Vyhledávání

Stopy ztraceného léta

Stojím v podloubí uprostřed vchodových vrat do dvora, kde bydlím. Pozoruji čilý ruch před Mořicem. Čtyři vrstvy teplého oblečení na sobě, vlněná čepice na hlavě, rukavice v batohu. Vedle mě kolo. Stojím tady, protože jsem rozhodnutí, kterým směrem vyrazit, nechala na tuto chvíli. Z mé obavy ze zmrznutí je patrně zřejmé, že se chystám na něco delšího. 

DSC_2029

Sama sebe trochu nečekaně vytrhnu z hloubání pohybem, který kolo namíří doleva, takže volím směr k náměstí Republiky. Hned za Vlastivědným muzeem se mi ale zachce jet z kopce dolů.  Tam nicméně přicházím k dojmu, že to asi nebyl úplně tak šťastný nápad. Vydávám se proto doprava, kolem restaurace Podkova v budově bývalých kasáren, abych se dostala zase zpátky na hlavní třídu. Projíždějíc podél vstupu restaurace mi padne zrak na plachtu s nápisem Letní kino. Už tolikrát jsem to místo měla v zorném poli a nikdy na něj nezavítala.  Má cyklo jízda měla sice doposud trvání necelých deseti minut, ale otevřená brána areálu mě automaticky vzývá dál a já bez přemýšlení souhlasím. 

DSC_2062

Všude jsou hromady spadaného listí, místo zeje prázdnotou a působí opuštěným dojmem. Nikde nikdo. Vypadá to jako ze série „Abandoned places“, napadá mě v první chvíli. Nepřijde mi, že bych se nacházela v centru města. Přitom areál leží za zdí Arcidiecézního muzea a katedrály sv. Václava. Na první pohled lze vycítit, že místu chybí péče, ačkoli je jasné, že letní sezona skončila už dávno. 

DSC_2056

DSC_2046

DSC_2148

Co mě ale ohromuje je až monumentální vzezření, které celkovou impresi kina doprovází.

02

Jsem tady úplně sama, kdo by taky chodil do letního kina začátkem listopadu. Přesto mě napadne, že je to škoda.

DSC_2037

Procházím se dost opatrně, s pocitem trochu vzdáleným bezpečnému se prodírám všemi možnými skulinami ve starých cihlových zdech i tmavými zákoutími. Je mi z atmosféry místa trochu úzko, ačkoli vášeň v bádání po podobných koutech jsem objevila už v dětství. 

DSC_2074

DSC_2094

DSC_2083

Na chvíli si sedám na lavičku doprostřed hlediště. A hledím před sebe. Na to obří, nijak neponičené, čistě bílé plátno. Působí neuvěřitelným kontrastem vůči svému okolí zanechaného spárům podzimu i samoty.  Chce se mi skoro odejít. Jako bych ztratila tah, který mě sem přivedl. 

DSC_2110_670

DSC_2104

Nemůžu se ale odvrátit od toho plátna. Je to přesně to nic, ze kterého vše vzniká. Je to jako začátek i pole nekonečných možností. Svou velikostí až překvapivě uklidňuje. Může tam být cokoli, co si člověk představí. 

DSC_2115_9

A pak se něco změní. Celá scenérie z ničeho nic působí úplně jinak. Najednou nejsem pouhým pozorovatelem, ale přichází chuť být aktérem na té obří scéně. V tom přeneseném i reálném významu. Divím se, že jsem to předtím neviděla. To místo má neuvěřitelné genius loci. Ožívá.  A mě to s ním začíná bavit. Jakoby v tu chvíli Malý Princ našel svou květinu. Kouzlo života se objevilo.  

DSC_2144

DSC_2170

DSC_2186

DSC_2240_670_CBTohle si vyžádalo sprint kombinovaný s překážkovým během.

DSC_2193_cb_2

Z pod mraků se na chvíli vynořuje slunce a já po třech hodinách strávených v přítomnosti nádherného místa odcházím s pocitem nového přátelství. 

DSC_2199

DSC_2208

DSC_2229

 

foto: Veronika Krejčí