Vyhledávání

Zahraniční zapomínání

První společná letecká dovolená může pro pár znamenat různé zážitky – většinově velmi příjemné, ale také plné průšvihů a odpovědnosti. Zvlášť, pokud je jeden z nich zapomnětlivý. Proto když jsme s přítelem dorazili do Bergama, odkud jsme měli další den ráno autobusem odjíždět k jezeru Garda, úzkostlivě jsme si hlídali všechny osobní věci. Ale nakonec ani to nestačilo…

V Bergamu jsme měli domluvený útulný penzion na jednu noc, který nám ukázala majitelka Laura. Další ráno jsme se nechali manželem Laury Silvanem přesunout k letišti. Silvano nám cestou vysvětlil, že místní taxikáři nemají rádi, když jim někdo vyfoukne jejich práci před nosem. Loučili jsme se proto narychlo naučeným: „Ciao papà!“ a s úsměvem jsme vyhledali autobus na jih jezera – do Peschiery del Garda.

V autobuse už nebylo příliš volných míst, sedli jsme si proto s Matesem za sebe a těšili se, až dorazíme do cíle. Cesta trvala hodinu, a i když se horko stupňovalo, díky klimatizovanému autobusu jsme byli spokojení. Po příjezdu do Peschiery jsme se honem sbalili a vykročili do sluncem zalitého dopoledne (ten týden se v Itálii teplota pohybovala od 34 do 40 °C, takže „sluncem zalité dopoledne“ znamenalo horko jako v sauně a kýble potu).

Zorientovat se v malém městečku nám nedělalo problém, rychle jsme trefili k přístavu. Celá nadšená tou krásou, rozhodla jsem se, že vytáhnu mobil a vyfotím si to. Jenže… Ať jsem prohlédla jakou kapsu jsem chtěla, telefon v ní nebyl. Začínala jsem mít zlé tušení – co když zůstal v onom příjemně klimatizovaném autobuse? Zasedli jsme proto na místní lavičku a znovu prohledávali všechna má zavazadla.

Mobil jsme nenašli ani po dvaceti minutách zkoumání – nebyl v batohu, dokonce ani na lavičce či pod ní. Stala se ze mě hromádka neštěstí, která časem přešla do stádia „bručoun“. Byla jsem naštvaná na celý svět a s přibývajícím časem, který jsme trávili na sluníčku, jsem telefonu čím dál tím víc záviděla klimatizovaný autobus. Mates mě uklidňoval, že se určitě najde, ať se nebojím. Ale v mých očích už telefon spokojeně odpočíval v kapse mého italského spolucestujícího.

Co teď? Ve vytištěných lístcích na autobus jsme našli e-mail na dopravní společnost a jelikož můj ztracený aparát byl naše jediné spojení se světem internetu, rozhodli jsme se k nepříjemnému kroku – zavolat domů.

Jak moc se nám smáli, asi nemusím popisovat. Matesův tatínek ale po chvíli našel formulář pro zapomnětlivé cestující, popsal do něj mou ztrátu a popřál nám veselý zbytek dovolené.

Zakoupili jsme tedy lístky na místní autobus, kterým jsme se potřebovali přepravit do Malcesine, kde jsme měli domluvené ubytování. Mates s úsměvem poznamenal, že cestovat s nabručenou Káčou je jako cestovat s hladovým tygrem – nikdy nevíš, kdy ti ukousne hlavu. Zavrčela jsem, že je vtipný jak rádio a jeli jsme.

Cesta z jihu jezera do Malcesine trvala přes dvě hodiny. Nakonec jsem se i já nechala strhnout krásou pobřeží a nadšeně jsem pozorovala oblázkové pláže, průzračnou vodu a zpocené turisty. V Malcesine jsme vystoupili a dali se na pěší pochod do ubytování vzdáleného tři kilometry. Byli jsme domluvení s majitelem, že si dáme vědět, v kolik hodin dorazíme. Proto když Matesovi zazvonil mobil, nebyli jsme nijak překvapení. Mates hovor automaticky přijal, když tu vyvalil oči, podíval se na telefon, potom na mě a zmateně se zamračil. „Co se děje?“ usmívala jsem se. „Moc jsem tomu člověku nerozuměl. Bylo to asi italsky, nějaké presto presto,“ povídal dezorientovaně. U daného čísla ale bylo napsané, že je z Německa, což nás zmátlo ještě víc. Ale po chvíli…

„Ty, Mates! Ty autobusy jsou z Německa! Co když někdo našel můj mobil a teď ti volal?!“ prozřela jsem. Okamžitě jsme tedy zavolali zpátky, ale nikdo nám to už nebral. Zklamaní jsme dál pokračovali v chůzi, popruhy batohů se nám zařezávaly do zad a polední slunce nás grilovalo hezky dozlatova. Nicméně asi po deseti minutách Matesovi pípne SMS zpráva – řidič autobusu lámanou angličtinou píše, že opravdu našel můj mobil! Celá šťastná se s ním domlouvám, že se odpoledne potkáme v Peschieře.

Zbytek dne je velmi hektický, ale díky nově nabytému optimismu to všechno zvládneme. Když se na nádraží v Peschieře posléze setkávám s panem řidičem, nervózně mu vysvětluji, že to jsem já, kdo si jde pro telefon. Vidím, že má podobný přístroj zastrčený v náprsní kapse, usuzuji tedy, že je můj. Zamračí se na mě a s pomocí vehementních gest povídá: „No no no!“ Zmateně zamrkám, to je moje angličtina po osmi letech výuky tak špatná? Ale pan řidič si to namíří do nitra autobusu, odkud vytahuje můj telefon z nabíječky se slovy: „Ful čarčd, ful čarčd!“ Září jako sluníčko a ještě mi popřeje krásný zbytek dovolené.

Nadšeně voláme Matesovému tatínkovi, že se telefon podařilo najít a navzdory své pověsti jsou Italové poctiví a pečliví. Tatínek se zasměje a dodá: „Tak to je zázrak! Já jsem vám to ráno nechtěl říkat, ale… U toho formuláře bylo napsané, že taková ztráta se většinou vyřizuje skoro dva roky.“

Fotografie: Kateřina Svobodová