Vyhledávání

Tramvajový fotospeciál

Je pondělí prvního prosince odpoledne a prší led. Okolo třetí hodiny kráčím městem domů a všechno se tváří relativně normálně (krom faktu, že je pod nulou, prší a nesněží). Když po dvaceti minutách byt opět opouštím, vcházím už do kalamity. Nechápavě sleduji, jak před vchodem u svatého Mořice nehybně stojí tři tramvaje a jiskří jako při silvestrovských oslavách. Kdo rozhodně neoslavuje, je zástup asi třiceti lidí stojících na tramvajové zastávce. Celkem synchronizovaně a přísným pohledem provrtávají ty nevinné stroje.  Vracím se pro foťák, abych se s ním mohla výjimečně projít mezi tramvajemi.

DSC_0814

DSC_0820

DSC_0824

Jdu vylidněným Horním náměstím a vše je pokryté ledem. Stánkaři stojí v koutku svých stánků a zamračeně pozorují to prázdno před nimi. Právě začíná odpolední hudební program a z pódia se ozývá povzbudivý i značně kapitulující hlas: „Zdravím všechny stánkaře, tohle vystoupení bude asi hlavně pro vás. Máme to ale všichni, jak se říká, v popisu práce, tak já myslím, že prostě začneme.“

Zbytek večera trávím zavřená ve foto komoře, z venku k nám jemně doléhá pouze zvuk sirén. Když se pak v půl jedenácté večer vracím tím ledovým královstvím domů, zažívám svůj první olomoucký blackout. Nikdy by mě nenapadlo, že na Horním náměstí (ne)uvidím zhola nic. Nic ale netrvá moc dlouho, po chvíli mě oslní houkající, ze zatáčky řítící se, hasičské auto. Po pár minutách začne Olomouc zase blikat, což jí zůstane i do dalšího dne. 

DSC_0818[1]

DSC_0831

Co už ale nebliká, je náš modem k internetu. Ke smůle naší mu to však zůstane po celý dlouhý týden. To mě odkazuje k trávení nocí v noční studovně ve Zbrojnici. Přivádí mě to také k myšlence, že si náš poskytovatel internetu jméno Fofrnet zkrátka nezaslouží.

V úterý je k mé dětské radosti všude bílo. Dopoledne ve dveřích vítám spolubydlící, která po čtrnácti hodinové cestě vlakem z Ostravy sálá svěžestí a volá po vaně. 

DSC_0843

Kalamitní stav pokračuje. Vlaky nejezdí, tramvaje nahradily autobusy, rampouchy se pohádkově drží, kde to jde, a já bez internetu cítím ulevující stres.

DSC_0864

DSC_0868

DSC_0906_3

Středa stále hlásí zmrzlé trolejové vedení a mě láká nakouknout do tramvajové stáje. Jakkoli je to zvláštní, jsem milovníkem tramvajových dep. Zvláště tehdy, je-li  tam plno. Je to jako v animovaném filmu Auta, všichni spolu vesele sdílí své příběhy, kterými dennodenně žijí. Zatímco se tedy olomoučtí museli spokojit s autobusovou náhradou, v depu vládne pohoda dalšího day off. Mluvím o světě tramvají, nikoli o zaměstnancích Dopravního podniku města Olomouce.  Ti mají napilno. Paní na vrátnici je ale přísná, prý ať si nemyslím, že mě na těch kamerách nevidí. 

DSC_0931

DSC_0923

Občas nějaká tramvaj vyjede na kontrolní jízdu. 

DSC_0938

Večer pak potkávám pány opraváře, celý den čistili ve všech městských částech Olomouce troleje a podle všeho se další den vše vrátí do starých kolejí. Ve čtvrtek už jsou pravdu zase všichni spokojení. 

DSC_0945

DSC_0948

V pátek pak celotýdenní veselí zakončuje Mikuláš. Ten, kolem kterého náhodně procházím, čte malé a trochu bojácné holčičce z obří knihy hříchů (nápadně připomínající bichli biologie), že už by opravdu měla přestat vysedávat u toho počítače, protože on to všechno vidí. Tohle si zase beru k srdci já. 

DSC_0962

DSC_0979_2

 

foto: Veronika Krejčí