Vyhledávání

„Je to takový způsob tance,“ tvrdí Vojtěch Holický, olomoucký žonglér s ohněm

Většina z nás už určitě zaznamenala konání již známých Fire Jamů v Bezručových sadech, kde se vždy sejde skupina žonglérů a společně si před publikem zajamují. Tato setkání probíhají po celý rok, kromě zimních měsíců. A protože se zima již blíží, konal se 24. října poslední Fire Jam VI – rozloučení. Tyto ohnivé show mají po celé Olomouci spoustu fanoušků a kdo se přijde podívat, může si i něco málo vyzkoušet a přiučit se nové triky. Na otázky ohledně tohoto zajímavého sportu odpovídal Vojtěch Holický, který se žonglování s ohněm věnuje již dlouhou dobu.

Jak ses k tomuto koníčku dostal a kdy jsi s ním začal?

Tak k tomuto koníčku jsem se dostal právě díky takové podobné akci, protože jsem to viděl někdy na gymplu ve druháku nebo ve třeťáku. Byli jsme tady na prvního máje a byli tu bubeníci a hipíci se zapálenýma poikam, takže jsme tady tak chodili a postupně jsme si všímali, že to vůbec existuje. Pak někdy během třeťáku spolužák přinesl do třídy žonglérskou hračku diabolo, já jsem si pořídil flowerstick a začali jsme s tím trénovat. A pak jsme si říkali, že s tím ohněm to bude určitě lepší, tak jsme začali zapalovat a od té doby trénujeme.

Naučil ses žonglovat sám, nebo jsi měl nějakého učitele?

Ono je to vždycky kombinace, člověk se to musí naučit sám, ale nejvíc pomůže, když se s někým potkáte a vidíte to naživo. V tomhle byl asi nejlepší pražský žonglérský maraton, který probíhal jednu dobu v Praze. To byla akce pro žongléry, takový sraz, kde se žongléři potkali. Největší je European Juggling Convention, což je festival, který funguje už od 70. let a každý rok je na jiném místě v Evropě. Je to akce žongléři žonglérům, takže je tam hodně dobrovolníků a ten program je v podstatě takovej, že ten, kdo něco umí, se napíše na tabuli a dělá workshop. Takže kdykoliv se můžete kohokoliv zeptat a tímhle způsobem se toho dá naučit strašná spousta. Stejně tak my tady děláme Jamy. To je důvod, proč tyto srazy děláme, lidi se o tom můžou dozvědět a vyzkoušet si to. A postupně se tu setkávají lidi, kteří žonglují, ti, kteří se tím živí úplně nebo částečně, a je to výborná brigáda během výšky.

Jak dlouho ti trvalo naučit se žonglovat s ohněm?

To se dá hrozně těžko říct, jedna věc je naučit se ten základ. Porozumět, jak funguje určitý trik, a být schopný ho zopakovat. Žonglování je vlastně opakování vzorců a pohybů, takže záleží, jak se ten vzorec člověk naučí. Některý se naučí třeba rychle, ale potom je potřeba, aby to nějak vypadalo. Samozřejmě čím je to propracovanější, čím dýl to člověk dělá a čím víc si dá záležet na provedení, tak tím je to lepší. V tomhle je právě nádherný, že se nedá říct „Hej, už to umím”, protože vždycky se to dá udělat líp nebo v jinou chvíli a pokaždé to vyzní jinak. A v tomhle je to právě krásný, že to spojuje umění a náročnou fyzickou aktivitu, kdy se člověk musí soustředit a trénovat.

Ono to vypadá jako poměrně nebezpečný sport, nebojíš se, že se zraníš?

