Vyhledávání

„Za těch 23 let jsou horší asi jen ty kocoviny," říká frontman Vypsané Fixy

Čtyřčlenná skupina ze San Piega letos zavítala do Olomouce již podruhé. Poprvé tomu bylo v květnu na Korunní pevnůstce, tentokrát na konci listopadu v S-Klubu, kde pokračovalo jejich turné nové desky Tady to někde je. Krom ní zahráli samozřejmě i starší písně jako Detaily, Komik Lobotomic nebo legendární 1982. Márdi, Mejla, Mejn a Pítrs to spolu táhnou už 23 let. Za tu dobu nahráli sedm alb a rozhodně nekončí. Redaktorům Heleny v krabici se povedlo vyzpovídat frontmana této pardubické skupiny Michala Maredu.

Fungujete už dvacet tři let. Nepřipadáte si po takové době „sexu, drog a rock’n’rollu“ staří nebo unavení?

Těžko říct. Co to vlastně znamená, být starý? Drogy jsme nebrali, co se sexu týče, tak si myslím, že jsme na tom úplně stejně jak průměrní obyvatelé této země, a rock’n’roll jedem a je to pořád dobrý.

Takže se vlastně cítíte pořád stejně.

Mentálně určitě. Co se týče tělesné stránky, tak vidím jediný rozdíl v kocovinách, které trvají déle. Ale že bychom byli nějaká divoká punk kapela, to zas ne. Spíš taková rodinná. Máme v kapele sedm dětí a to je vlastně na tom všem nejvíc vyčerpávající. Jakmile se ti v kapele narodí děti, tak ti seberou nejvíc energie.

Změnilo se nějak za tu dobu publikum?

Probíhá to pořád stejně; vepředu jsou mladí a vzadu je ta starší generace. Někteří naši fandové už mají děti a třeba na ty koncerty nemají hlídání. Anebo přijdou a zlijou se nejvíc ze všech. Takže je to pořád super.

Velký prostor měli během koncertu i fanoušci

Co děláte, když zrovna nestojíte na pódiu? Většina z vás má nějaké zaměstnání. Jaké?

Mejla je grafik, Mejn kreslí do fotobank, Pítrs je ekolog. No a já se věnuju kapele a hudbě na plný úvazek. Píšu taky písně pro jiné interprety, co se ozvou. Jo a byl jsem na mateřské.

Jak to kluci řeší s prací, když máte zkoušet, nahrávat nebo jet na turné? Berou si dovolenou?

Mejla to má jako grafik jednoduché. Je na vlastní noze a přizpůsobuje si pracovní dobu, jak to zrovna potřebuje. Mejn, jak kreslí do těch fotobank, tak je finančně odměňovaný podle toho, kolik toho udělá. To se dá taky přizpůsobit kapele. Pítrs chodí do ekocentra, ale zatím ho to nějak výrazně neomezovalo a nebyla to překážka. Na to je dobrá ta mateřská. Manželka chodí přes týden do práce a ty můžeš o víkendu trávit čas s kapelou a tvořit hudbu.

Stalo se vám někdy, že se koncert nevydařil? Například se pokazila aparatura, nebo vám ji někdo záměrně poškodil?

To se občas stává. Ale jednou, jednou jsme někde hráli a já viděl v dálce vysokého, svalnatého a potetovaného chlapa, co byl od pohledu naštvaný a nesnášel naši kapelu. Bylo vidět, že jediné, co chce, je rozbít nám držku. Nevím proč, ale bylo jasně poznat, že je naštvaný a agresivní. Najednou ta jeho míra přetekla a rozeběhl se zezadu směrem k pódiu a nám bylo jasné, že na to pódium vletí a bude zle. Už byl těsně před ním a v tom si ho všiml jeden takový menší, hubený zaměstnanec ochranky a skočil po něm. S tím chlapem to moc nepohlo a snažil se sápat na to pódium. My hráli dál, dělali jsme, jako by se nic nedělo, ale hluboko uvnitř jsme měli strach, že jo. Ale nakonec to dobře dopadlo, doběhli další kluci z ochranky a odvedli ho pryč.

Vypsaná fixa rozpoutala v S-Klubu kvalitní chaos

Ještě jedna otázka ohledně průběhu koncertů. Měli jste někdy takové střevní potíže, že jste museli koncert na chvíli přerušit a jít si je vyřešit?

