Vyhledávání

REPORTÁŽ: Touha po ZMĚNĚ přichází Ze Mě

Pokud se zajímáte o kulturní dění v Olomouci, měli jste ve čtvrtek 13. 2. jedinečnou příležitost prožít na vlastní kůži nevšední zážitek v podobě divadelní inscenace ZE MĚ. Představení vytvořily studentky naší univerzity, které pro samotný výstup využily malebných prostor Uměleckého centra v Konviktu. Projekt, vytvořený pro jejich diplomovou práci, si kladl za cíl zapojit diváky do představení a zkoumat jejich reakce na vývoj hry, kterou mohli sami ovlivnit. 



Tvůrkyněmi inscenace jsou talentované studentky Filozofické fakulty Univerzity Palackého Barbora Fialová a Tereza Kmoníčková, které se při tvorbě námětu inspirovaly různými životními situacemi. Představení se dělilo na dvě části, z nichž první se odehrávala přes den mimo divadelní prostory a druhá probíhala již v univerzitním divadle. Jednotlivé části na sebe pevně nenavazovaly, ale byly propojeny tematicky a díky časovému odstupu bylo možné zúčastnit se jich obou. 

Jaký zážitek jsem si z představení odnesla já? 
Zhruba deset minut před začátkem představení přicházím do prostor Uměleckého centra Univerzity Palackého s nadějí, že jdu dostatečně s předstihem, abych získala dobré místo v divadelním sále. Mám štěstí, a sál ještě není zpřístupněn návštěvníkům. Na chodbě nás je pouze pár, takže nouze o místa rozhodně nebude. Rozhlížím se kolem a nevím, co čekat. Po chvíli vychází mladá slečna s kasičkou na dobrovolný příspěvek, za který nám postupně každému zvlášť sděluje informace o představení. K mému údivu se nejedná o informace o ději samotném (jak by člověk z návštěv klasických divadelních her předpokládal). Dozvídám se pouze 4 věci, z nichž hlavní je, že až půjdu dovnitř, mám si s sebou vzít židli a posadit se kdekoliv na pódium.

Před sálem zatím panuje tichá a tajemná atmosféra. Nikdo nemluví, slyšet jde jen hlas z videa, které je promítáno na počítači opodál. Jedná se o záznam z premiérového představení této inscenace v Krakově, jak jsem se později dozvěděla při debatě po představení v závěru večera. Chvíli všichni jen sedíme a koukáme jeden na druhého. Najednou přichází dvě dívky, téměř bez oděvu a bosé. Slečny zahalené pouze v kousku průhledné tylové látky a spodního prádla kolem nás mlčky prochází, zkoumají naší vůni, rozvazují tkaničky od bot, podivně zírají lidem tváří v tvář. Je to děsivé a mrazivé. Zároveň však lehce komické, neboť člověk nechápe, co se v tu chvíli vlastně děje. Dívky si vyberou jednoho mladíka, kterého hladí po tváři, a náhle zároveň vyřknou: „Pomůžeš mi?“ Teď už nerozumíme opravdu ničemu. Mladík rozpačitě kouká a poté se obratem ptá: „Jak? S čím?“ Otvírají se dveře divadelního sálu, dívky spolu s mladíkem odchází a i my dostáváme pokyn vstoupit.

V prostorách univerzitního divadla se nacházím poprvé a překvapuje mě, že v něm nejsou pevně zabudované sedačky, jak jsem předpokládala. Dle instrukcí, které mi byly na začátku dány, se ujímám jedné ze židlí a usedám libovolně na jeviště. Stejně tak i ostatní, se kterými, ač nezáměrně, utváříme vzápětí kruh kolem mladíka osvíceného reflektory a stojícího uprostřed pódia. Chvíli je ticho, nic se neděje.

Dívky znenadání začnou pochodovat po divadelních prknech mezi námi jakoby v určitých trajektoriích a říkají různé asociace o hmotě, městských ulicích, lampách, větru a dalších věcech. Opět nechápeme, co se děje. Probouzí se ve mně zvědavost. Náhle zhasne světlo a spustí se tajemná hudba. Mám strach. Domnívám se, že nejsem jediná. „Budiž světlo,“ ozve se. Vypadá to, že trápení je u konce. Světla svítí, dívky odchází stranou a my jsme vyzváni zavřít oči a představovat si příjemné věci dle námětu, který je nám podsouván hlasem. ,,Jakou písničku máš teď na mysli?“ ptá se mě onen hlas. Odpovím a mnou zvolená písnička náhle začne hrát. Zažívám neskutečnou dávku štěstí, a to jen díky hudbě a hlasu, který mi ony hezké myšlenky vštěpuje do hlavy. Následně jsme vyzváni složit společnými silami báseň.

 

 

Ani tato chvíle štěstí však netrvá příliš dlouho. Náhle je jedna slečna z návštěvníků vyzvána, aby pojmenovala jednu z dívek odsunutých na chvíli do pozadí. Následuje oznámení, že označením dívky jsme si ji přivlastnili, a protože je naším majetkem, máme nad ní moc. „Balanc nebo líbání?“ ptá se hlas zpovzdálí. Následně společným hlasováním rozhodujeme, co dívka udělá. Situace začíná být nepříjemná. Jsme v úzkých a po chvíli už chceme celý probíhající proces ukončit. Dívku naštěstí nakonec osvobodíme, je opět volná a společně s druhou dívkou odchází pryč.

Všichni zůstáváme mlčky sedět na židlích. To už je všechno? Najednou se celý sál postupně roztleská. V rozpacích se slzami v očích od smíchu a zmatku, který ve mně přetrvává, odcházím ze sálu pryč. V předsálí usedáme ještě na chvíli společně s tvůrkyněmi představení a ostatními diváky, abychom celou inscenaci prodiskutovali.

Nejprve si sdělujeme pocity a dojmy z celého vystoupení. Naše prvotní rozpaky se náhle rozplývají a mění v pocit neuvěřitelného obdivu, jak něco tak nevšedního mohly autorky vůbec vymyslet. Shodujeme se na tom, že jsme neodhadli situace, kdy by bylo možné nějak zakročit do děje a změnit vývoj představení, neboť jsme si nebyli jisti, zda tím nenarušíme celý koncept hry.

„Zatím se nám nestalo nic, s čím bychom nepočítaly,“ uvádí v průběhu debaty jedna z tvůrkyň. „Záměrem nebylo, aby si lidé uvědomili, že by měla existovat anarchie, ale to, aby si uvědomili, že když se jim zdá, že jsou do něčeho vmanipulovaní nebo že jsou nespokojení se systémem, ve kterém se nachází, mohou ho pouze změnit, nikoliv odstranit či zrušit,“ dodává. Její slova mě doprovází i po cestě domů a nutí přemýšlet nad jejich významem a spojitostí s našimi všedními životy. Už teď vím, že toto představení pro mě bylo unikátním zážitkem a budu si ho muset v obdobné verzi co nejdříve zopakovat.


Zdroj fotografií: Tomáš Znamenáček, archiv Barbory Fialové a Terezy Kmoníčkové

Denisa Obrtelová

Studentka Žurnalistiky a Evropských studií na UP. Věčně zaneprázdněná optimistka s kreativní duší.