Vyhledávání

Rozhovor s olomouckou fotografkou Milenou Valuškovou

Milena Valušková vystřídala několik fotografických oborů. Začínala v komunálním ateliéru focením dětí. Působila na Ústavu soudního lékařství, kde dokumentovala oběti trestných činů, také pracovala na Univerzitě Palackého, na dokumentaci vědeckých prací. Dále pracovala pro Státní ústav památkové péče a ochrany přírody, na což vzpomíná jako na krásné období.  Měla možnost poznat zblízka krásy Olomouce a navštívit mnoho zapomenutých dvorů v historickém jádru města. V její umělecké tvorbě se často objevuje motiv stromů, přírody a krajiny, ale pracovala také na několika reportážích.

Celý život působíte v Olomouci. Proč zrovna Olomouc?

Narodila jsem se tady, to je ten důvod. Ale také jsem si zamilovala Olomouc už za totality, tím, že jsem fotografovala pro památkovou péči. Měla jsem možnost prolézat jednotlivé domy a dostat se na dvorky, kterých je tady v historickém jádru hodně, a normálně se tam nedostanete. A to město mělo štěstí, že si toho genia loci všimlo a zachovalo jej až do dnešní doby. Komunistická éra jej ani nijak moc nepoškodila. Navíc to město není ani velké, ani malé a taky, že je tady univerzita, tak má jistou intelektuální úroveň.

Mohla byste našim čtenářům říct, jak jste se dostala k focení?

Ke studiu fotografie jsem se dostala už hodně dávno a víceméně náhodou. Nemohla jsem jít na střední školu, to si dnešní generace nedovede představit, můj otec byl totiž  „nepřítel státu“, protože měl vlastní firmu. A když jste se hlásil na střední školu, tak jste musel mít potvrzení nebo doporučení od Občanského výboru Komunistické strany, a to já jsem neměla. Chtěla jsem jít na oděvní průmyslovku, kdysi jsem totiž jako malá holka tvořila různé extravagantní modely. A jeden člověk, právě z toho Komunistického výboru, si řekl, že když mám umělecký talent, tak mě doporučí na fotografii v Brně. No tak jsem tam nějak uvízla. Ta škola nebyla špatná, protože mě naučila dobře řemeslo. Když jsem se pak srovnávala s lidmi, kteří měli Umprum, tak byli sice výtvarně hodně kreativní, ale zase to řemeslo tolik neuměli.

Jaký byl váš první fotografický projekt?

Můj první opravdu velký projekt byl cyklus o stromech. Souvisel s tím, že jsem se chtěla hlásit na FAMU, a tam musíte mimo jiné předložit vlastní výstavní soubor, vlastní tvorbu, a ta by už měla vykazovat nějaký váš styl, nějaký váš výtvarný názor. Tehdy jsem se trápila s tím, co budu fotit, a protože jsem se tehdy pohybovala hodně mezi literáty a četla jsem Jana Čepa, spisovatele, esejistu, který někde ve své eseji Dvojí domov má krásnou větu, a to je o zemi, a on tam říká: „Země, která mi dává pevnou půdu pod nohama a která nikdy neuhne.“ Tak jsem se rozhodla, že budu fotit krajinu, potažmo Zemi, a z toho se tehdy vyloupl strom. Ale strom jako symbol, nebo podobenství s životem člověka. Tak to byl první velký soubor.

Celý život se věnujete fotografii, jak ji vnímáte?

Jako profesionální fotografka jsem si prošla opravdu kdečím. Lékařskou fakultou, Katedrou soudního lékařství, dokonce jsem pracovala na Přírodovědecké fakultě, když začala holografická fotografie. To místo se zrušilo, protože zjistili můj kádrový profil, a tak jsem odkráčela. Poté jsem pracovala u památkové péče, což bylo hodně pěkné, to mě bavilo. Potom jsem v 89. roce skončila a šla jsem na volnou nohu. Já jsem vždycky rozlišovala profesi, protože tam musíte i u té reklamní fotografie respektovat to zadání, a volnou tvorbu. Volná tvorba pro mě byla něco, co jsem chtěla dělat, do čeho mě nikdo nemluvil a co bylo mojí bytostnou potřebou, většinou jsem pracovala s tou krajinou, až kromě toho jednoho souboru zátiší.

Co je podle vás nejdůležitější na fotografii, aby zaujala okolí a měla co říct?

Dnes je to s tou fotkou docela těžké, vždycky to bylo těžké, protože to je masové médium, ale dnes obzvlášť. Fotografují všichni, když ne fotoaparátem, tak mobilem, a většinou jsou to takové střelby, povrchní snímání. Život kolem se dá fotografovat zajímavě, viz Jindřich Štreit. Ten v těch svých fotografiích, ač je to běžný život, tam má ještě něco víc – vztahy, zrození, lásku, smrt. Tam všude ta hloubka je. Fotografie dokáže člověka přimět dívat se, když se na to dívá dobře, ne povrchním pohledem, ukázat mu víc. Hlavně i v krajině, v přírodě. Člověk si potom víc uvědomí, čeho je součástí. Fotograf by se neměl zabývat především vybavením, ale o svět kolem sebe, a to si myslím, že je důležité.

