Vyhledávání

SPOLUBYDLÍCÍ: Jak se žije s čarodějem?

Helena v krabici vám přináší zbrusu novou rubriku s názvem Spolubydlící! Naši redaktoři se v ní budou anonymně dělit o své - mnohdy děsivé a netradiční - zážitky se spolubydlícími. Doufáme, že si čtení užijete a třeba i přispějete svými zkušenostmi do komentářů! 

Jak se tedy žije na vlnách tajemna?

Jednoho dne jsem přijela do bytu a místo mé spolubydlící si v našem pokoji vybaloval cizí kluk. Jmenoval se Dan a právě v bytě čistil auru za pomoci svící a tarotových karet. 

 

„Víš, moje duše je stará už něco přes tři tisíce let, ale v tomhle životě je mi třicet.“ prohlásil se zcela vážným výrazem, když jsme se seznamovali. Ve vyprávění o sobě pak nějakou chvíli pokračoval, ale byla jsem z něho tak nervózní, že jsem si zapamatovala jen něco málo o předchozím studiu filozofie a nevyhovujícím systému vzdělávání na univerzitách. To bude v pohodě, říkala jsem si, odhoď předsudky. Třicetiletý chlap v jednom pokoji se dvěma dvacetiletýma vysokoškolačkama je sice trochu divná věc, ale je to jen přechodné.

dreamcatcher

 Po pár dnech v jednom pokoji s Danem jsem už ovšem byla zoufalá. Chápu, že něčí koníček je vášnivé filozofování, ale já jsem prostě realista a totální praktik. Jakákoliv snaha nebo náznak toho, že nemám zájem filozofovat o nekonečnosti vesmíru a existenci různých dimenzí a že se potřebuji učit, nikdy nezabrala. Čaroděj (jak jsme mu později začali říkat) mi zvesela dál s nadšením předčítal pasáže ze svých oblíbených knih a pokaždé, když ho napadla nová myšlenka, mi ji nadšeně sděloval a chtěl znát můj názor. Pomalu ale jistě mě to dohánělo k šílenství. Byly dny, kdy čtyřiadvacet hodin seděl na posteli a zíral do prázdné bílé stěny před sebou. Ty byly mé oblíbené, jelikož na mě aspoň chvíli nemluvil.

Následně si zamiloval křeslo v tmavé chodbě, kde zásadně nerozsvěcel žádné světlo a jen tam tiše seděl. To mělo za následek, že se o mě téměř při každém příchodu domů pokoušel infarkt, když na mě z temného rohu chodby polohlasem promluvil. Jeho dalším koníčkem byly šachy. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby je nehrál sám proti sobě. Občas hrál i online s živými lidmi, což bylo fajn, do doby než začal nahlas komentovat každý svůj a protihráčův tah. Nutno podotknout, že každou prohru zavinilo pomalé připojení nebo jiné nepříznivé vnější vlivy.

Vůbec ze všeho nejraději vzpomínám na story se sluchátky. První dny u nás chodil po bytě s velikými sluchátky. Až jednou jsem si všimla, že je nemá do ničeho zapojené. Nedalo mi to a tak jsem se zeptala „Hele, a na co máš ta sluchátka?“ „Víš, já mám děsně citlivej sluch. Něco jako Superman.“ Od té doby jsem se už na nic neptala.

Přišlo mi zvláštní, že celé dny tráví doma a občas se jde projít do obchodu nebo do parku. Popravdě mě to strašně vytáčelo. Mezitím, co jsem stihla půl dne ve škole a do večera byla na brigádě, on spal nebo zíral do zdi. Nerada bych mu křivdila, protože on měl spoustu důležitých věcí na práci, jak sám říkával.

spolubydleni

Například jeden celý den strávil tím, že vyřezával dřevěnou vařečku. Byla moc velká a on chtěl menší, tak si ji ořezal podle svých představ. Další den se rozhodl, že nebude mluvit, a tak celý den chodil s deníčkem a když něco potřeboval, napsal to. Když jsem mu odpověděla, zakroutil hlavou a podal mi deníček. Pochopila jsem, že po mě chce, abych odpověď také zapsala. Tuhle hru jsem však hrát odmítla. Za trest se mnou asi 3 dny nemluvil. To se mi líbilo, a tak jsem začala ke většině jeho aktivit přistupovat odmítavě, a ono to vyšlo. Já měla klid. Ovšem druhá slečna z pokoje, jindy vždy chápavá a milá, začala pěnit. Čaroděj totiž veškerou svou pozornost přesměroval k ní.

Konflikt vyvrcholil o zkouškovém, kdy nám padal internet, a jediné připojení se dalo chytit v rohu kuchyně. Potřebovaly jsme se učit, popřípadě občas zapsat na zkoušku, nebo zkontrolovat výsledky. A zrovna když měl Čaroděj rozehraný opravdu důležitý šachový turnaj, jsme ho poprosily, jestli by se přesunul do vedlejšího pokoje. Déle než půl dne se s námi chtěl hádat o tom, zda je jeho online turnaj méně důležitý než zkouška a to, jestli si ji stihneme zapsat včas. Stres a únava udělaly své, a tak byl málem sežrán zaživa dvěma vynervovanými fúriemi. Nakonec ustoupil a šel hrát šachy do kavárny pod domem.

Zůstal s námi asi měsíc, který byl plný vtipných i smutných situací. Nakonec jsme mu vysvětlily, že pro nás i pro něj bude lepší, když si najde jiné bydlení. Souhlasil a vlastně chtěl podat stejný návrh už dřív, protože kvůli všemu tomu hluku u nás celé noci oko nezamhouřil.

Celá anabáze měla moc dojemné zakončení. Jednou si Dan přišel pro hrneček, který si u nás zapomněl a chtěl se rozloučit. Vysvětlil nám, že si plní svůj sen a jede do Indie na dobu neurčitou. Taky nám donesl na památku himalájskou sůl. Ne, že bychom byly paranoidní, ale zatím jsme nesebraly odvahu si ji na něco nasypat.

ilustrační fotografie: SXC