Vyhledávání

RECENZE: Opuštěná společnost – Ku*da na hercích a práskající bič

Musím přiznat, že před samotným představením jsem byla docela dost skeptická. Jak po mně, fanouškovi souvislých dějů a romantických dramat, můžou chtít, abych vydržela dávat pozor při čtení útržků z knihy. A to ještě s politickým námětem. Můj skepticismus neodvrátil ani fakt, že inscenace je podle stejnojmenné knihy mého oblíbeného šéfredaktora časopisu Respekt Erika Taberyho.

Kniha představuje vývoj české společnosti od prezidenta Masaryka až po současnost. Nejedná se však o další nudný výklad českých dějin, ale o autorův pohled doplněný texty významných českých umělců a politiků. Navíc současný společenský vývoj zasazuje Tabery do širšího evropského kontextu. O tom, že tato publikace není jen tak nějakou slátaninou, svědčí to, že byla v roce 2018 oceněna prestižní cenou Magnesia Litera v kategorii „Litera za publicistiku“. 

Režiséra Patrika Lančariče kniha zaujala natolik, že spolu s herci z Divadelní fakulty JAMU vytvořil v olomouckém Divadle na cucky stejnojmennou inscenaci. Vznikla tak divadelní koláž složená z nijak neupravených ani nezměněných texů z Taberyho knihy. 

Začátek představení bych popsala slovy: „Neurazí, nenadchne“. Tři herci (víc jich v představení stejně neuvidíte), kteří sedí na schodu a čtou jednu myšlenku za druhou z Taberyho knihy, mě moc do děje nevtáhli. Navíc při nekonečném a neohrabaném listování působili poněkud komicky. Možná jsem jen potřebovala více se naladit na to správné politické uvažování. Herci ale texty četli čím dál rychleji a můj mozek se začal spíše soustředit na téma, co si dám zítra k obědu.

Nevím, jestli to bylo cílem, ale po nic neříkajícím a velmi nudném začátku přišla příjemná vzpruha. Do samotného představení se začala zapojovat čtvrtá postava, „hlas Erika Taberyho“, který z reproduktorů herce během představení doplňoval, vysvětloval jim něco nebo na jejich monology navazoval. Podle mě se jednalo o dobrý tah, jak diváky přimět více poslouchat a nepozorovat jen samotné herce. Navíc střídání reprodukovaného hlasu s živým proslovem mě osobně začalo bavit. 

Další nadšení přišlo v průběhu představení, kdy herci využívali všelijaké rekvizity. Navíc se na nevelkém jevišti snažili využít celý prostor. Ať už to byly mříže, meotar, který po zapnutí herce „otetoval“ vulgárními slovy současného prezidenta Miloše Zemana, nebo hořící svíce – to vše působilo velmi efektně. Nejdůležitější rekvizitou však byla kniha Opuštěná společnost. Tu herci využívali během představení hned několikrát. Co se mi ale na rekvizitách líbilo nejvíce, to byla jejich jednoduchost. Dominantou jeviště se stal výrazný bílý panel, který sloužil jako plátno na promítání a zároveň i jako zákulisí pro herce. Okolo něj jsme mohli pozorovat několik scének, které bychom v inscenaci zaměřené na politiku a společenská témata nečekali. Například takový populismus. Ten autoři zobrazili ve formě klaunů v manéži společně s jejich principálem, který věděl, jak si je získat a chytit do pasti. 

Samotná hra se skládala spíše z monologů než dialogů. Každý ze tří herců měl samostatné pasáže, které příliš nenavazovaly na pasáže dalších dvou. Na druhou stranu umělci byli velmi tvární a svůj hlas dokázali vymodelovat z minuty na minutu, například z imitace Zemana na Havla. 

Režisér Patrik Lančarič si navíc pohrál i se zvukovou stránkou představení. Monology byly dokresleny hudebním doprovodem, a kdyby někdo v průběhu představení přece jen usnul, myslím si, že zvuk práskajícího biče, jako znamení populistů, ho musel stoprocentně probrat.

Samotná hra nebyla pouze o stěžování si na aktuální systém, ale na mě osobně působila také jako apel na každého jedince v naší společnosti. Mnohým z nás chybí tolerance a empatie. Často si myslíme, že jsme na té správné straně a s těmi druhými nemá smysl se bavit. Nejsme schopni tolerovat jiné názory a jiná přesvědčení a pak se divíme, že je naše společnost rozdělená.

Cesta od doby Masaryka až po současnost je dlouhá a hercům se ty nejdůležitější myšlenky povedlo připomenout a předvést za necelou hodinu. Ve hře se promítla společensky problematická témata. Kromě již zmíněného populismu zobrazili aktéři například sociální sítě a také dobu, ve které nyní žijeme. Zaznělo zde několik myšlenek, které působily možná až příliš zaujatě a pesimisticky, na druhou stranu zde nechyběly ani výroky znějící velmi motivačně a příjemně vyhlížející do budoucnosti. Některé výroky sdělili aktéři více než jednou, a tak se mnoha divákům vryly do paměti. 

I přes můj počáteční skepticismus a podle mě nepříliš vydařený začátek, hodnotím představení kladně. Troufám si říct, že některé myšlenky utkvěly v paměti nejen mně, ale i ostatním divákům. Nejeden z nás odcházel ze sálu s touhou či dokonce s odhodláním něco se současnou situací udělat. „Protože od budoucnosti nás dělí jediný krok. Váš, můj, náš krok.“ 

Hrají: Dagmar Kopečková, Jan Mansfeld, Marek Šenkyřík
Autor předlohy: Erik Tabery
Dramaturgie: Iva Mikulová
Režie: Patrik Lančarič

Spoluautorka: Terezie Krejčí
Foto: Divadlo na cucky

 

Petra Besedová

Stále ještě studentka žurnalistiky na UPOLu, se zájmem v hudbě, četbě, špatných filmech a dobrém jídle.