Vyhledávání

DOBROVOLNICTVÍ: Od volného času po budoucí profesi

Čtrnáct dní uteklo jako voda a spolu se sobotou přichází i druhý díl ze série dobrovolnictví. Dnes vás seznámím se svými začátky v oblasti dobrovolnictví a také se s vámi podělím o jednu historku. K dobrovolnictví si můžete najít cestu mnoha způsoby. Někomu to trvá déle, někomu kratší dobu a někdo se k tomu nedostane vůbec. Já jsem si cestu našla poměrně brzo, a to v prvním ročníku na střední škole díky své vychovatelce z internátu.

Jen jsem v tu dobu netušila, že je to nějaké dobrovolnictví. Spolu s kamarádkami jsme připravovaly zábavné odpoledne plné her, soutěží a vyrábění všeho možného. S tímto programem, který se měnil v závislosti na časovém období (Velikonoce, Vánoce…), jsme docházely na internát při speciální škole. Tato zkušenost mi dala do života mnoho příjemných chvil, naučila jsem se porozumět dětem se specifickými potřebami, zaujmout puberťáky a zorganizovat „tým“, který do toho půjde se mnou.

Díky výše zmíněné zkušenosti jsem se nadchla pro práci s lidmi se specifickými potřebami, zejména pro práci s mentálně postiženými. Proto jsem začala s dobrovolnictvím ve stacionáři pro lidi se specifickými potřebami v dospělém věku. Do stacionáře docházeli lidé s PAS, mentálně postižení, lidé s Downovým syndromem a spousta dalších. Někteří tam bydleli ve svých pokojích, jiní odcházeli během odpoledne. Spolu s kamarádkou jsme přicházely každý týden na dvě hodiny, během kterých jsme se zapojily do chodu celého stacionáře. Chodili jsme na procházky, hráli dámu, sledovali televizi, psali esemesky nebo se cpaly nanuky s klienty.

Když mluvím o tomto stacionáři, vždy si vybavím určitou historku. Spolu s jednou klientkou jsme si vyjely na procházku. Klientka byla na vozíčku, proto byla ráda za změnu prostředí. Na začátku naší cesty jsme si povídaly o všem možném od počasí přes oblíbené jídlo až po životní plány do budoucna. Vypadalo to na pěkné odpoledne, když vtom jsme na cestě narazily na překážku. Na cestě, která vedla k našemu cíli, tedy k památníku na kopci, ležel strom.

„Ale ne,“ povzdechla jsem si. „To mě mrzí, Radko, ale budeme se muset otočit a jet zpátky.“

„Ne, to nemůžeme!“ doslova vykřikla Radka. „Chci dojet k tomu památníku.“

„Jenže já tady neprojedu a ani ten vozík takhle hodně nenadzvednu.“ Jenže Radka trvala na svém. Památník chtěla vidět stůj co stůj. „Dobře,“ pomyslela jsem si, „splním jí to přání.“

V tomto momentě pro mě bylo přijatelnější hledat jakoukoliv pomoc, než jet s nabručenou Radkou zpátky. „Tak tady počkej, já jdu zjistit, co s tím.“

Radka se tvářila spokojeně. Vydala jsem se hledat pomoc, ale jelikož jsem byla daleko od civilizace, nebylo to tak snadné. Byla jsem naštvaná na Radku i na sebe.

„Hej!“ zaslechla jsem, než jsem vrazila do pevného břicha. „Co děláte?“

„Pardon, neviděla jsem Vás,“ najednou se mi rozsvítilo. „Jé, to je skvělý, že jste tady. Pomůžete mi?“ Muž se na mě podíval jako na blázna. Co po něm můžu chtít v lese uprostřed ničeho? Ale když jsem mu vše vysvětlila, hned souhlasil. A co teprve Radka, když jsem přišla s budoucím zachráncem. Červenala se až ke kořínkům vlasů. Přece se jí běžně nestává, aby ji přenášel mladý hezký chlap. Nakonec z „pouhého“ přenesení přes kmen měla větší zážitek než z celé vycházky.

Další má zkušenost se váže k domovu důchodců. Dobrovolnictví v domově důchodců je skvělé pro lidi, kteří nemají tolik času, nebo nechtějí vynakládat žádné větší úsilí na přípravu. Do domova můžete docházet pravidelně, ale klidně i jen v ty dny, kdy vám to váš čas dovolí. Ale můžu vám zaručit, že si staroušky oblíbíte natolik, že nevynecháte vaše pravidelné setkání. V domově většinou probíhají různé aktivity typu vyrábění, pečení dobrot, přednášek a zpívání, které mají na starosti pracovníci nebo studenti na praxi. Proto je nejlepší, když si najdete své oblíbence, za kterými budete docházet a jen tak si s nimi povídat. Pro ně to totiž není pouhé povídání, ale zpestření každodenní rutiny.

Domov důchodců pro mě byla srdcovka. Podepsat se na listinu, pozdravit pána, který držel stráž u dveří každý týden pravidelněji než hodiny, které odbíjejí půlnoc, zavtipkovat s „chlapy na pivu“ v 2. patře, číst si zamilované příběhy s nevidomou paní Konečnou, postěžovat si na kriminalitu s paní Jakubcovou a povídat si o knihách s paní Šmeralovou. Tato „rutina“ třem zmíněným dámám vždy vnesla do chmurného týdne alespoň úsměv na tváři.

Ráda k tomuto typu dobrovolnictví dodávám: Nemusíš se hned věnovat jiným, můžeš začít u sebe. Pokud nemáš čas nebo chuť věnovat se cizím lidem, vzpomeň si alespoň na své „staroušky“ a proplkej s nimi jedno odpoledne navíc. Protože i oni jsou důležití. Je hezké, že věnujeme čas jinde a ostatním, ale nesmíme zapomínat na ty, které máme nejblíže.

 

Fotky: blog.givt.cz, pexels.com

Nikola Havránková

Nová studentka dramaterapie a zároveň budoucí učitelka českého jazyka, která je ve volném čase zapálenou dobrovolnicí, milovnicí aperolu, knih a surikat.