Vyhledávání

Fotoreportáž ze svaté půdy

Ještě teď mám při té vzpomínce, odpusťte mi, trochu stažené půlky. Kolísavě stoupám vzhůru po úzkých dřevěných schodech. Foťák na krku mi houpavě naráží do břicha. V duchu se proklínám, že jsem si do tašky dávala tu knihu. Teď kvůli ní ztrácím kýženou rovnováhu. Pravou rukou se spoléhám na kousek zábradlí. Fakt, že se holubí trus postaral o jeho celkové pokrytí, ignoruji ve jménu svého mladého života. Jsem nahoře. Ve výšce zhruba 36 metrů. Asi metr nad hlavou se mi sbíhají trámy tvořící střechu. Je to nejvyšší místo nádherného a vzácného krovu. 

DSC_1009_2

Leknu se a přikrčím před zvukem, který vyvolalo hejno holubů přistávající na střeše. Krátce pohlédnu před sebe na desky položené napříč trámy tak, aby se po nich dalo chodit, pak na vzduchoprázdno a trámoví přes celá tři patra pode mnou. Mám až dětskou radost z toho dobrodružného šimrání. Skoro v půlce délky krovu to ale najednou přijde. Když se zastavím, abych udělala fotku, klepou se mi kolínka. Výšky mi nevadí, ale až teď mě jako osvícení navštíví představa, ve které se můj další krok propadá do hlubin nekonečna.

Všude je spousta prachu a v deskách prosvítají mezery. Kdy tu šel někdo naposledy, proletí mi hlavou. „Chodí se tady vůbec ještě?“ pronesu to hned nahlas. „Myslím, že asi chodili tudy,“ ozve se za mnou poněkud nekonkrétní odpověď. V tom nejtmavším místě mě totiž zneklidňuje břidlice vyskládaná tak, že vypadá, jako by snad zakrývala nějaké díry. Navíc o břidlici naskládanou na sobě zavadím nohou. V šeru rozpoznám i kusy jakési černé gumy. „Dělejte hodně dlouhé kroky a stoupejte tam, kde jsou trámy,“ přichází zezadu návod na zachování života.

dva_tramy

Začalo to úplnou náhodou. Vím, že je vyhlídka na svatém Mořici přes zimní měsíce zavřená a otevírá se až v květnu. Už dlouho se ale chystám tento kdysi hlavní městský chrám do svých olomouckých krás zachytit.

Proto zamířím na faru s jasným cílem vyprosit si výjimečné vpuštění. Dveře mi otvírá pan Jiří Kočenda, jáhen. Což je v jazyce církevním úřad povolující založení rodiny, jak zjistím později. Nejprve to vypadá, že je můj požadavek nerealizovatelný. Nicméně po chvíli napjatého ticha se pan Kočenda rezignovaně usměje s tím, že se mnou zajde do kostela pro klíč a já se ve věži zamknu, aby tam nějaký výhledu chtivý návštěvník nevlezl. Když ale zjistí, že je to pro článek, usoudí rozhodně, že jižní vyhlídková věž je už profláknutá. A že mě sám vezme na tu severní, kam není volný přístup a cesta vede přes půdu. S nehraným nadšením se mi rozlije úsměv po tváři. A mám pocit, že panu Kočendovi hrají oči vidinou malého dobrodružství, které mi může zprostředkovat. 

DSC_0910

Cesta do severní věže je do půlky stejná jako do té jižní. Pak ale zastavujeme u dveří se zákazem vstupu. Jindy projdu okolo prakticky bez povšimnutí. 

dva_koč2

Za dveřmi se otvírá pohádkový prostor. Půda, jak má být. Zaprášená, dřevěná, obří, jevící známky holubího života, nádherná. Tvoří ji tři průchozí patra a má přes tři sta let. Možná by snad mohla mít i o něco víc, kdyby před tři sta lety neshořela. 

DSC_0918_2

„Tady ty trámy jsou nové, jak se nedávno dělala rekonstrukce,“ ukazuje na místo v levém rohu jáhen Kočenda. A ne jenom tyhle, při rekonstrukci, která začala v roce 2009, vyměnili asi čtvrtinu původních trámů. Napadla je totiž dřevomorka. V místech, kde jsou nové trámy, jdou pak vidět i klenby chrámového trojlodí.

dva_kost

DSC_0926

Po žebříku a otvorem ve zdi se pak vydáváme dále směrem do věže. Sklop tu hlavu, říkám si v duchu. Pár vteřin na to už vzpomínám všechny svaté, ale ovládnu se, svatá půda je mi svědkem. 

DSC_0934

dva_koč3

Ocitáme se v prostoru s dřevěným schodištěm, v jehož půlce je nenápadný vstup do prvního a druhého patra krovu. Tam to chci samozřejmě projít taky. 

dva_koč4

DSC_0951

tramy

Jáhen Kočenda je veselý pán. Před revolucí stáčel pivo a po večerech studoval písmo svaté. "Teď nejraději jezdím do přírody na vandr," usmívá se. Na mou přihlouplou otázku, zda je farářem (to jsem ještě nevěděla o jáhenství), se začne smát. "Vždyť já mám čtyři děti!" 

dva_koč_5

Teď už míříme přímo na vyhlídku severní věže. Je o nějakých pár let mladší než ta vyšší jižní, obě ale dýchají čerstvým 15. stoletím. 

DSC_0963cb

DSC_0974

No, a zde vzniká důvod toho možná trochu dramatického úvodu. Ta malá věžička uprostřed střechy. Přesně tam, kde tak rádi klábosí holubi.

veze

Vysílám prosebné pohledy směrem k panu Kočendovi, ten nakonec souhlasí s její obhlídkou. Prý tam je sice spousta drátů, ale že se to dá. 

DSC_1001

Cestu k věžičce uprostřed už znáte.  Největší tma je kousek před ní, tam se sebou svádím několika sekundový vnitřní boj. Když se  nakonec ocitám přímo pod ní, nějak se mi to nezdá. "Je tohle ono?" ptám se.  Totiž, nikde žádný otvor. 

DSC_1003_2

"Aha, to je divné. Tak oni to museli zadělat! No tady to bylo!" ukazuje p. Kočenda nahoru a pak na okolní žebříky. Hm, to dřevo teda nevypadá nikterak nově. Ten adrenalinový pocit mi ale nedovolí si nad situací ani postesknout. Hlavně ve chvíli, kdy zamířím zpátky a nevím, kam vlastně šlápnout. Ale vyfotit to musím, o tom žádná.

DSC_1010

dva_krov1

DSC_1019

Je to doslova boží, říkám si. I když si nerada přiznávám, že cítím úlevu, když mám pod nohama zase trochu stabilněji. Nakonec se jdeme podívat i na jižní věž. 

jizni_vez

DSC_1050

Mám úplně černé ruce, zato čistou radost v dětské duši. Tak díky pane Kočendo a Mořici za zážitek! 

dva_tram

 

foto: Veronika Krejčí