Vyhledávání

MFDF 2017: Hranice práce

Novinářka Alexandra Uhlová se v přestrojení nechala zaměstnat na nejhůře placených pozicích v České republice. Apolena Rychlíková o tom natočila sedmdesátiminutový dokument, který je zařazen do cyklu Český žurnál České televize. Snímek byl na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava uveden ve světové premiéře. Získal cenu za nejlepší český dokumentární film i cenu diváků. Kromě promítání byla na programu festivalu i přednáška ústřední hrdinky o tom, jak dokument vznikal.

Saša Uhlová strávila v těchto pracích asi půl roku a zkoumala tamní pracovní podmínky. Nejhůře placené pozice ji jako téma vždy zajímalo, jenže pokaždé, když se pokoušela se zaměstnanci takových podniků mluvit, nikdo si nestěžoval. Báli se, že by přišli o práci. Několik týdnů tak pracovala v nemocniční prádelně v Motole, drůbežárně ve Vodňanech, za pokladnou v Albertu, v továrně na žiletky a třídírně odpadu. Pracovní zkušenosti promítla nejen do filmu, ale také do reportáží, které vyšly na webu A2larm. Jedná se o velmi osobní zprávy ze života „neviditelných zaměstnanců“, kteří pracují v otřesných podmínkách. V dokumentu se střídají záběry natočené u Saši doma a záběry pořízené na pracovištích skrytou kamerou. Ty doprovází Uhlová čteným komentářem.

„Nejčastějším porušením Zákoníku práce v České republice je to, že ne všichni zaměstnanci mají za stejnou práci stejnou odměnu,“ popisovala ve své přednášce Uhlová. Při natáčení zjistila, že kmenoví zaměstnanci prádelny v Motole mají mnohem vyšší plat než zaměstnanci, kteří spadají pod pracovní agenturu. Problém není v tom, že by je snad firmy nechtěly vzít „za své vlastní“. Převážná většina agenturních zaměstnanců jsou Bulhaři, Rumuni apod., kteří neumí natolik dobře česky, aby si dokázali vyjednat ty správné podmínky a agentury na této levné pracovní síle vydělávají peníze. „Je to opravdu problém. V České republice existuje asi dva tisíce oficiálních pracovních agentur. Potom jsou tu ale další tisíce organizací, které dělají v podstatě to samé, také zprostředkovávají práci, ale porušují Zákoník práce a šidí své zákazníky,“ pokračovala Uhlová.

Prádelna v pražském Motole

Dalším častým porušením je různá délka pracovní doby a nedostatečně dlouhá prodleva mezi dvěma pracovními směnami. U každé práce na páse by také měla správně každé dvě hodiny být alespoň pětiminutová pauza. I tohle se ve většině případů porušuje. „Někdy neměli zaměstnanci zaplacené ani zdravotní pojištění. To jsem zjistila, až když jsem kamarádku a spolupracovnici doprovázela do nemocnice,“ šokovala Saša dál publikum. Kvůli kontrolám mají ve vedení podniku k dispozici dvě různé smlouvy. Jednu, opravdovou, s vyšším počtem odpracovaných hodin a nižší mzdou. Druhá je jen na oko a disponuje nižším počtem odpracovaných hodin, zato vyšší mzdou. Která se asi ukazuje?

„V drůbežárně byla zase největším problémem zima. V hale bylo asi 8 °C a byl tam smrad. Navíc po nás sprostě křičeli a nadávali nám,“ svěřila se. Poté, co vypustila do světa reportáž a svědectví ze závodu Vodňanské kuře, byla Andrejem Babišem, i přes nesporné důkazy v podobě záznamů a smluv, označena za lhářku.

Drůbežárna ve Vodňanech

Drůbežárna ve Vodňanech

Nejhůře si ale paradoxně zvykala v práci, kde prakticky nedocházelo k porušování Zákoníku. Problém zde byl jiného rázu. „V továrně na žiletky jsem seděla u stroje, který v podstatě dělal všechno za mě. Jediné, co jsem musela udělat sama, bylo vložit kartičku do plastového obalu na žiletku. Jednu za druhou. Pořád dokola, celých dvanáct hodin. Z toho člověku brzo hrabe,“ řekla, teď už s úsměvem, Saša.  

Svoji přednášku zakončila tím, že si nakonec v každé práci našla něco, co ji bavilo a pomáhalo jí to tam zvládnout. Někdy to byl skvělý kolektiv, někdy nadšení z toho, že se naučila něco nového. „Když jsem se v drůbežárně konečně naučila skládat křidýlka do krabiček předepsaným způsobem, cítila jsem přímo euforii. Měla jsem z toho vážně radost,“ řekla Uhlová a dodala, že pokud by se měla rozhodnout, která pozice ji bavila nejvíce, rozhodovala by se mezi prádelnou a pokladnou v Albertě. „Při kratší pracovní době, třeba dvakrát nebo třikrát týdně, by tuhle práci mohli dělat i lidé pracující intelektuálně. Alespoň na částečný úvazek, je to svým způsobem odpočinek,“ zakončila Uhlová a sklidila potlesk sálu.

 

Fotografie: web A2larm (A. Uhlová), Lucie Ješátková

Lucie Kratochvílová

I když se tvářím, že tomu naprosto rozumím, tak většinu času nemám ani páru. Své problémy s prokrastinací vyřeším zítra. Pravdu hledám na dně lahve a má láska k vínu je nehynoucí a věčná. Úplatky beru.