Vyhledávání

Dny dobrovolnictví UP rozmrazily dvě ledová srdce

HELP US BUILD BETTER PRESENT. Dnes všichni myslí na budoucnost, častokrát hlavně na to, že nevypadá úplně růžově a že by nejspíš stálo i za to zkusit ji změnit. Dobrovolnické dny Univerzity Palackého si ale daly trošku jiný cíl. Jejich letošním mottem totiž nebylo měnit budoucnost, nýbrž přítomnost. Dobrovolnické centrum UP věří, že cestou ke změně by mohlo být dobrovolnictví, a jak sami říkají, kdy jindy do toho jít než na vysoké škole. Tři dny nabité dobrovolnictvím byly zahájeny v úterý 22. října ve Studentském klubu UP a my s Helenou v krabici jsme byli u toho.

Musím přiznat, že když mě z redakce našeho časopisu vyslali napsat reportáž o Dobrovolnických dnech, trochu mi zamrzl úsměv na rtech. Jelikož si už minimálně půl roku libuju ve více či méně skrývaném cynismu, představa místnosti plné lidí zapálených změnit společnost k lepšímu mě děsila. Potřebovala jsem spojence, a to nutně. Naštěstí jsem si nejspíš někdy v předchozích dnech vysloužila u karmy plusové body, protože když jsem si šla do Coffee Library doplnit pokleslou hladinu kofeinu v krvi, potkala jsem svou dobrou kamárádku z gymnázia. Ta dokázala, že je správným parťákem do deště, a okamžitě souhlasila.   

V pět hodin odpoledne jsme se tedy přesunuly jen o kousek vedle do Studentského klubu, abychom stihly zahájení. Přišly jsme tak akorát včas, abychom se stihly vmáčknout na gauč, v celé místnosti zbývalo jen pár posledních míst, a i když se těsně před zahájením přidávalo několik židlí, někteří posluchači museli zůstat stát vzadu u dveří. Hojnou účastí byl zjevně příjemně překvapen i usměvavý pán, který nás na zahájení všechny přivítal a pochválil za naši chuť měnit svět. U mě a mé kamarádky, dvou ledových královen, si hned získal přízeň, protože se mu dařily vtipy a na stole s občerstvením nechybělo bílé víno. 

Po přivítání v místnosti zavládla příjemná a uvolněná atmosféra a všichni jsme byli o něco připravenější poslechnout si prezentace třiadvaceti organizací, které Dobrovolnické centrum UP podporuje a pomáhá jim s propagací. Prezentujících bylo hodně, času poměrně málo, a když si usměvavý pán zapnul na mobilu stopky, pochopili jsme, že to s limitem pěti minut na jednoho myslel vážně. 

Jako první se představilo Rodinné centrum Heřmánek, které, dle jejich slov, pomáhá rodičům, aby se nezbláznili. Prý jim můžeme pomáhat, pokud máme občas chuť pohrát si s dětmi, ale ještě se nám nechce si kvůli tomu pořizovat vlastní. Napadlo mě, že se letos na zahájení sešla docela vtipná parta. Poté následovaly prezentace Charity Olomouc, Amélie nebo Maltézské pomoci a my dvě začaly pomalu ale jistě roztávat. Když potom došlo na Vlčí a Rysí hlídky, měly jsme to spočítané. Představa, že bychom mohly pomáhat monitorovat a chránit takové šelmy, nás nadchla. Mému spojenci se při představě stopování rysů rozsvítily oči, a když zaznělo, že do území ČR zasahuje již pět vlčích teritorií, začala na gauči nepatrně poskakovat radostí. 

Ještě ten večer jsem se zaregistrovala na besedu Arcidiecézní charity Olomouc o dobrovolnictví ve vzdálených koutech světa, jako je Gruzie, Uganda nebo Haiti. Druhý den jsem se vydala na Křížkovského 6 s mnohem větším nadšením, než se kterým jsem v úterý mířila na zahájení. 

Když jsem, lehce nervózní, vstoupila do místnosti, kde se konala beseda, hned mi začal někdo vysvětlovat, jak to probíhá a co můžu všechno vyzkoušet a dozvědět se. Přiznávám, že jsem ale moc neposlouchala, moji pozornost si okamžitě ukradly fotografie rozvěšené po stěnách. Výstavu fotografií z Ugandy s názvem Kousek Afriky evropskýma očima nafotila Klára Kalinová, když se během své čtyřměsíční praxe dívala kolem a fotila, co viděla. Sama autorka píše, že výstava prezentuje jen jeden úhel pohledu a nemá patent na pravdu, ale doufá, že v ní snad trocha pravdy je. 

Potom, co jsem se výstavy dostatečně nabažila, jsem si poslechla, jak se pomáhá malým školákům na Haiti, kteří si často nemůžou vzdělání dovolit. Prohlédla jsem si jejich učebnici biologie nebo třeba vysvědčení a přesunula se přes půl světa na východ do Gruzie. Moc jsem toho o ní předtím nevěděla, a tak mě povídání o její přehnaně patriarchální společnosti a chudých, ale pohostinných lidech hodně zaujalo. Vyzkoušela jsem si také pár gruzínských jazykolamů a došla k závěru, že to přece jen s tou češtinou ještě nemáme tak zlé. 

Nakonec musím uznat, že Dobrovolnické dny UP měly něco do sebe a dostaly i ty cyničtější z nás. Netvrdím, že ze mě teď bude dobrovolník na plný úvazek, zároveň ale nemůžu ani říct, že se nevydáme stopovat vlky. Nezbývá mi než přiznat – přes všechnu mou častou omrzelost světem jsem ráda, že se někdo snaží tu přítomnost i budoucnost měnit.

Foto: Natálie Dudová

Natálie Dudová

Studentka žurnalistiky, co k životu potřebuje hlavně kávu, dobré jídlo a občasné pomazlení s cizím psem.