chladné mořské vody na východním pobřeží v Seahamu.

Na konci listopadu jsem strávil 15 minut ve vlaku při cestování do Newcastlu ještě jednou. To když v Newcastlu hrál zápas další tým z Manchesteru, ten momentálně úspěšnější. Ten v poslední minutě zremizoval zápas na 2:2, předtím dal Kevin de Bruyne jeden z nejpěknějších gólů sezony jen pár řad od mé sedačky. Když srovnám tyhle zápasy s českou ligou, nechce se mi věřit, že jde o stejný sport.

Studené východní pobřeží Anglie, Seaham.

Ty odvážné, kteří se dočetli až sem, nejspíš zajímá také finanční stránka Erasmu a nějaké celkové zhodnocení. Tak tedy popořadě:

Na pobyt Erasmus+ dostává student stipendium z Evropské unie, které pro Velkou Británii činí asi 520 EUR na měsíc. Já se trochu obával brexitu, který měl v průběhu pobytu asi 2× přijít, nakonec se ale odsunul a navíc by prý stejně situaci nijak neovlivnil. Údajně by tato částka měla pokrýt náklady zhruba do 70 %, v mém případě pokryla necelých 50 % a de facto tak celé stipendium zaplatilo jenom ubytování a cestu nízkonákladovým Ryanairem z Wroclavi do Newcastlu a později ze Stansted do Brna.
Podmínkou pro získání stipendia je nutnost splnění alespoň 20 ECTS kreditů. Tohle se mi na první pohled podařilo, následně však nedorozumění mezi mnou, fakultou a tamní koordinátorkou vedlo k tomu, že jsem si musel žádat o výjimku.

Poslední momenty na kontinentální půdě těsně před odletem, polské letiště ve Wroclavi.

A celkově zhodnocení? Erasmus je vždycky zkušenost. V mém případě sice nebyla moc pozitivní, přesto jsem tam potkal skvělé lidi, okusil trochu odlišnou kulturu z jiného pohledu než při několikadenní návštěvě Londýna. S odstupem tuto zkušenost hodnotím jako velmi inspirativní, protože jsem díky ní začal psát články, starat se jako „buddy" o Erasmáky a zajímat se o interkulturní komunikaci a vztahy.
Erasmus bych doporučil všem!

zdroj fotografií: osobní archiv Jaroslava Synčáka

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.