Vyhledávání

Moje první demonstrace

Tento týden jsem se zúčastnila své první demonstrace, a to tak úspěšně, že jsem si ještě téhož večera užila svou 1,7 sekundu slávy na ČT1. Rozhovor bych ale s díky odmítla, neboť při vystupování proti mrakodrapu Šantovka nebylo mou hlavní motivací přidat se v sychravém odpoledni k davu vesměs křičících, trochu upocených a špatně naladěných lidí.

Demonstrace je úžasným výdobytkem moderní demokracie. Každý z nás si potřebuje občas zařvat, být na chvíli členem něčeho většího a dokázat, že jeho hlas ve společnosti má stále nějakou váhu. Veřejný protest všechny tyto elementární lidské touhy spojuje. Když už po ruce není žádné úderné heslo, ověřený rým „Něčemu zdar, něčemu zmar,“ ještě nikdy nezklamal a příliš paměťové kapacity také nevyžaduje. Stohlavý dav člověka taky utvrdí v tom, že cokoliv, kvůli čemu ráno vytáhl řehtačku z velikonočních krabic a nyní co půlminuty vytleskává střídající se řečníky, má smysl a je správné. Vůbec tleskání je na demonstracích zajímavý úkaz. Používá se jako průvodní jev několika skutečností. Jednak v prostojích při předávání mikrofonu a plácání se po ramenech, jak hezky jste to zaglosovali. Druhak při dramatických pauzách po právě proneseném moudru. A nakonec ostatně kdykoliv jindy.

Mé srdce bije za panorama

Co mě ale na demonstracích fascinuje, je to, že je to jedna z mála příležitostí, kdy občané využívají své právo podílet se na veřejném dění. Odhlédněme od faktu, že samotná demonstrace většinou změní asi tolik jako monstrózní letáková kampaň a vyhlášení bobříka mlčení. Nic mě v poslední době nerozčiluje tolik jako lidé typu: „Všechno vím, všechno znám, všude jsem byl dvakrát.“ Patenty na pravdu a správná řešení měli nejspíš minulý týden v akci v Lidlu, protože jinak nechápu, kde je všichni najednou vzali. Přitom dva různé názory na jednu věc existují přibližně od doby, kdy se na Zemi objevil druhý lidský exemplář. Proto nechápu všeobecné přesvědčení, že je třeba všechny kolem přivést na správnou cestu, cestu svých vlastních osvícenských myšlenek.

Na sedmimiliardové populaci vůbec není úžasné to, že při nedělním houbaření zakopáváte co dva metry o své rovněž hubchtivé sousedy. Úchvatné je to, že jde o sedm miliard individualit, které se někdy více, někdy méně podobají. A právě demonstrace je útvar, který dá úžasně vyniknout tomu, jak rozdílní lidé můžou sdílet jeden poměrně konkrétní zájem. Na nedávné demonstraci proti „šantodrapu“ jste mohli vidět prošedivělé pamětníky, co už nemají zuby, ale stejně i předškolní výrostky, co ještě nemají zuby. Málokdy máme mimo hospodská zařízení čtvrté cenové kategorie příležitost vidět tolik projevů svobody názoru a myšlení. To, co dnes bereme jako naprostou samozřejmost – tedy že můžeme bez okolků cokoliv podrobit kritice a rozboru – v několika evropských zemích možné není. Máme právo volit a nevolíme. Máme právo na informace a nezajímáme se. Stěžování si pěstujeme jako národní sport ale neumíme disponovat ani tím, co nám společnost nabízí.

[caption id="attachment_17839" align="aligncenter" width="600"]šantovkaOlomoucká demonstrace. Václavské náměstí zaplnili lidé a transparenty všech barev a stáří.[/caption]

Proto mám radost za každého voliče, který mi minulý týden přišel do volební místnosti. Ať už volí Cibulku, třešně nebo sushi. A rovněž proto jsem si jistá, že tahle demonstrace určitě nebyla moje poslední. Boje této generace nejsou zdaleka takové, jaké probíhaly v šedesátých, osmdesátých letech, ale pokud prokážou stejný zápal jako dav na Václavském náměstí, ať zuří třeba kvůli řepce olejce. Ignorantství a apatie jsou sice báječně pohodlné, ale historii zpravidla nemění. Já sama jsem před Dómem demonstrovala proti lhostejnosti a nezájmu. A úžasné je na tom to, že každá vyvolaná reakce je vlastně vítězstvím této vaší malé vzpoury proti systému.

 

zdroj fotografií: Zdeněk Sodoma, Jindřich Andrš