Nikdy bych nevěřila, že zrovna já, milovník knihoven jakýchkoliv podob, velikostí, obsahů i umístění, vynesu zoufalý ortel nad Zbrojnicí coby místem, které ve mně nyní vzbuzuje nutkavý dávivý reflex. Leč datum odevzdání bakalářské práce se blíží a můj denní program se smrsknul na: kafe, snídaně, knihovna, …

To se říká. Nicméně o tom, že je to pravda, přesvědčená nejsem. Za mladších let, kdy mým útočištěm byl gauč a o sport jsem ani nezavadila, býval můj život mnohem krásnější. Pak mě napadla doslova 'hovadina', a to že začnu sportovat. Nevím proč, ale začla jsem běhat. Já, která jsem v běh z hloubi duše ne …

Jednou jsem seděla v aule na Masarykově univerzitě a koukala na Masarykovu podobiznu ve formě obrazu. No, zbytečně dlouho mi trvalo, než mi došlo, proč tam je. (Ne, nebyla jsem jediná) Masarykovo náměstí je v podstatě na každým rohu a v Olomouci máme dokonce i jeho sochu, i když na náměstí Žižkově. Shodou okolnos …

Ploty. Jsou potřeba, jen co je pravda. Lidi pak nelezou, kam nemají. Teda někteří lezou, ale za to už ploty nemohou. Za co ale ploty mohou? Mohou za to, že skrývají. Člověk vnímá plot, ale už méně to, co je za ním. Když jdu do školy, tak vím, jaké mají lidi ploty, ale nevím, jaká tajemství a jaké domy se za nimi …

Na některé věci si prostě člověk musí počkat. Například až bude týpek stát fotogenicky u okýnka, až se budou dva holubí bráchové brouzdat ve svých výkalech či až bude chodba konviktu prázdná. Jinak to nemá cenu, že jo. Fotografování - to je o vychytání okamžiku. Někdy je prostě lepší přijít dýl. Le …

Altán ve Smetanových sadech po zimě opět ožije tóny piána. Rozeznít svou virtuozitou celý park můžou všichni kolemjdoucí už dnes v sobotu. Letos první veřejné piano se v altánu zabydlí okolo poledne. Jeho uvedení do nadcházející letní sezony se pak v podvečer ujme olomoucký pianista Jindřich Píša, kterého mů …

Ještě teď mám při té vzpomínce, odpusťte mi, trochu stažené půlky. Kolísavě stoupám vzhůru po úzkých dřevěných schodech. Foťák na krku mi houpavě naráží do břicha. V duchu se proklínám, že jsem si do tašky dávala tu knihu. Teď kvůli ní ztrácím kýženou rovnováhu. Pravou rukou se spoléhám na kousek …

Noční výletování skromně osvětlenými uličkami je mou každotýdenní praktikou už delší čas. Nocím jednoduše nelze upřít zvláštní půvab, který se s rozedněním vytrácí. Paradoxně mám pocit, že město jako takové teprve tehdy ožívá, když to denní švitoření opouští ulice a zabydluje se ve svých obýv …

Je pondělí prvního prosince odpoledne a prší led. Okolo třetí hodiny kráčím městem domů a všechno se tváří relativně normálně (krom faktu, že je pod nulou, prší a nesněží). Když po dvaceti minutách byt opět opouštím, vcházím už do kalamity. Nechápavě sleduji, jak před vchodem u svatého Mořice nehybně …