Vyhledávání

Spolubydlící: Život s neznámým

První den mého vysokoškolského života. Zrovna jsme se s přítelem nastěhovali do nového bytu a neměli jsme tušení, kdo obývá další pokoj. Představovala jsem si různé scénáře, ale to, co nás doopravdy čekalo, bylo nepředvídatelné.

Náš drahý spolubydlící byl totiž duch. Nebo při nejmenším aspoň hodně bláznivý introvert. Naše soužití trvalo zhruba dva měsíce, přičemž jsme se – skutečně, tváří v tvář – viděli pouze jednou. Že se vám to zdá divné? Ve skutečnosti to celé bylo ještě mnohem divnější. Od naší pronajímatelky se nám o něm podařilo pouze zjistit, že je starší a spokojeně zde žije už 8 let. Stal se pro nás absolutní záhadou. Večer u piva jsme o něm s kamarády vedli vášnivé debaty, vymýšleli jsme si nejrůznější historky a nikdo nemohl pochopit, co to má celé znamenat. Když jsem přišla do školy, většinou první otázka spolužáků byla „Tak co, už?!“, ale bohužel jsem se nikdy neměla o co podělit, protože náš spolubydlící se skrýval skutečně rafinovaně.

Často mi to nedalo a zůstávala jsem třeba i několik hodin v kuchyni, jen abych si na něj počíhala. Všechny mé pokusy byly ale marné. Ze svého úkrytu za naší přítomnosti zásadně nevycházel, a to ani na záchod! Když se zadařilo, slyšeli jsme z jeho pokoje tlumenou hudbu, většinou to teda byly extrémně příšerné písně, ale aspoň jsme měli jistotu, že tam s námi opravdu někdo žije. Celá situace byla den ode dne divnější, až to vygradovalo ve velký Den D.

Toho rána jsem nešla do školy. Loudala jsem se z pokoje do koupelny a v tom jsem si uvědomila, že slyším puštěný kohoutek. Přítel doma nebyl, takže možnost byla jenom jedna – náš inkognito spolubydlící mě zřejmě doma nečekal! Postavila jsem se přímo před koupelnu, aby neměl možnost úniku. Po pár minutách vylezl asi pětatřicetiletý, extrémně zarostlý „pán“ s hodně vyděšeným výrazem. Pod nosem zamrmlal něco ve smyslu „ahoj, s dovolením“ a než jsem stihla cokoli říct já, už byl zase pryč. Připadala jsem si vítězně. Po téměř měsíci společného bydlení jsem ho konečně viděla! Nebylo to teda zrovna setkání snů, ale konečně jsme měli reálného (i když víc než divného) spolubydlícího!

To bylo naše první a taky poslední setkání. Další měsíc se opět velmi úspěšně ukrýval ve své pevnosti. Ani když jsme se stěhovali pryč, tak se dveře neotevřely. Dodnes tedy vůbec netušíme, s kým jsme měli tu čest. Zarostlý muž středního věku, který už 8 let žije ve studentském bytě. No, asi nad tím radši nebudu nijak víc přemýšlet.