Vyhledávání

Menza: Toto není talíř s jídlem

Dny se pomalu chýlí ke konci a s nimi i činnost Heleny v krabici v letošním zimním semestru. Jelikož se na hodnocení pizzy z předešlého týdne objevilo několik negativních reakcí, rozhodl jsem se pozměnit formát. A také odpovědět veřejnosti na onu kritiku. Ti z vás, kteří mé recenze čtou déle než jeden semestr, asi ví, že pro poslední článek před zápočtovým týdnem a zkouškami si vždy připravím něco jiného než obyčejné hodnocení.

Abych zbytečně nezdržoval, jdeme rovnou k onomu komentáři, ze kterého bych si jistě měl vzít přiklad. V první řadě za něj chci ale poděkovat, protože mi udělal radost. Jednak vím, že tyto texty opravdu někdo čte, ale hlavně je to asi první otevřená kritika mých hodnocení, kterou jsem za pět semestrů, co to píšu, dostal. Především mě naplňuje radostí myšlenka, že člověk, který věnoval energii čtení článku, který se mu nelíbil, věnuje další energii tomu, aby na sociální síti popsal, co se mu nelíbilo. Děkujeme, neboť každé kliknutí na článek se počítá a Heleně alespoň stoupají čísla. Dáme se tedy do toho.

Čtenář si stěžuje, že „tři ze čtyř odstavců jsou absolutně mimo celé zaměření článku“. Pokud nepočítáme perex (to tučné pod titulkem), má článek tři odstavce. Název jídla a cenu bych asi vůbec nezmiňoval. Dále se chci omluvit za informaci o tom, že jsem před menzou potkal kamaráda. Chápu, že to může být pobuřující. Prostor, který jsem věnoval aktivitě před obědem, což mi bylo také vyčítáno, se vešel do zhruba čtyř a půl řádků z nějakých třiceti. Konkrétně je to 433 znaků včetně mezer. Jen pro srovnání, ona konstruktivní kritika má 734 znaků, nepočítám-li rozloučení a emoji. Každopádně moje Instastories sledovat můžete. Minimálně se dozvíte, jaké je datum a kdo má zrovna svátek. Co se dehonestování nebohého Daniela Nekonečného týče, opět se chci omluvit, že ve mně zjevení pizzy evokovalo tohoto epického showmana, kterého by si jistě každý přál na své narozeninové oslavě. Až ve mně zápach pálící se gumy bude opět evokovat zápach vánočního punče, kárně se plácnu přes nos. Nápad na břišní tanečnice se mi moc líbí a rád ho navrhnu Správě kolejí a menz. Na konci je citován popis mé maličkosti ze stránek Heleny v krabici. Konkrétně to, že si hraji na novináře. Skutečně tomu tak je. Na novináře si opravdu jen hraji, protože jsem student a neživím se tím, nedělám to tedy profesionálně. Za jakékoliv další podměty, jak lépe hodnotit jídlo za padesát korun, ze kterého teče olej, budu velice rád. A nyní k jídlu.

Jelikož jsem velký prostor opět věnoval něčemu, co se k menze nijak nepojí, vezmu to rychle. Třeba se právě tímto trefím do vkusu čtenářů, kterým se pizza za padesát korun nelíbila. Jak sami vidíte na fotografii, talíř je prázdný. Chtěl jsem se vyhnout situaci, kdy bude vztah mezi podobou a pojmenováním pochopen nějak jinak. Obraz si tedy můžete dotvořit sami. Pokud by ale někoho zajímal vztah mezi obrazem a pojmenováním, doporučuji knihu Michela Foucaulta, kde rozebírá dílo Zrada obrazů od Reného Magritta. Můj srbský vepřový plátek s lečem a rýží byl standardní srbský vepřový plátek s lečem a rýží. Maso bylo příjemně kořeněné, rýže příjemně sypká, ale chuť leča mi přišla poněkud prázdná. Teď už je to snad v pořádku a já vám všem přeji pevné nervy v několika následujících týdnech a příjemné prožití Vánoc.

Peace <3

Srbský vepřový plátek (lečo), rýže, 37 Kč

Michal Bajnok

Cimrmanovský přízrak hrající si na novináře. Jsem nepříjemný, údajně kulhám a rád štvu lidi. Občas mě potkáte při nočních procházkách Olomoucí nebo v menze, kde si fotím talíř.