Vyhledávání

„ROZHOVOR: Low-cost cestování je o kompromisech a přátelství, musíte se mít o koho opřít,“ říká Tadeáš Rulík, autor cestopisu Low-cost za každou cenu

Zdá se, že studentská léta a cestování k sobě dnes neodmyslitelně patří. Překážkou se ale často stávají finance. Tadeáš Rulík, student pražské ČVUT, spolu se skupinou svých přátel už skoro pět let objíždějí svět low-cost. Spustili úspěšnou kampaň na Startovači, a zanedlouho jim tak vyjde kniha plná zážitků z cest s názvem Low-cost za každou cenu.  


Kdy jste začali s kamarády cestovat? 

Zrovna teď jsem o tom přemýšlel a bylo to v roce 2015, kdy jsme s kamarády Jackem Tománkem a Honzou Mužem vyjeli v létě do Polska. Byl to tenkrát strašně šílený výlet. Nechtěli jsme jet přímo, takže jsme jeli do Českého Těšína, tam jsme pěšky přecházeli přes hranice do Polska a z Varšavy jsme potom jeli nočním vlakem snad patnáct hodin úplně na sever do Gdaňsku. Když se na to teď dívám zpětně, podobně složitě bych asi nejel, ale tehdy jsme byli ještě mladí (smích). Byly to naše úplně první zkušenosti. Poprvé jsme si objednali auto, bydleli někde přes booking a strávili jsme tam takhle ve třech asi týden.  

V low-cost duchu jste tedy cestovali od samého začátku?

Ano. To byla vlastně ta myšlenka. Proto jsem vyprávěl o rozkouskování té cesty nebo přecházení hranic. Celou cestu napříč Polskem jsme potom zvládli v rámci několika stovek a kvůli tomu jsme to dělali. 

Tehdy vás cestování tak nadchlo?

Přesně tak a až do teď, kdy se to trochu přetrhlo, jsme každé léto někde byli. Teď na vysoké škole jsme jezdili i mezi semestry v únoru nebo lednu, protože bývají nejlevnější letenky. Minulý rok v této době jsme byli na Guadeloupe v Karibiku, roky předtím v Maroku nebo na Mallorce.

Nejezdíte tedy jenom po Evropě, ale vydáváte se i za oceán?

Ano, tehdy se nám povedlo rozšířit si záběr, bylo to ale jen díky tomu, že se nám podařilo sehnat zpáteční letenky asi za pět tisíc.

Kniha Low-cost za každou cenu tedy sbírá příhody z více cest, nebo popisuje pouze jednu cestu? 

V knize jsou dvě cesty. Když jsme začali o knize uvažovat, měl jsem napsaných asi pět cestopisů a vybírali jsme, které použijeme. Nakonec jsme vybrali cestu po Balkánu a Francii, respektive západní Evropě, protože obě cesty spojuje forma výletu – roadtrip dodávkou.

Bylo napsat knihu v plánu od začátku? 

Nebylo to v plánu. Mě vždycky dost mrzelo, že když se člověk vrátí z nějaké dovolené a ukazuje doma fotky a vypráví zážitky, nemůže říct všechno, protože některé vtipy ti, co tam nebyli, nepochopí. Na výletech je to ale často to nejdůležitější, alespoň pro mě. Začal jsem proto příhody sepisovat a najednou to začalo fungovat. Lidi, co si to přečetli, dostali širší obraz, líp to chápali a smáli se. To byla moje motivace. Začalo to tedy takto. Po příjezdu domů jsem to vždy sepsal a rozeslal mezi známé, aby kromě fotek taky věděli, co jsme tam dělali. 

Kdy tedy začala vznikat samotná kniha? 

Nápad na knížku vznikl v roce 2018, když jsem byl zrovna v Paříži. Posílal jsem své cestopisy kamarádce Tereze Jančíkové, která mě přesvědčila, abych je poslal nakladateli, se kterým zrovna sama jako grafička spolupracovala. Příběh se mu líbil, začali jsme na něm dál pracovat, a tak se to zrodilo. 

Jak dlouho už na knize pracujete? 

Strašně dlouho a já jsem rád, že už jsme u konce. Dá se říct, že teď to jsou přesně dva roky, co na tom děláme.

Jak moc to, že cestujete low-cost, definuje zážitek?

Řekl bych, že opravdu hodně. Oba výlety z knihy jsou roadtripy. Půjčili jsme si starou velkou dodávku a jeli, s tím, že jsme v tom autě spali. Jeli jsme i přes noc, abychom nemuseli utrácet za ubytování, vzali si zásoby jídla a vařiče.To všechno člověk nedělá proto, že by to bylo pohodlnější, ale proto, že chce ušetřit. Zároveň je to dobrodružnější. Tyhle výlety byly opravdu specifické tím, že jsme v podstatě žili v té dodávce.

Myslíte, že se toho tímto způsobem dá v zemi zažít víc? 

