Vyhledávání

Senátor Kantor: Vláda během pandemie neměla důvěru občanů, vyhořelý se necítím, být lékařem je poslání

V minulém letním semestru přinesla Helena v krabici rozhovor s významnými osobnostmi a absolventy Univerzity Palackého. V létě jsme v Senátu mluvili se senátory a pak přinesli rozhovory s běloruskými umělci a Svjatlanou Cichanouskou, lídryní běloruské opozice. Absolvent Lékařské fakulty UP, primář neonatologie FN Olomouc, pedagog a současný senátor za obvod Olomouc Lumír Kantor je další osobou, která mluvila o své životní cestě.

Jak se z absolventa střední průmyslové školy – oboru elektromechanik – stane lékař a senátor? S čím kvůli tomu bojoval a co mu to dalo? Jaká je práce s dětskými pacienty a jak psychicky zvládá práci v dětských hospicích. Nevyhořel z toho? A koho bude volit?

„Kvůli politické minulosti mého tatínka mi nebyla dána důvěra, abych šel na střední školu. Takže jsem jise na gymnázium nedostal,“ začíná s odpovědí na důvod toho, proč studoval na elektromechanika. Po roce práce v továrně, během kterého se z gymnaziálních učebnic doučoval chemii a biologii, se pokusil dostat na medicínu, což mu vyšlo.

Nikdy si však nemyslel, že se na medicínu skutečně dostane. „Byla to pro mě nedostižná modla,“ vzpomíná.

Nakonec medicínu dostudoval a vybral si obor pediatrie a neonatologie. Jakožto pro člověka žijícího od narození v Olomouci byla u něj podle jeho vlastní slov Lékařská fakulta UP jasnou volbou. V těchto oborech dodnes pracuje – je primářem neonatologického oddělení FN Olomouc, na Lékařské fakultě UP učí, od roku 2016 je v Senátu za Olomouc (obvod č. 61). Přestože je nestraník, kandidoval za KDU-ČSL. Když jej předseda strany Marian Jurečka oslovil, dlouze nad tím přemýšlel: „Mou podmínkou bylo, že neodejdu z oddělení, protože neonatologii dělám 25 let a chtěl jsem tenhle obor a pediatrii vůbec skloubit s politikou tak, aby se to doplňovalo,“ říká.

„Do politiky jsem nechtěl,“ prohlašuje a dodává, že se celou dobu snaží mít pouze 2 funkce, aby všechno stíhal. Zatím se ani přes pracovní vytížení a náročnou práci s dětskými pacienty necítil vyhořelý. Říká, že v případě náznaků vyhoření by s prací seknul, pozitivní energií jej však nabíjí děti, kterým se svým týmem zachránili život.

Na závěr myslí na nastávající volby a kritizuje vládu za to, jakým způsobem fungovala v době největší pandemické krize. Voliči si podle něj musí uvědomit, že bude potřeba šetřit a neposlouchat sliby.

Medicína jako nedostižná modla

Na rozdíl od většiny dalších lékařů jste nestudoval gymnázium, nýbrž elektromechaniku a jako elektromechanik jste chvilku i pracoval. Proč?

Protože jsem se na gymnázium chtěl dostat už v roce 1977, ale kvůli politické minulosti mého tatínka mi nebyla dána důvěra, abych šel na střední školu. A taky kvůli skautům a emigrantům v rodině. Dost jsem se elektriky bál, i když jsem měl jako kluk pokusy rád, ale vysokonapěťové elektriky jsem se bál. Byly to tři roky průmyslovky a pak jsem šel do továrny, kde jsem díky kamarádům a dalším vzorům došel k tomu, že bych to na medicínu měl zkusit.

Celý rok jsem se učil z učebnice gymnázia chemii, biologii a podobně, fyziku jsem docela uměl. Nebylo to jednoduché, ale zkoušky jsem udělal a dostal jsem se.

Takže jste chtěl být lékařem už dřív?

