Vyhledávání

Univerzitní versus domovské město, aneb jaké to je být fanoušek Zlína v Olomouci

To, že má olomoucký hokej skvělé a především věrné fanoušky, jsem věděla už několik let. Pokaždé, když hrál Zlín doma proti Olomouci, sektor hostů byl červenobílými dresy zaplněn do posledního místečka. Já však byla vždy oblečena do žlutomodrého a také jištěna pocitem naprostého bezpečí, protože jsem byla na domácí půdě a navíc na stadionu, který po těch čtrnácti letech fandění znám jako své boty.


S nástupem na vysokou přišel tvrdý oříšek, se kterým jsem chvilku bojovala a nevěděla, jak situaci vyřešit. Většinu týdne budu v Olomouci, zápasy Zlína stíhat nebudu. Mám začít fandit Olomouci? A co ten jejich stadion, kde nemají ani kostku nad ledem? Univerzitní, nebo domovský tým? Tohle a ještě mnoho dalšího se mi před začátkem akademického roku honilo hlavou. Zní to sice směšně, ale pro někoho, kdo trávil většinu svých pátků, nedělí a úterý na hokeji, to moc příjemná situace nebyla. Hokej jsem do té doby zvládala skloubit se vším, a když jsem se měla rozhodovat mezi ním a něčím jiným, téměř vždy dostal přednost. A najednou jsem byla v situaci, kdy jsem věděla, že takhle už to nebude.

Nicméně jsem si ujasnila, že zlínského, jak by někdo řekl debilního, hokeje se nevzdám, a i přes ne příliš povedené sezóny v posledních letech se s nimi vydám do té další. Skvělou zprávou na začátek bylo, že už v září hraje Zlín v Olomouci. Já tedy místo klasického obsahu tašky, jako je jídlo od maminky a čisté ponožky, začala balit dres a další nezbytnosti na hokej. V neděli na bytě jsem se do toho mundúru navlékla a s hrdostí se vydala na zápas. Zlín vyhrál, já skvěle naladěná a opět s hrdostí jsem šla na tramvaj domů. S fanoušky Olomouce jsem si dokonce i povídala a všechno bylo v pořádku. Tehdy mě ani v nejmenším nenapadlo, že slušné chování mezi fanoušky vlastně není samozřejmostí a že ten žlutomodrý dres mě v centru Hané může přivést do problémů.

Já tedy dál fandila Zlínu, na zápasy jsem jezdila, kdykoliv jsem měla čas. S Olomoucí jsme se podstatnou část sezóny přeli o šestou, tedy postupovou příčku do play-off. Nakonec ji však ani jeden tým nezískal, a tak následovalo jedno z největších překvapení. Zlín s Olomoucí si to mezi sebou rozdají o postup! Navíc to tak skvěle vyšlo, že jsem stíhala zápasy v Olomouci a i ty ve Zlíně. Začínalo se v Olomouci, takže já opět hrdně vytasila svůj dres a jela směr stadion. První zápas Olomouc vyhrála. Co následovalo den druhý, na to budu vzpomínat ještě dlouho. 

Zlín vyhrál a atmosféra houstla už na stadionu. Fanoušci se mezi sebou začali rvát, nadávali si a tak podobně. Takové chování já ráda nemám, a tak jsem odtud co nejdřív odešla. Jenže po cestě na tramvaj jsem se nějak připletla do skupinky starších fanoušků Mory a už to začalo. Nemístné poznámky, urážky, v okolí nikde nikdo, kdo by nám s kamarádkou pomohl a já se pomalu začínala bát. Nadávala jsem si, proč jsem si ten dres nesundala, že mě to mohlo napadnout. V duchu jsem na sebe házela všechna sprostá slova, která mě v tu chvíli napadla. Viděla jsem ty titulky ,,Fanynka Zlína zmlácena v centru města” a mnoho dalších. Naštěstí se ale ukázalo, že mé černé scénáře se nevyplní. Vysvobodil nás hlouček lidí na nějaké zastávce, odkud nám tramvaj domů vlastně ani nejela. 

A ponaučení pro příště? Dres si raději oblékat a vysvlékat na stadionu, nebo se alespoň pohybovat s dalšími zlínskými fanoušky. To však budu řešit až příští sezónu. Olomouc sérii vyhrála, Zlín končí. Mně nezbývá nic jiného než zamáčknout slzu a pogratulovat soupeři. Anebo přeci jenom začít fandit Olomouci?

 

Fotografie: Facebooková stránka Aukro Berani Zlín

Vendula Holková

Studentka žurnalistiky na FF UPOL.