Vyhledávání

Jakmile ženská něco řekne, tak to platí

Pokud jste během víkendu byli pouštět draka a neskončili někde v cizině, gratuluji. Mě osobně to odfouklo až do ďalekej krajiny, ktorá sa volá Slovensko. Oficiálně tomu říkejme studijní pobyt. Pokud vás zajímá, kde jsem, co se tu pije nebo snad jak vypadá zdejší univerzita, o tom se budu vykecávat v jiné rubrice. Důležité je, že jsem po třech letech zase na kolejích a naši českou skupinku zastupují jen dvě osoby ženského pohlaví.

 

 

Když se procházím městem a pozoruji, ako sa nad Tatrou blýska, myslím na Olomouc. Na svůj byt, kde můj odjezd oplakává pět žen, které se nedokážou soustředit na nic jiného, než na to, jak moc jim chybím. Představuji si, jak po večerech sedí doma, protože bez mé přítomnosti nemají myšlenky na žádnou zábavu, nemají chuť na pivo, na nic. No dobře, kecám. Pravděpodobně teď sedí u Strašidel, kde jim Růženka připravuje popcorn a za líbezných tónů kytary rozlévá zelenou.

Je přirozené, že jakmile změníte prostředí, máte tendence srovnávat. Určitě to znáte. Vyměníte all inclusive hotel Maminčin mazánek za resort Kdo přežije s polopenzí čínská polévka to jistí nebo jinou destinaci a řeknete si: „Oukej, tak tohle musím nějak vymyslet.“ Ne že by mě, takového mazáka, na mém studijním pobytu zasáhly nějaké běžné starosti prváků, ovšem člověk si uvědomí, že se mu to může stát. Nerad bych, aby to teď vyznělo, že se chci vychloubat, nebo dokonce někomu pochlebovat, ale mám na olomouckém bytečku pár výhod, které nejsou v nabídce běžného pobytu.

Párkrát jsem už slyšel větu typu: „Ty vole, pět ženských na bytě, to si ani nemusíš vařit, co?“ No, nemusím. Za prvé to neumím a za druhé chodím do menzy. Faktem je, že na bytě se prakticky vůbec nevaří a všichni chodíme do menzy. Ale vždy existuje výjimka. Ta naše se jmenuje Pája a vaří každý den. Běžně se stává, že dorazím ze školy na byt, který je prostoupen lákavou vůní něčeho dobrého. Každý, kdo zná Páju, tak ví, že je to laskavý tvor, a když oceníte její umění a přihodíte k tomu větu, jaký už máte hlad, tak máte po starostech.

Možná si říkáte: „Tak někomu sežere oběd, to je toho.“ Dobře, přihodím něco z vyššího levelu. Velké překvápko přišlo během našeho prvního týdne, kdy se začal sestavovat zákon džungle. Zasedli jsme ke kulatému stolu a začali rokovat. Když došlo na téma úklid, narovnal jsem se, zatvářil odvážně a byl připraven chopit se jakéhokoliv úkolu, abych dokázal, že se ničeho nebojím. Mou nebojácnost vystřídal maskovaný úsměv, když moje úplně první kamarádka na vysoké, Peťka, prohlásila: „Počkejte, ale Luky přece nebude uklízet, ne?“ Ano, vidíte dobře. Ten floutek, co jiným vyjídá obědy, nemusí dělat úklid. Samozřejmě jsem se bránil a pokoušel zvrátit toto rozhodnutí. Ale co se dá dělat. Jakmile ženská něco řekne, tak to platí. Jo a vzpomínáte si na tu hodnou Páju? Hádejte, kdo jako jediný neměl problém s tím, abych uklízel…  

No a pak tu máme příjemné maličkosti, jakože občas „zapomenete“ umýt nádobí, protože víte, že je kouzelné a že když se do kuchyně vrátíte o pár hodin později, uvidíte ho naskládané na odkapávači. Ovšem tohle všechno je nic proti tomu, co jsou schopny pro svého spolubydlícího udělat i v těch nejtěžších životních situacích, které mohou nastat. A teď, samozřejmě hypoteticky, mě napadá, že by v pohodě dokázaly zabrat a svého chlapa odnést až na byt, kdyby to náhodou někde přehnal a dostal blackout.

Jak ale víme, všechno má svou světlou i temnou stránku. Stejně jako existuje den a noc nebo světlý a tmavý rum, i spolubydlení plné výhod má pár neduhů, které vás dokážou spolehlivě nas*at.  Ale o tom třeba příště.

Lukáš Kubala

Lektor projektu E-Bezpečí, filmový a seriálový nadšenec, amatérský fotograf, dobrodruh a milovník domácí slivovice.