Festivalová sobota se nesla v duchu chladného a deštivého počasí. To ale nikomu nezabránilo v přebíhání mezi jednotlivými promítacími místy. Deštník neměl skoro nikdo, takže po vstupu do kin všichni vypadali jako zmoklé slepice. No a co, jsme přece na „alternativním“ festivalu.

Snímek, který zahajoval celý festival a má několik repríz = dost dobrý film. Jednu z nich jsem si nemohla nechat ujít ani já. Takže po debatě v Inspiračním fóru mé kroky vedly do DKO, kde právě film s názvem Máme na víc začínal. Že vám název moc nepřiblížil, o co jde? Nezoufejte, vše bude vysvětleno.

Tenhle festival je věc, která Jihlavu změní v město alternativních batůžskářských nadšenců do dokumentů. Ulice jsou plné lidí, slyšíte smích i debaty na téma, jaký další film zhlédneme.

Máme poslední říjnový týden a jako každý rok to znamená začátek filmového festivalu MFDF Ji.hlava. Kdo z vás tento festival nezná, jedná se o Mezinárodní festival dokumentárních filmů. Letos se koná už 22. ročník s tématem „Paměť“.

O projektu Travel Native jsme psali nedávno v tisku v rámci jejich besedy Povídání o Nepálu s ochutnávkou jídla. Teď si můžete přečíst pokračování v podobě rozhovoru s oběma cestovateli a dozvědět se, kde se vůbec vzala prvotní myšlenka, jak náročné se ukázalo ji realizovat, co plánují do budoucna. Anebo co si o celém nápadu a o Evropanech obecně myslí tamní obyvatelé.

Po naplněném přání všech účastníků zájezdu – sprcha, jídlo, spánek – jsem prožil svou první noc ve Francii. Trávil jsem ji s kolegyní na pokoji za doprovodu červeného vína z krabice, o kterém jsem se zmiňoval minule, a popravdě si nepamatuji úplně vše. Pomalu začínáme poznávat, co jsou jednotliví členové naší výpravy zač. Selektujeme, kdo přijel za vzděláním, zábavou nebo obojím. Po dlouhé době se opět setkávám s příjemným Západem, vyšší kvalitou potravin, milými cizinci a podobně. Jen ta příroda nám pořád jaksi nepřeje.

Výlet pokračuje. Po nějakých jedenácti hodinách v autobuse jsme dorazili do Francie. Počasí pochmurné, cestovatelka Leontýnka stále nezavřela ústa a já sedím na sedadle s dlaněmi před obličejem, aby mi oči nevypadly na zem. Vlivem léků se cítím jako prasklý krýgl se zvětralým pivem. Jedno mě však drží při životě. Myšlenka, že si za chvíli určitě lehnu do postele. Alespoň v to doufám.

Jak jsem se k téhle srandě dostal? Jako slepý k houslím. Jednou během cesty domů jsem zašel s kolegou, studujícím politologii, na pivo a dal mi návrh. Prý jede v listopadu na výlet, za který nedá ani korunu. Jak je to možné? Po debatách jsme se shodli na tom, že výlet financuje poslanecká kancelář Pavla Teličky v rámci projektu o propagaci EU. Odjet na pár dní do Francie a nechat si vše nezávazně zaplatit? Řekl jsem si, proč ne.  

Marek Sova studuje Regionální geografii na Přírodovědecké fakultě UP. Po výpravě do Maroka se letos vydal společně se svým otcem na pět a půl tisíce dlouhou výpravu z Olomouce až do Teheránu. Vystoupali při ní na nejvyšší vrcholy Turecka a Íránu, ale zažili i 50 stupňová vedra. Do konce listopadu vystavuje fotky z cest na půdě PřF, a tak Helena zjišťovala, jak celá cesta probíhala, co se jim na ní přihodilo nebo z čeho byli překvapení.