Vyhledávání

RECENZE: Poslední Fakjů neudrželo svůj standard a kleslo k průměrnosti

Když jsem se před necelými pěti lety setkala s úvodním dílem slavného Fakjů pane učiteli, převládlo ve mně prvotní přesvědčení, že jde jen o další komerční slátaninu s uměle protlačeným vtipem. Nicméně pak jsem film viděla a mé předsudky se těžce nepotvrdily. Ne, že by se jednalo zrovna o filozofický počin, ale i tak se Fakjů bravurně podařilo vybalancovat komediální prvky s občasnými pokusy o vážnější zamyšlení a jakýsi přesah. Vytvořil se tím originální směr, který diváka bavil doslova od začátku do konce, aniž by přitom moc „tlačil na pilu“. No a přesně to se v posledním díle této legendární řady vůbec, ale vůbec nepovedlo.


 

Opravdu by mě zajímalo, čím to je. Kdybych to rozebrala detailněji, snažili se tvůrci do posledního dílu nacpat vše, co slavilo úspěch u těch předešlých. Dočkáme se tak okouzlující tuposti a neustálého dekorování Chantal, přímočarého jednání Dangera, autistického Pukiho, přísné a ujeté Ingrid i totálně flegmatického přístupu hlavního hrdiny, Zekiho Müllera, a k tomu pořádné dávky absurdních (školních) situací. Jenomže tentokrát to všechno dohromady spolu nějak neladí.

Sice jsem se v průběhu filmu mnohokrát zasmála, to musím přiznat a netvrdím ani, že by šlo vyloženě o vyhozené peníze nebo že by divák odcházel otrávený či znuděný, to určitě ne. Pobavíte se, občas si prsknete smíchy a necháte se i do třetice strhnout příběhem. Ale uvnitř přesto všechno víte, že Fakjů mělo na víc. Že oproti jedničce a dvojce jde o slabší počin, který si nejspíš znovu hned tak nepustíte.

Mně osobně připadá ten propad až příliš viditelný oproti minulým dílům.

 

 

Co se vlastně změnilo?

Přístup k divákovi. Humor jako takový mnohem víc žene do extrémistické lascivnosti i lacinosti a vtipy proto postrádají dřívější lehkost. Mnohé z nich očekáváte už dopředu, dřív než vůbec padnou, a když potom zaznějí, nenaplní to vytvořené očekávání. A u jiných zase doufáte, že nenastanou, že to přece neudělají takhle prvoplánově, ale bohužel… i celková hranice nechutnosti se žel posunula o hodně, hodně dál.

Do větší gradace plynou také charaktery postav – nejvíce v případě ředitelky a učitelky Ingrid, uměle vytvořených „záporaček“, bránících hloupým studentům v cestě ke štěstí. Moc tomu nepomáhá ani přítomnost postavy úplně nové, nahrazující dokonale kontrastující Lisi Schnabelstedtovou (a tento prvek tady dost chyběl!).

Tato nová pedagožka totiž celý film balancuje na dost protichůdných povahových hranách, což z ní naneštěstí ve výsledku dělá jakéhosi nepřesvědčivého hybrida. Jako by měla půlku Zekiho a půlku Lisi, což působí dost divně, a kdyby se tam neobjevila vůbec, připadalo by mi to určitě lepší.

 

 

Musím také zmínit další aspekt, kterého se rovněž dočkáme ve zvednuté míře a bez jakéhokoliv pokusu o zakrytí (jako to fungovalo dřív) – snahu moralizovat. Moralizovat, moralizovat a moralizovat – a čím víc, tím líp. V duchu myšlenky – musíme přece ukázat, jak správně zakročit proti šikaně (uvedená verze mi ale nepřišla zrovna efektivní), jak dát šanci všem bez rozdílu a jak k dosažení cíle stačí pouhá troška snahy a důvěry v sebe sama. V závěru tak připlachtí natolik přeslazený konec, že by to složilo i hypoglykemiky a klidně by se mohl předepisovat místo glukagonu.

Škoda. Jak už jsem shrnula, nejde vyloženě o špatný film, ale bohužel svůj slibný potenciál ani zdaleka neproměnil.

 

V konečném hodnocení bych filmu dala (z nostalgie nad těmi předešlými skvělými) takových 45 % a vlastně mě už ani nemrzí, že se nenatočí další díly.

 

 

Zdroj doplňujících obrázků k článku: CSFD.cz

 

 

Eliška Šlesingrová

Studentka logopedie IV. ročníku UPOLu, která ráda kreslí i píše povídky, občas básní, zbožňuje hraní badmintonu, a hlavně, bráchova jezevčíka!