Co se snažíte říci okolí svými fotografiemi?

Vždy jsem chtěla, aby má fotka nebyla agresivní, aby spíš vedla k meditaci, k tichu a do větší hloubky.

Jaké motivy fotíte nejraději?

Když jsem se po FAMU rozhodovala, co budu dělat, tak s tím souvisí vybavení. Chtěla jsem dělat reklamu, a na to je potřeba středoformát, ten se také hodí pro krajinu, pro zátiší. Kdežto na fotodokument je potřeba malý rychlý a nenápadný foťák, ten jsem měla také, ale rozhodla jsem se, že dokument opustím. Bylo hodně fotografů, kteří se zabývali dokumentem, a mezi námi, on ten dokument je snazší. Fotografujete to, co vidíte a když dobře vidíte, tak pak je z vás dobrý dokumentarista. Myslím si, že dokument je důležitý hlavně v sociální oblasti. To bylo to, z čeho vyšel můj fotodokumentaristický soubor Štěpánov.

Co vás fascinuje na vašich nejčastěji zpracovávaných motivech? Na krajině a přírodě?

Fascinuje mě to, že jakmile vejdu do krajiny, tak jakoby z vás všechno spadlo. Žiju ve městě, tady ve středu města, v tom hektickém stylu života. Kdežto v krajině mě přitahuje ticho a to, že tam člověk víc pozná, čeho je součástí. Ta místa třeba toho posledního cyklu Chóra, ta jsem si vybírala tak, jednak že tu krajinu znám, a jednak se k těmto místům váže nějaká legenda, nějaký příběh, a to je to, co mě tam přitáhlo. Někdy, když se tou krajinou toulám, tak se stane, že dojdu na místo a vím, že to je ono.

V současnosti většina fotografů fotí na digitální fotoaparáty. Zůstala jste věrná filmu, nebo jste také přešla na digitál?

Já jsem přešla na digitál, především z profesní stránky, protože ty snímky, které šly do tisku, se dělaly na barevné diapozitivy, a to musíte skenovat. Digitál ve srovnání s klasickou fotografií je o poznání snazší. Tím, jak vám dovolí víc upravit stíny, světla a doladit snímek barevně.

Fotíte ještě z nostalgie někdy na analog?

No, před dvěma lety jsem si založila do svého milovaného Pentaxu 67 film, a tak tam je. Ten střední formát má i tu nevýhodu, že když jsem chodila do přírody, tak ten foťák má 10 až 15 kilo i s objektivy.

Vzpomínáte si na svou první výstavu?

Bylo to v Divadle hudby a byl to soubor o Stromech, soubor kde jsem stromy tónovala modře,Dnes se se na to samozřejmě dívám z perspektivy svého věku, tehdy mi bylo asi jednadvacet, a ty fotky podle toho vypadaly.

Je pro vás něčím tato výstava zvláštní?

Dovolila mi se vrátit do sedmdesátých let, kdy jsem začínala, a to i v těch myšlenkách, jak jsem to tehdy prožívala. U mnohých souborů si řeknu, že bych toho teď ani nebyla schopná.

Pracujete nyní na nějakém projektu?

Dělala jsem hodně publikací o zdejší krajině a jednu mám teď rozpracovanou, ale nebudu prozrazovat bližší informace. Láká mě také jeden projekt, dokument, který je o jednom zvláštním člověku žijícím v ústraní, v lese, v jakési zemljance. Je to velmi příjemný člověk, žije tam už několik let a já mu držím palce, aby ještě něco vydržel. Žije mimo svět, a to je zvláštní v dnešní době. Je to taková konfrontace, co je domov, s tím pocitem. Lidé dnes žijí ve svých barokních pseudovilách.

Na závěr bych se ještě rád zeptal, co si myslíte o umělecké scéně fotografie v dnešní době?

Jsem členem asociace Profesionálních fotografů a ta vždy po dvou letech vypisuje nějaké téma. Kolikrát si řeknu, že na těch profesionálech je vidět, že jsou v zajetí té své profese, že je třeba technicky dokonalá, ale něco mi tam chybí. Chybí mi tam ta svoboda člověka, který třeba dělá to, co chce, a ne to, co je zadáno. I když profesionální fotograf by to měl umět. Člověk někdy žasne, co za věci se na fotografických serverech objevují, hodně si jsou podobné. Zvláště co se týče krajiny, HDR, přelité barvy. Je to spíš takové klišé, ale určitě se z toho občas někdo vyloupne. A pak, mezi námi, už všechno bylo.

 

Vřele doporučuji navštívit webové stránky paní Valuškové www.valuskova.cz

Fotografie: Petr Poloczek

Petr Poloczek

Jsem obyčejný kluk, jeden z 10 553 843 obyvatel České republiky. Rád fotím. Fascinuje mě možnost zachytit neopakovatelné okamžiky, zastavit čas. Vyžívám se v dobré hudbě, kvalitní literatuře a starých věcech.