Myslím, že ano. Samozřejmě ale záleží – jak v čem. V půlce výletu totiž člověk zjistí, že by bylo fajn dát si někde sprchu nebo nabít mobil. Ve Francii jsme potom bydleli i přes Airbnb, což bylo skvělé, protože to bylo naproti farmě a naše hostitelka byla neobyčejně milá paní, která nám ráno k snídani donesla čerstvě nadojené mléko, a mělo to něco do sebe. Ono když se pak člověk někde ubytovává, pozná spoustu nových lidí. Takže ano i ne. 

Co na tom máte nejraději? 

Je skvělé, že se člověk podívá i na odlehlejší místa, kam by normálně nejel. 

Jak funguje soužití pěti kluků v jedné dodávce? 

To je dobrá otázka. I o tom ta knížka hodně je – najít kompromis mezi tím, co chce kdo vidět a kolik toho vidět. 

Jak ho nacházíte?

Většinou u piva, tak to jde nejlépe. Samozřejmě je to těžké, když máte něco naplánovaného a najednou vám čtyři lidi řeknou, že už jsou unavení a že na to kašlou – pak je to psychicky náročné. Většinou jde opravdu o přizpůsobování. Řeknete si: „Dobře, tak já tě tady nechám odpočinout, ale ty se mnou potom pojedeš sem, i když tě to nezajímá.“ Tak to alespoň vnímám ze svého pohledu.

Co vás na cestě po Balkánu nejvíc překvapilo?

Zrovna tam nás třeba překvapilo, že to nebylo až tak divoké, jak jsme si mysleli. Když si přečtete o Albánii různá varování, tak se dozvíte, že nemáte nikde zastavovat, mít u sebe velké obnosy peněz a tak dál. Čekal jsem, že nás třeba okradou nebo že budou mnohem horší silnice, že někde píchneme kolo. K člověku se dostanou historky o vykuchaných prasatech na autobusových zastávkách – a s tím tam pak i trochu jedete. Nakonec jsme ale zjistili, že je to úplně v pohodě. 

Jací jsou tam lidé? 

Moc věcí neřeší. Když jsme šli po Sarande, což je přímořské letovisko v Albánii, na ulicích byly vytažené pračky a místní v nich vyvářeli škeble, které pak prodávali. Člověk tam narazí na věci, s kterými by se tady normálně nesetkal. Ale nic špatného, že by nás někdo okradl, se nám nestalo. Překvapilo nás tedy hlavně, jaké jsme o tom místě měli divoké představy a jaká byla potom realita. Anebo jsme měli prostě jen štěstí.  

Když se vrátíme ke knížce – jsou v ní spíše vybrány jednotlivé příhody, nebo sleduje chronologicky celou cestu?

Vlastně obojí. Je psaná chronologicky den za dnem, zároveň je ale hodně postavená na našich dialozích v autech, právě ty totiž děj posouvají nejvíc dopředu. Takže ano, je napsaná chronolgicky, ale zároveň jsou to jednotlivé situace.

Celou knížku prezentujete jako společné dílo. Autorsky jste to ale pouze vy, nebo přispěli i jiní?

Ano, psal jsem to já. Ale beru to tak, že to napsali vlastně kluci a já to pouze dal dohromady. Protože z největší části je to čistý záznam toho, co se na našich cestách stalo, prakticky jsem si nic nevymýšlel a upravoval jsem jen málo. 

Doplňují knihu i vaše ilustrace?

Já jsem ilustroval pouze obálku. Vlastně mám ještě několik malých ilustrací na konci knihy spolu s Martinem Stehlíkem. Uvnitř je kniha doplněná skvělými fotkami Tomáše Kostkana. 

Jste s knihou spokojený? 

Jsem na ni velmi hrdý a myslím, že jsme odvedli kus dobré práce jak po textové, tak i po grafické stránce. Je to ale zvláštní pocit, protože jsou to už dva roky, co jsme na knížce začali dělat, a ještě o něco déle, co jsem ji napsal.

Můžete ji ještě teď po sobě vůbec přečíst?

No, těžko, opravdu těžko. Je tam velký časový skok a samozřejmě jak se vyvíjím já, tak se vyvíjí i moje psaní – dnes už píšu dost jinak. Musím přiznat, že je to spíš nepříjemný zážitek, číst ji po sobě, ale to je věc, která k tomu patří. 

Jaká ta knížka je? Co byste chtěl, aby si z ní lidé odnesli? 

Takovou nějakou hravost, nejspíš, spojenou s tím, aby se lidé nebáli vyjet si takhle low-cost v autě. Aby se nebáli dobrodružství a zkusili to udělat trošku jinak než ostatní. Samozřejmě je to také o kompromisech, o kterých jsme už mluvili. Hlavně je to ale o přátelství, což zní hrozně sentimentálně, ale je to tak. Každý z nás má na takovém výletu slabší chvilky, ale můžeme se spolehnout, že se navzájem podržíme. Občas samozřejmě máme ponorku, ale když přijedeme domů, tak se vždy těšíme, až vyrazíme na další společný výlet.  

 

Zdroj fotografií: Tomáš Kostkan

Natálie Dudová

Studentka žurnalistiky, co k životu potřebuje hlavně kávu, dobré jídlo a občasné pomazlení s cizím psem.