Vyhledávání

Tátovo tajemství

I když jsou zimy v naší domovině čím dál teplejší a ohledně množství napadaného sněhu lakomější, každoročně se najde pár dnů, kdy se znenadání spustí chumelenice. Zezačátku dopadají lehoučké vločky na zmrzlou zem a váhají, jestli se radši nerozpustit – vyděšeně pokukují po pytlích se solí, které jsou na ně na krajích silnic už od května nachystané. S přibývající intenzitou sněžení jim ale roste hřebínek. A tak najednou venku leží 20 centimetrů čerstvého křupavého sněhu, který přímo láká k zimním hrátkám.

„Mami! Mami, představ si! Jak včera napadl ten sníh, dneska ráno nám nejel autobus do školy. Tak jsme museli jít pěšky a přišli jsme pozdě! Zameškali jsme matiku, paráda!“ hrdě večer vypráví zážitek dne nejmladší člen rodiny. „No to se máš čím chlubit…“ s pobaveným úsměvem reaguje maminka.

Najedou bouchnou vchodové dveře. Tatínek přišel z garáže, kde spravoval motorku. Oklepává se od sněhu, je celý mokrý a prokřehlý. Když přijde do kuchyně, ještě má sněhové vločky na kapuci. Rychle si ohřívá zmrzlé ruce pod proudem teplé vody. „Co ty prosím tě v té garáži děláš, že jsi celý od sněhu?“ podezřívavě se na něj zadívá maminka. „Nic, jen jsem utíral psovi packy,“ odbyde ji tatínek, i když je nad slunce jasné, že z toho by tváře jako Marfuška neměl. Maminka s dcerou se po sobě podívají, protože pes už dvě hodiny funí doma.

Táta se spokojeným výrazem a zmrzlým obočím přejde do obývacího pokoje a zapne televizi. S hrnkem čaje se usadí na pohovce k počítači a vyčkává.

Nastal čas večeře. Nejmladší synek se dneska nechal přesvědčit, že červené zelí je červená řepa nakrájená na nudličky a spokojeně pojídá k hlavnímu jídlu salát. Prostřední syn v pubertě slastně dojídá třináctý kopeček rýže a hází na maminku psí oči, jestli by se nenašel přídavek. „Prosím tě… dojez se radši chlebem, ogaro!“ směje se maminka a odněkud vytáhne další dva kopečky rýže.

Krizový okamžik nastává ve chvíli, kdy se má v koupelně prostřídat pět lidí. Každovečerní hádky o přímotop střídají bitky o ručníky, protože se všechny suší na sušáku o patro výš, kam se nikomu nechce jít, a v koupelně zbyly dva. Nejmladší chlapec naštvaně dupe po schodech nahoru, byl přehlasován staršími sourozenci a musí zajít pro ručníky. Když jde kolem okna, zarazí se. Co to, toto…? Překvapeně zírá na zahradu vedle domu, na které se rozvalují tři velcí podivní tvorové. Kulovitý trup doplňují vysoké uši, absence rukou a krátké nohy. „Mimozemšťané…“ zašeptá chlapec nadšeně a rychle utíká dolů.

„Mami, mami! Venku, jsou venku! Musíme se jít podívat, honem!!“ křičí na celé kolo a táhne maminku na zahradu. Zbylí sourozenci ho zvědavě následují. Venku si opravdu hoví tři postavy, které se podezřele usmívají, jako by jim ani nebyla zima. Všechny zaskočí jejich velikost – prostřední má minimálně 170 centimetrů. „Oni… Oni to jsou sněhuláci!“ vypískne nejmladší synek.

Tatínek se pod vousy spokojeně usmívá. Inu, kdoví, co dělal venku…

Fotografie: Kateřina Svobodová