Vůbec, byla to pro mě spíš nedostižná modla. Maminka pracovala na univerzitě, takže jsem k univerzitě měl vazbu už dávno a lidí na ní si vážil. Vlastně by mě nikdy nenapadlo, že bych já byl doktor. Líbila se mi trochu Pedagogická fakulta, ale víte, tehdy ten výběr byl hrozně úzký. Dneska je to o dost lepší a člověk má o dost větší možnosti.

Neměl jsem to v plánu a až pak mi dodal odvahu kamarád, který byl o dva roky výš. Pak už jsem si za tím šel. Jak říkal Mácha – okamžikem rozhodnutí přichází jistota. Takže jsem se rozhodl na základě kombinace rad a doporučení mého okolí, kolegů lékařů, vzorů i literárních postav.

Jakých literárních postav?

Třeba Alberta Schweitzera. To sice není úplně literární postava, byl to filozof a lékař, evangelický kněz a hráč na varhany, takže univerzální osobnost. Takže jsem si četl různé věci a nějak se mi to dalo dohromady. Nebo na základě Matky Terezy.

Když citujete Matku Terezu, Alberta Schweitzera a podobné lidi, myslíte si, že je býti lékařem něco vyššího, nějaký typ poslání?

Jednoznačně. Já si myslím, že to má nějaký vyšší smysl, že to není řemeslo jako každé jiné. Problém je, že se z toho to řemeslo může stát, záleží na každém. To, že je člověk doktor neznamená, že je předurčen k nějakým vyšším cílům. Všichni, co studovali jakoukoli vysokou školu vědí, že lidé jsou různí. Myslím, že doktorem se člověk stává až časem tím, jak získává vědomosti, jak přemýšlí o pacientech a kolezích. Člověk musí mít i dobré vztahy s okolím, v dobré sociální pohodě.

Poté, co jste vystudoval medicínu, zaměřil jste se na pediatrii a neonatologii. Co vás k tomu vedlo?

Vedl jsem skautský oddíl, tedy tehdejší pionýr, toto ovlivnilo můj vztah k dětem. Když budu otevřený, tak pediatrie byla i díky tomu jasná volba. Neonatologie z toho potom vyplynula, protože snoubila to, co mi na medicíně imponovalo – nějaká akceschopnost, intenzivní péče, kdy oproti jiným oborům docela často resuscitujeme. V 5. a 6. ročníku jsem dělal studentskou pomocnou sílu právě tady. A protože jsem neprošel technickým vzděláním nepoznamenaný, lákalo mě i to množství přístrojů, které v tomto oboru je.

V době, kdy jste studoval, existovalo v Česku několik lékařských fakult. Proč právě Olomouc?

Jsem Olomoučák, takže jednoduchá volba. V Praze ještě existovala pediatrická fakulta, ale já jsem chtěl do Olomouc z toho důvodu, že jsem chtěl poznat ještě jiné obory. Říkal jsem si, že co když za těch 6 let poznám jiný medicínský obor, který mi sedne.

V dnešní době na univerzitě působíte jako pedagog – jste kantor. Jak se univerzita podle vás změnila od doby, kdy jste chodil na přednášky jako student?

Je to něco úplně jiného, už jenom tím prostředím, v uvozovkách politickým a prostředím akademických svobod. Prostředí je prostě mnohem svobodnější.

Mám trochu obavu, že kvůli penězům se všechno staví hlavně na základě vědeckého výkonu a prostředí pak může opomíjet studenty. A trochu se obávám, že na některých fakultách probíhá určitá devalvace vzdělávání.

Říkal jsem si, že tento svět je plný vzdělaných lidí. Ale podle toho, co jsme viděli během covidu, si tímto nejsem tak jistý. Myslím tím podléhání různým hoaxům a podivným médiím, dezinformacím kvůli očkování.

