Pečení patří mezi mé největší koníčky. Ať už se jedná o koláče, buchty, quiche nebo dorty, jsem do jejich přípravy zamilovaná až po uši. Jelikož na kolejích nemáme troubu na pečení, nedočkavě každý týden přijíždím domů a peču jako šílená. S předstihem vyhlížím jakékoliv narozeniny, protože v nich vidím příležitost k upečení nějakého dortu. A právě takové narozeniny jsem v únoru našla v kalendáři.

Kdo by nemiloval čerstvě napadený sníh, který zahalí celý svět do běloskvoucího hávu? No, minimálně řidiči. Ale spousta lidí se na něj těší celý rok – koulování, omrzlé tváře a ruce a v neposlední řadě také stavba sněhuláků jsou pro ně rajskou hudbou. Bohužel dní plných sněhu a mrazu je čím dál méně. Milovníkům tedy nezbývá než využít každé příležitosti.

Po naplněném přání všech účastníků zájezdu – sprcha, jídlo, spánek – jsem prožil svou první noc ve Francii. Trávil jsem ji s kolegyní na pokoji za doprovodu červeného vína z krabice, o kterém jsem se zmiňoval minule, a popravdě si nepamatuji úplně vše. Pomalu začínáme poznávat, co jsou jednotliví členové naší výpravy zač. Selektujeme, kdo přijel za vzděláním, zábavou nebo obojím. Po dlouhé době se opět setkávám s příjemným Západem, vyšší kvalitou potravin, milými cizinci a podobně. Jen ta příroda nám pořád jaksi nepřeje.

Každý to zná – některé noci se prostě nedaří. Buď je tma málo tmavá, postel moc měkká, nebo snad polštář příliš nadýchaný? Ať už je to čímkoliv, člověk zkrátka nemůže usnout. Když klasické metody nezabírají, je čas na tajný recept – lék našich babiček.

Vánoce jsou svátky klidu, míru, pohody a neřízeného obžerství. Obnášejí ale mnohem více – zejména spoustu nákupů. Nakupují se dárky užitečné i neužitečné, rozmýšlí se designové prvky do bytu a v neposlední řadě se vybírají ozdoby na stromeček. Pro tuhle kratochvíli existují specializované obchody, kterým se přezdívá „mužské peklo“.

Když jsem se před rokem rozhodovala, zda jít na vysokou školu a psala jsem si na papír vedle sebe klady a zápory, ani ve snu by mě nenapadlo, že se zvládnu celý semestr vyhýbat povinnostem a profesionálně prokrastinovat. Co se dá dělat, semestr je fuč, čas se bohužel vrátit nedá a je na čase se dokopat ke studiu.

S pětadvacetiletou Rominou Palacios jsem se sešla v prostorách Přírodovědecké fakulty. Pochází z Ekvádoru, konkrétně z hlavního města Quito a v Olomouci je na magisterském studiu přes Erasmus a studuje zde Mezinárodní rozvojová studia. Je tu jen na jeden semestr, tak jsem se snažila čas s ní co nejvíce využít. Dále pokračuje do Francie a Itálie. Jak sama říká: ,,Čeština mi přije o dost těžší než čínština."

Fyzické rozdíly mezi muži a ženami jsou patrné na první pohled. Psychické odlišnosti je naopak prakticky nemožné rozpoznat pouhým okem. O to markantnější ale jsou, jakmile přijde řada na slova, věty a argumenty. Vnímání mužů a žen je totiž naprosto různé.

Pedro Arriaza Aldana, student mezinárodních rozvojových studií a rodák ze Ciudad de Guatemala, se se mnou sešel v prostorách Přírodovědecké fakulty kvůli našim pravidelným rozhovorům se zahraničními studenty. Rozhovor s ním byl pro mě inspirující a Pedro skvěle reprezentoval své krajany, o kterých tvrdí, že jsou velmi vřelí a přátelští.