Jasně, Mejla je řeší pořád (smích). Mě to jednou taky postihlo. Měli jsme turné na Slovensku, šest koncertů po sobě. No a vždycky jsme někde hráli, pařili a další den jeli dál. Já před jedním koncertem snědl halušky a ty mi tak úplně nesedly. Skončilo to tak, že jsme hráli, mně se udělalo špatně, odběhl jsem z pódia ke dveřím, které vedly ven, vyzvracel dvě, tři halušky a zase se rychle vrátil zpátky. Nemohli jsme se na to vykašlat a museli to dohrát.

V roce 2007 jste spolupracovali na filmu Václav a 2012 na filmu Čtyři slunce. Jak vzniká taková spolupráce?

Oslovil nás Bohdan Sláma. Ve Čtyřech sluncích dokonce chtěl, abych hrál hlavní roli. Šel jsem na konkurz a musel jsem absolvovat postelovou scénu s Aňou Geislerovou, kde jsem ji přesvědčoval, ať se mnou má dítě. Ale nakonec vybrali Jaroslava Plesla (herec, nikoliv novinář, pozn. red.). Pak jsme si zahráli ve filmu Na druhý pohled. Nedávno jsem ještě dělal soundtrack k dalšímu filmu Bohdana Slámy, Bábě z ledu, který je teď nominovaný na Oscara. Jsem tam jenom já na španělu (kytara), tak doufám, že vyhraje.

Když nahráváte desku, nahráváte ji pokaždé v jednom studiu, nebo je měníte?

My to teď už měníme i v průběhu nahrávání desky, aby nevyprchala energie. Když se někde zavřeš, abys tu desku nahrál najednou, tak je to jako na lyžáku. Třetí den je krizový, lidi jsou znechucení a nálada je na bodu mrazu. Z toho důvodu měníme jak místa, tak i lidi, kteří se na desce podílí. Termínově nás nic zas tak netlačí, protože po hudební stránce jsme sami sobě pány.

V několika vašich písních se vyskytují prostitutky. Mám na mysli například Mažoretku, Ninu nebo Klenot. Dovedla vás k inspiraci k napsání těchto písní vlastní zkušenost, nebo jste si řekli „Hele, ony mají zajímavé životní příběhy, to by stálo za zpracování“?

Ony to nejsou vždycky prostitutky. Spíš takové osamělé ženy, které například žijí samy se svým dítětem. Já se pravděpodobně v tomhle směru inspiroval svým vlastním životem. Můj otec byl těžký alkáč a často chodil domů opilý a moji mámu seřezal. No a pak na ty chlapy taky moc štěstí neměla. Kluk je většinou tou mámou ovlivněný, takže možná právě proto to do těch textů občas promítnu.

Vypsaná Fixa má hodně přátelský vztah s Wohnouty. Jak k tomuhle „poutu“ došlo? Přeci jen jste měli společné turné, navzájem se objevujete v klipech těch druhých a podobně.

No to bylo tak. Když poprvé přišel Matěj Homola na náš koncert a myslel si, že jsme narkomani, uviděl nás a řekl: „Hele, to je banda feťáků!“ Pokračovalo to tím, že je jistá generace, pohybující se kolem festivalu Rock for People. Wohnouti, Divokej Bill, my a pak třeba Lety Mimo, to jsou všechno stejně staří kluci, kteří se tam potkávali a nějak se skámošili. S Jirkou Zemánkem jsem třeba hrál v Kašpárkovi v rohlíku. Měli jsme i společné šňůry. Je to taková generační věc, řekl bych.

Ze všech desek, co máte, je nějaká, která byla zásadně ovlivněna nebo naopak něco ovlivnila?

Vždycky máš nějaké období, které shrneš deskou. Zásadní byla první, kdy bylo poměrně těžké, aby kapela našeho typu vydala desku. Prakticky to skoro nepřicházelo v úvahu. To byl takový ten start. No a hodně důležitá byla deska Fenomén, kde jsme změnili celou produkci, vytvořili jsme ji s Dušanem Neuwirthem a ta nás asi vystřelila na nějakých hudebních žebříčcích hodně výš. A momentálně taková ta trilogie s Ondrou Ježkem, která je také jiná než tvorba, kterou jsme dělali před tím.

text: Michal Bajnok, Tomáš Vojkovský, foto: Kateřina Holubová, Tomáš Vojkovský

Michal Bajnok

Kulinářská pseudoelita z gastronomické školy, která se živí kompletací plastových oken a v budoucnu snad novinařinou. Jídlo, pivo, nervy, prázdná peněženka, vojenský kabát a profesionální zevl. Těší mě.