Nebojím, protože jsem si tím jistej, to se prostě člověku dřív nebo později stane. Když si hraje s ohněm, tak se prostě spálí, to jinak nejde. Nikdy jsem se nezranil závažně, to že jsou opálený chlupy, vlasy nebo že chytne tričko se někdy stane, ale to není asi nic zvláštního. Občas když to člověk blbě chytne, tak může mít spálenou dlaň. Největší problémy jsou, když zafouká vítr, pak většinou když je velkej plamen, tak to někam pošle, a může to spálit víc. Nejhorší v podstatě je, když člověk ten plamen vdechne. To se může stát třeba když někdo plive oheň nebo když mu chytne část oblečení a nezadrží dech, ale nadechne se, tak ho to spálí. Takže nebezpečný to je, a v tomhle je to právě krásný a je to jedna z věcí, která mě na tom od začátku přitahovala. Vím, že si u toho musím dávat kur** bacha, což člověka donutí udělat ten pohyb přesně a pěkně. A protože je to nebezpečný, je to takovej příjemnej risk.

Jak dlouho už vystupujete před publikem a pořádáte Fire Jamy?

Nevím, jestli se dá říct pořádáme, spíš se svoláme, takže je to prostě sraz a není to organizovaná akce. V Praze takhle podobně funguje Tribo Fuego, kteří se potkávají pokaždé v jiném parku, což je taky fajn a je to hodně otevřená komunita. Tady máme takovou zvláštnost, protože jsme si naučili lidi, že nám dávají i nějaké peníze. Takže je to pro nás trénink zadarmo, kde se spolu a s bubeníkama potkáme. Je fajn se potkat s lidma, kteří se tím právě živí na různých místech, ať už na ulici nebo v nějakých show. Já jsem se tím nikdy neživil, respektive živil jsem se tím chvíli ve Španělsku, ale to jsem se tím právě neuživil (smích). Je to právě o té kvalitě, jak už to člověk umí. My vystupujeme posledních deset let, ale pořád se to vyvíjí. Teďka hlavně ten oheň už není úplně priorita, ale to, čemu se věnujeme nejvíc, je právě passing s kužely. Děláme to i tady s těma hořícíma, ale to není uplně ono. Takže máme takové passingové trio, passingový kvartet a baví nás právě tohle spojování, což i na tom Jamu je právě fajn. Žonglování má výhodu, že je poskládaný z různých vzorců, a když člověk zná ty vzorce, tak je potom schopnej jamovat prostě s každým. Je to hodně podobný jako jazz, když je člověk dobrý, tak se připojí jamovat kdykoliv a to stejný je i s tím ohněm.

A co tě na tom teda nejvíc baví?

Asi tady tohle, že se to dá spojovat a je to fajn. Ten rytmus je takovej způsob tance. Já bych třeba nikdy moc nešel zatancovat si někam na diskotéku a nebaví mě  takovýhle tance, ale tady mi to připadá jako přirozenej pohyb.

Dá se tímto vystupováním uživit?

Dá se s tím uživit, spousta lidí se tím živí. Teďka je právě v České republice na obrovském vzestupu nový cirkus Cirqeon. V Praze se o to hodně stará Centrum pro nový cirkus a spousta mladých nových umělců odjíždí na cirkusové školy do zahraničí, protože u nás žádná cirkusová škola ještě není. Ale je spousta kurzů, i tady v Olomouci vedou taneční kurzy, pole dance, šály i závěsnou akrobacii, která teď frčí. Takže si myslím, že je to v tomhle fajn a ty možnosti tady jsou. Pokud se tomu někdo začne fakt věnovat, tak ta možnost je obrovská. Pak je tady samozřejmě punková cesta ulice, kde je to náročný, ale spousta lidí to prostě miluje a je vyzkoušený, že to funguje. Právě třeba Michal Tříska je toho moc pěknej příklad, stačí se naučit dobře anglicky, jezdit na jednokolce, přitom házet pět kuželek a můžete jet do Londýna a tam se uživit.

Co k tomuto sportu používáte?

V podstatě všechny ty hračky jsou udělaný tak, že je to kevlarová látka namotaná na nějakou tyč, která je namočená v lampovým oleji. Takže je to prostě čirý lampový olej, kterej hoří a má výhodu, že není tak nebezpečnej jako benzín. Nechytá tak moc, takže není tak teplej, když hoří, ale je to příjemný.

 

Fotografie: Petr Poloczek