Vyhledávání

RECENZE: Vernisáž, jak ji neznáte

Myslíte si, že vernisáž je pouze záležitostí galerijních výstav? A co když může proběhnout i u vás doma? Že to nejde? Brněnké HaDivadlo se svou inscenací Vernisáž dokazuje pravý opak, čehož mohli být svědky i olomoučtí diváci ve čtvrtek 23. listopadu v Divadle hudby Olomouc.

Vernisáž od HaDivadla čerpá ze stejnojmenného dramatu Václava Havla z roku 1975. Byť se jedná o dílo z období tvrdé normalizace, rozhodně nepatří k těm, které jsou záležitostí časů minulých. Přeci jenom výmluvy na špatnou dobu jsou častým argumentem negativní nálady vládnoucí v každé lidské společnosti, takových momentů se ve Vernisáži naskýtá spousta. Právě nihilistické a depresivní naladění je hlavní dominantou této adaptace zpracované HaDivadlem pod vedením režiséra Ivana Buraje. Nedošlo ale ani k opomenutí společensko-historického kontextu, ve kterém hra vznikla. Na jevišti tak zaznívají v souvislosti s komunistickým režimem např. i jména jako Kohout nebo Landovský.

Byť jsem se zmínila o aktuálnosti Vernisáže, scénografka Juliána Kvíčalová stylizovala jeviště do retro obývacího pokoje přibližně ze 70. let, ve kterém se nachází krb, pohovka, stůl, křeslo a velký fíkus v květináči. Důležité opodstatění má především výzdoba, která působí skoro až kýčovitě. Na jedné stěně pokoje visí nad gaučem historické zbraně, zatímco na polici jsou vystavěné plechovky od coca-coly a vedle nich stojí socha Madony. Světelný design se zde moc neuplatňuje, světlo se rozprostírá většinou po celém jevišti. Hudby se také využívá minimálně, hluboké tóny v divokém rytmu pouze dokreslují nepříjemnou atmosféru.

Retro styl se uplatňuje i v případě kostýmů. Představitelka Věry (Lucie Andělová) má na sobě dlouhé světle modré šaty a tmavomodrou látkovou čelenku ve vlasech. Michal (Jiří Miroslav Valůšek) je oděn do červené košile, starého žlutého saka a společenských černých kalhot. Celkově vzato, manželé Věra a Michal vypadají, jako kdyby se chystali k odchodu na nějakou společenskou událost, byť čekají pouze hosta do svého nově zařízeného bytu. Oproti nim Bedřich (Matěj Nytra) vypadá dost neformálně, má na sobě tmavou košili, béžový vytahaný svetr a hnědé manšestrové kalhoty.

„Nám opravdu není jedno, jak žijete,“ říkají několikrát Věra a Michal Bedřichovi během jeho návštěvy. Tato věta vystihuje celou náplň Vernisáže – jedná se totiž o souboj dvou proti jednomu, respektive dvou přizpůsobivých stoupenců režimu proti jednomu nespokojenému odpůrci. Věra s Michalem se snaží na Bedřicha působit přátelským dojmem, ale ve skutečnosti ho zesměšňují. Jejich promluvy jsou plné přehrávání a velkých gest, všechny dialogy působí uměle a prázdně. Herecký výkon Matěje Nytry, Lucie Andělové i Jiřího Miroslava Valůška působí nepřirozeně a neosobně, herci spíše připomínají mluvící stroje než živé bytosti. Byl to záměr režiséra? To je otázka. Na druhou stranu tento způsob hraní dobře poukazuje na zdrcující realitu v období normalizace, kdy bylo vše pod tíhou příkazů komunistické strany. Pouze v závěru, kdy Bedřich (alter ego Václava Havla) vystupuje z pokoje a vede monolog o své depresi ze všeho kolem, působí herectví vážně a je plné napětí. „Co dělat? Co mám dělat?“ zoufale křičí Matěj Nytra a záhy se na jevišti začnou promítat faktografické údaje související s Havlem a Vernisáží. Díky tomu divák například zjistí, že pohnutkou pro napsání tohoto dramatu byl dopis Václava Havla prezidentovi Gustavu Husákovi, což je pro diváka přinejmenším obohacující.

Foto: Archiv HaDivadla

Petra Kupcová

Studentka filmových a divadelních studií na FF UP