Člověk často zapomíná. Bohužel se mu to obvykle stává v ty nejnevhodnější okamžiky – třeba když nechá deštník v kavárně, nevyzvedne syna ze školky nebo si ve spěchu zapomene přezout boty a celý den chodí v domácích pantoflích. Pokud ale člověk něco zapomene v zahraničí… Stává se z toho krapet náročná situace.

V rámci návštěvy Jindřicha Šídla, coby hosta v proslulé talk show DH v DH, se Heleně podařilo jej ještě maličko vyzpovídat. Tímto bych rovněž chtěla vyjádřit své velké poděkování panu Šídlovi i panu Hrbkovi, díky jejichž ochotě a vstřícnosti si můžete následující řádky přečíst. Rozhovor navazuje na krátký článek, který již vyšel v tištěné podobě Heleny v krabici. Výrazná osobnost české žurnalistiky a autor Šťastných pondělků se tak vyjádřil nejen k aktuálním tématům, ale i osobním otázkám…

Sympatická dvacetiletá Elif přijela z rodného města Izmir studovat do Olomouce psychologii. Je to pro ní první větší pobyt v zahraničí, ale zatím vše zvládá skvěle. Brzy si na naše město zvykla, a dokonce si oblíbila i život na koleji: „Je to pro mě další nová příležitost a líbí se mi!“

Strach z létání patří mezi poměrně časté fobie. Ale aby ji v sobě člověk objevil, měl by aspoň jednou letět. A jelikož je všechno jednou poprvé, i já jsem letěla loni v červnu do Bergama se staženými půlkami.

Pokud někdo křičí větu „muž přes palubu“, většinou se nejedná o nic dobrého. V tomto případě jde však o opak. Muž přes palubu Jana Koutného totiž s mořem jistou spojitost má. Se svou přítelkyní, Barborou Slezákovou, otevřel prodejnu piva, ve které nabízí doslova moře tohoto dokonalého moku. Piva z běžných obchodů tady ale nečekejte. Najdete tu výběr od ležáků za dvacku z Kutné Hory až po pivní šampaňské z Belgie.

Pečení patří mezi mé největší koníčky. Ať už se jedná o koláče, buchty, quiche nebo dorty, jsem do jejich přípravy zamilovaná až po uši. Jelikož na kolejích nemáme troubu na pečení, nedočkavě každý týden přijíždím domů a peču jako šílená. S předstihem vyhlížím jakékoliv narozeniny, protože v nich vidím příležitost k upečení nějakého dortu. A právě takové narozeniny jsem v únoru našla v kalendáři.

Kdo by nemiloval čerstvě napadený sníh, který zahalí celý svět do běloskvoucího hávu? No, minimálně řidiči. Ale spousta lidí se na něj těší celý rok – koulování, omrzlé tváře a ruce a v neposlední řadě také stavba sněhuláků jsou pro ně rajskou hudbou. Bohužel dní plných sněhu a mrazu je čím dál méně. Milovníkům tedy nezbývá než využít každé příležitosti.

Po naplněném přání všech účastníků zájezdu – sprcha, jídlo, spánek – jsem prožil svou první noc ve Francii. Trávil jsem ji s kolegyní na pokoji za doprovodu červeného vína z krabice, o kterém jsem se zmiňoval minule, a popravdě si nepamatuji úplně vše. Pomalu začínáme poznávat, co jsou jednotliví členové naší výpravy zač. Selektujeme, kdo přijel za vzděláním, zábavou nebo obojím. Po dlouhé době se opět setkávám s příjemným Západem, vyšší kvalitou potravin, milými cizinci a podobně. Jen ta příroda nám pořád jaksi nepřeje.

Každý to zná – některé noci se prostě nedaří. Buď je tma málo tmavá, postel moc měkká, nebo snad polštář příliš nadýchaný? Ať už je to čímkoliv, člověk zkrátka nemůže usnout. Když klasické metody nezabírají, je čas na tajný recept – lék našich babiček.