Ještě teď mám při té vzpomínce, odpusťte mi, trochu stažené půlky. Kolísavě stoupám vzhůru po úzkých dřevěných schodech. Foťák na krku mi houpavě naráží do břicha. V duchu se proklínám, že jsem si do tašky dávala tu knihu. Teď kvůli ní ztrácím kýženou rovnováhu. Pravou rukou se spoléhám na kousek …

Noční výletování skromně osvětlenými uličkami je mou každotýdenní praktikou už delší čas. Nocím jednoduše nelze upřít zvláštní půvab, který se s rozedněním vytrácí. Paradoxně mám pocit, že město jako takové teprve tehdy ožívá, když to denní švitoření opouští ulice a zabydluje se ve svých obýv …

Je pondělí prvního prosince odpoledne a prší led. Okolo třetí hodiny kráčím městem domů a všechno se tváří relativně normálně (krom faktu, že je pod nulou, prší a nesněží). Když po dvaceti minutách byt opět opouštím, vcházím už do kalamity. Nechápavě sleduji, jak před vchodem u svatého Mořice nehybně …

Když si hlava vytvoří soukromý svět, ve kterém je paralyzována vlastní nekonečnou produkcí stresu, což se bohužel projeví jako konstantní a chorobné odkládání naprosto všeho, má to na člověka prazvláštní účinky. Řídící centrum pracuje na principu jakési robotické smyčky, z níž je jedinou cestou úniku z …

Je mlhavo, sychravo a zima. Zima, která se vkrade a jako magnet drží všude tam, kde vycítí možnost převahy. Na bicyklu tu převahu prostě má. Řeka Morava je pokryta závojem mlhy, ve kterém se v dáli nenápadně ztrácí. Mlha poodkrývá jen tolik, kolik sama dovolí. Její přítomnost nedává prostor pochybám, že by sna …

Dva jdou cestou. Jeden nezmokne. Ach, tento podzimní déšť! Nejdříve vám se vší naléhavostí bubnuje na střešní okno, přičemž v přítmí pokoje vytváří tu nejútulnější náladu. Pak vás vyláká ven a se stejnou vážností i radostnou smělostí dopadá při procházení na deštník, pod kterým se marně snaž …

Stojím v podloubí uprostřed vchodových vrat do dvora, kde bydlím. Pozoruji čilý ruch před Mořicem. Čtyři vrstvy teplého oblečení na sobě, vlněná čepice na hlavě, rukavice v batohu. Vedle mě kolo. Stojím tady, protože jsem rozhodnutí, kterým směrem vyrazit, nechala na tuto chvíli. Z mé obavy ze zmrznutí je pat …

Bloumám se ulicí, nevnímám čas, slunce tu svítí, a já v duchu zpívám si zas. Zastavit čas v tom říjnovém odpoledni, je výsadou prožitku, nikoli chtění.  Tisíckrát můžete projít těmi ulicemi, a přece jednou zjistíte, že to vidíte jinak. Vlastně se stačí na chvíli zastavit.  A tak jsem se zastavila. …

Altán, klavír a tanec. Taky hvězdy, víno a zpěv. Sehnat v úterý večer mezi mými kamarády tanečníka je, jak se ukázalo, nadlidský čin. Ale i tento zdánlivě neřešitelný problém se dočkal svého řešení. Poslední altánová tančírna mě lákala natolik, že jsem nakonec dala možnost fotoaparátu, aby mi sekundova …