Vyhledávání

Týdeník izraelsko-palestinských vztahů

O Blízkém východě koluje množství legend a polopravd, které se mísí se skutečnými údaji a daty. Vyznat se v záplavě informací bývá mnohdy nadlidský výkon. Nepřesnosti a stereotypy  zaplavují čtenářův mozek. Reportéři píší od stolů, místo toho, aby se do regionu skutečně podívali a nebo se ho alespoň naučili chápat. Tak se z každého Araba stává muslim, Palestince terorista, Izraelce voják zabíjející malé děti či extremistický osadník. Tato skutečnost platí v případě arabsko-izraelského (v kontextu minulosti) a palestinsko-izraelského (v kontextu současnosti) několikanásobně. Do vyhledávače Google jsem zadal hledat heslo Palestina. To, co se objevilo před mýma očima, mi vyrazilo dech. Mrtvé děti, muži zahalení v černobílých kufiích (u nás šátek známý pod jménem Palestina) třímající samopaly a nebo RPG.  Smrt, násilí, terorizmus a extremismus.  Při zadání jména Izrael se však nepodařilo získat lepší výsledky. Náboženští demagogové, ultraortodoxní běsnící židé, vojáci střílející na děti, nacionalismus a zkáza. Je tento obraz opravdu skutečný? „Všichni tady lžou, tedy až na osadníky,“ říkal mi Ayal Kantz z organizace Breaking the silence. Ta sdružuje vojáky, kteří sloužili na okupovaných územích a o své zážitky se snaží podělit se širokou veřejností. Tento precedence se dá aplikovat i na zprávy z mnohých médií. U nich ke zkreslení informací dochází spíše z neznalosti či nekorektnosti při jejich zpracování. Poté zde však máme i servery a webové stránky, které se netají příslušností k jedné či druhé straně. Chaos, ve kterém se pravda ztrácí velice snadno, pokud zde tedy někdy existovala. Svatá země bývá nazývána jednou z válečných zón světa. Žiji v Jeruzalémě, místě spojení několika náboženství. Jezdím do Palestiny, místa zklamání a beznaděje. Pohybuji se po jižním Izraeli, místa strachu. To všechno se zde nachází. Stejně jako svatby, oslavy a život obyčejných lidí. Protože o ně jde především. Těch, kteří chtějí žít v míru je většina. Bohužel menšina, toužící po krvi, má moc. Tento týdeník nebude hledat odpovědi na otázky: „Kdo za všechno může, či kdo je dobrý či zlý,“ pokusí se jen uvádět do kontextu informace z médií. Nasměrovat čtenáře ke zdrojům, které jim pomohou pochopit problematiku soužití dvou národů, které jsou spolu bojují více než 60 let. Na návštěvě v Česku Izraelský premiér Benjamin Netanyahu zavítal minulý týden na krátkou návštěvu České republiky, při níž se jednalo o prohloubení vojensko-technické spolupráce mezi našimi státy.  Sešel se s politickými i židovskými představiteli různých stran a organizací. Na podporu jeho politiky i proti ní, se vyslovili lidé z několika sdružení či občanských iniciativ. Irena Kalhousová ve svém článku (Češi a Izrael: Pevné spojenectví, jehož tradice sahá až k Masarykovi) popisuje minulost i přítomnost našich vztahů. Česká republika patří již od roku 1990 (tehdy jako ČSFR) k tradičním podporovatelům židovského státu a spolupráce s ním se táhne ještě mnohem dále před toto datum. Nejvýznamnější pomoc získal v roce 1948, kde tehdejší Československo dodalo zbraně pro obranu nově vzniklého státu. (Není dobré však zapomínat na to, že se tím dopustilo porušení zbrojního embarga uvaleného OSN. V nynější době přirovnatelné například k prodeji zbraní Lybii či Iránu.) Tato skutečnost mnohdy připomínána v médiích leží ve stínu událostí minulých i následujících. Chování Čechů během druhé světové války a jejich podíl na Šoa (hebrejské slovo pro holocaust) je v Izraeli mnohdy připomínám. O čemž je možné se přesvědčit v muzeu Yad Vashem. Politikové se distancují od událostí, které se děly během komunistické nadvlády, ale izraelské vnímání je trochu odlišně. Fotografie Jásira Arafata na pražském studentském summitu obletěla svět a stejně jako dodávky zbraní Egyptu v průběhu několika desítek let, nezůstaly zapomenuty. Někteří bojovníci Hamásu či dalších teroristických organizací, dodnes vzpomínají na svůj výcvik v českých vojenských prostorech.  Jednu historii není možné oddělit od druhé a oficiální názory se od myšlení obyčejných lidí mnohdy velice liší. To co bylo, už nemusí býtKalhousová píše: „Již Masaryk byl znám nejen svým pevným postojem proti antisemitismu, ale také svoji podporou sionismu, tj. židovskému osídlení biblických území.“ Od dob prvních alijí (hebrejské slovo pro příchod osadníků) se mnohé změnilo. Slova velkého mecenáše a podporovatele sionismu, který se zasadil o vznik mnoha kibuců a mošavů,  Edmonda de Rothschilda ukazují zřetelně tuto proměnu: „Snaha o ukončení nekonečného putování židů nikdy nesmí vést k podobnému putování Arabů.“ Nyní se můžeme pouze dohadovat o tom, jaké by byly názory těchto velikánů své doby na nynější okolnosti průběhu osidlování. Jejich podporu je nutné chápat v kontextu své doby, kdy bylo britské mandátní území skupováno obchodníky a nikoliv zabíráno z náboženských či ekonomických důvodů s pomocí armády. Každý si z tohoto historicko-politického chumlu vybere své. V jedné soutěsce negevské pouště mi izraelská dívka řekla, že všichni Češi byli antisemité. V Betlémě během příprav na příjezd palestinského prezidenta Mahmuda Abbáse, se jeden z vojáků jeho ochranky pochvalně vyjádřil o československé pomoci osvobozeneckým hnutím. Zmínky o dodaných letadlech a vycvičených pilotech naší armádou, najdete v sousedství v Česku vyrobených děl, zabavených egyptské armádě během šestidenní války. Nyní ČR Izrael podporuje, ne vždy tomu tak bylo. Nebývá zlé prozkoumat minulost vztahů a zamyslet se nad tím, kam vedou, co způsobují, či způsobily. Jiří Kalát