Vyhledávání

REPORTÁŽ: Jak vypadá diskuze Hlídacího psa s Reportérem u Referenda?

V úterý 5. listopadu se konala první ze série panelových diskuzí v rámci Týdne (reflexe) Médií a popkultury na FF UP. Tento cyklus přednášek oslavuje 10. výročí založení Centra kulturálních, mediálních a komunikačních studií. Mimo to si však také v probíhajících oslavách 30 let svobody připomínáme společenské změny nastartované událostmi 17. listopadu 1989, jež se stále projektují nejen do současnosti, ale i do úterní diskuze, kterou jsme navštívili. 


Ze všech stran slyšíme velká slova jako svoboda a demokracie. Oslavy poražení totality ovšem také vytváří zrcadlo dnešní společnosti. Koukáme skrz něj na svět kolem nás trošku jinak. Najednou vidíme brýlemi našich rodičů a studentů, kteří se nenechali umlčet a vyšli bojovat za lepší zítřky. Cinkali v Praze klíči právě kvůli tomuto?

Ve štafetě přednášek tohoto týdne se i úvodní úterní diskuze dotkla této otázky a například o oligarchizaci médií a jejím dopadu na společnost jistě zazní i v mnoha dalších. Hlavní roli diskuze s příznačným názvem Česká média: 30 let (poté) hráli následující: Ondřej Neumann, zakladatel webu Hlídací Pes, Jakub Patočka z Deníku Referendum a Robert Čásenský, bývalý šéfredaktor MF DNES a nynější šéfredaktor Reportéra.

Dorazila jsem do posluchárny s pěkným předstihem, což je u mě dosti nezvyklé. Zaujala jsem své klasické místo ve třetí řadě u okna a všimla jsem si, že zde vlastně vůbec nejsem sama. Studenti se už pomalu loudali do místnosti, která ožila šumem, a já se znovu podívala na hodinky. Zbývalo dvacet minut do začátku a já už musela otevřít první okno ve snaze uniknout vydýchané místnosti.

O pár odeslaných zpráv později již Robert Čásenský odpovídá na první otázku: V jakém stavu jsou česká média 30 let po roce 1989? „V každém případě v dramaticky lepším, než byly předtím.“ A já pocítila naději, zatímco se mi jeden koutek úst zvedl k úsměvu. Pro jednou na mě ta slavná průpovídka „vždycky může být hůř“ fungovala. Protože kdy jindy, než třicet let po revoluci, můžeme pronést tuto větu v celém svém významu. Vždycky může být hůř. A taky že bylo. Rozhlédla jsem se po posluchárně plné mladých lidí, kteří si přišli ve svém volném čase poslechnout zkušenosti a postoje trojice mužů v zadýchané a nevábné místnosti místo toho, aby strávili podvečer u Netflixu se sklenicí vína. A já se už usmívala naplno.

Jedním z témat, které mnou rezonovalo, bylo zpoplatnění médií. Jakožto chudý student často sama řeším otázku, jak se dostat pohodlně ke kvalitním zprávám bez toho, abych musela měsíc hladovět kvůli několika předplatným. Ne vždy si totiž čtenář může dovolit opravdu docenit novinářskou práci, a to buďme upřímní, hlavně finančně. Otevřelo se zde tedy velmi probírané téma paywallu, tedy systému bránícího čtenáři zobrazit určité (nebo všechny) články bez jednorázového zaplacení či předplatného.

„Za obsah se přece ale platí od začátku. Nebavme se jen o internetu, bavme se o papírových produktech, podcastech, o čemkoliv, co tady vlastně vůbec může být. Je část společnosti, pro kterou jsou tyto informace důležité, a je ochotna tomu věnovat nějaký čas. Rozhodně se ale nejedná o většinovou společnost. Zprávy nejsou zadarmo. Novinařina není zadarmo. Jsem silně skeptický k tomu, zda projekty, které jsou založeny na prodeji placeb jenom na internetu, mají životaschopnost,“ dodává Neumann.

Tuto názorovou jednotu podpořil taktéž Čásenský: „Lidi jsou ochotnější platit za digitální verzi něčeho, co má i fyzickou podobu. (...) Pokud by ale veškerá solidní média měla být placená, to tomu zbytku společnosti teda budeme prezentovat, s prominutím, sr*čky, které budou zdarma?“

Svatou trojici diskuze samozřejmě završil Jakub Patočka, který svým kolegům většinou oponoval. „Je podle mě úplnou iluzí, že by za to lidi mohli začít platit, ať už dobrovolně, nebo z donucení, protože by ten kvalitní obsah byl pouze za paywallem, to se podle mě ani nestane. V paywallech není budoucnost.“

Byla jsem příjemně překvapená, že i po vypršení časového limitu debata pokračovala dál díky nekončícím otázkám z publika. V závěru večera Ondřej Neumann taktéž představil novou knížku redakce Hlídacího psa Čeští novináři po roce 1989: od svobody k oligarchii, která bude k dostání například na pobočkách Knihcentra. Knihu jsme tak i neoficiálně pokřtili.

Když jsem téměř o hodinu později, než bylo v plánu, seděla v tramvaji, byla jsem ráda, že jsem si jako další z desítky studentů odpustila teplo domova a šla si vyslechnout mimo jiné i mnoho rad ohledně žurnalistické kariéry od těchto tří zkušených mužů. Myslím, že všem mohu od srdce poděkovat za příjemný večer, který mi vnukl několik myšlenek a otázek, nad kterými můžu trávit své večery u vína.

Zdroj fotografií: Sára Kolomazníková

Lucie Kohoutková

Ta kudrnatá holka, která neustále zakopává, protože raději kouká na hezké nebe než na cestu před sebou.