A za tu dobu se hrozně moc rozštěpila společnost, covid to ještě víc uspíšil. Dopisy seniorů a fake news nejsou náhoda, je to práce profesionálů. Dělal jsem jako senátor zpravodaje k zákonu, který říkal, že se covidová vakcína má vyjmout z nutnosti placení, a že je očkování dobrovolné. A přesto mi v té době chodilo až 700 mailů denně, kde lidi požadovali, aby to bylo dobrovolné. Občas došel mail v azbuce, no.

Celé je to o důvěře ve společnosti. Když jsem byl se senátní delegací na Taiwanu, věřilo tam prezidentce 90 % lidí.

V březnu 2020, když se pandemie rozšířila, všude běžely spoty o tom, jak to společně zvládneme, lidé šili roušky. Postupem času spousta lidí začala věřit tomu, že je to jenom divadlo a někteří začali nahlas proti všemu protestovat. Čím si vysvětlujete, že se tak moc změnila nálada ve společnosti?

Když se vrátím k Taiwanu, tak když tamní vláda zrušila roušky, lidé je nosili dál. Zatímco když česká vláda zrušila roušky, tak jsem měl já a někteří mí kolegové pocit, že opatření nejsou řízena z pohledu čísel epidemie, nýbrž počtem lajků na Facebooku pana premiéra. Pamatuju si, že v minulém srpnu nechal pan premiér zrušit roušky ve školách, i když proti tomu byl poměrně střízlivě smýšlející ministr zdravotnictví.

Změnil důvěru ve společnosti třeba právě fakt, že se několikrát vystřídali ministři zdravotnictví?

No jasně, to je jisté. Svědčí to o vyprázdněnosti pár lidí, kteří to vedou. Ti, kteří kvůli covidu museli skončit, jako jsou ministři nebo hlavní hygienička Rážová, jsou výsledkem toho, že se vrtí psem. Někdo zodpovědný se tím snaží odlákat pozornost.

Je podle vás tím hlavním zodpovědným pan premiér?

Jistě, určitě. Když budu dělat primáře na oddělení, tak je ta odpovědnost daná. Je to jeho odpovědnost.

Zmiňoval jste střídání ministrů. Je z vašeho pohledu jako lékaře a senátora ministr zdravotnictví, který vedl epidemii nejlépe? A jak byste obecně zhodnotil jejich práci?

To se nedá moc posuzovat. Já dobře znám pana ministra Vojtěcha, pana doktora Blatného, protože jsme trochu kolegové, i když jsme se poznali jenom v Senátu. Myslím si, že tihle dva by měli na to vést kolektiv lidí a opatření, kdyby jejich rozhodnutí nebyla narušována rozhodnutími shora. To důvěru nevytvoří, čili všechno je o důvěře.

Do politiky jsem nikdy nechtěl

V roce 2016 jste vstoupil do politiky, když jste za KDU-ČSL kandidoval do Senátu a vyhrál jste. Proč jste se však vůbec rozhodl do politiky jít?

Bylo to velmi složité rozhodování. Během revoluce jsem měl myšlenky a názory vytříbené, takže jsem nemusel hledat cestu, protože mi ta demokratická byla nejbližší. Nikdy jsem do politiky nechtěl jít…

To říká i pan premiér…

Jasně (smích), to jsou ty věci, které nás lidi, které to myslíme vážně, znevěrohodňuje. Já jsem do politiky jít nechtěl, koneckonců můj život o tom svědčí. Působil jsem jako předseda odborné společnosti neonatologické, měl jsem na starosti směr, kam se odborná společnost vydá, kam se vydá péče o novorozence v Česku. Tím jsem byl donucen jezdit na ministerstvo a vidět garnitury od roku 2005 až do teď.

Když jsem v roce 2015 byl osloven Marianem Jurečkou, jestli nechci zkusit kandidovat do Senátu, tak jsem nad tím asi 5 měsíců přemýšlel, hledal jsem si informace a ptal se na zkušenosti jiných senátorů. Mou podmínkou bylo, že neodejdu z oddělení, protože neonatologii dělám 25 let a chtěl jsem tenhle obor a pediatrii vůbec skloubit s politikou tak, aby se to doplňovalo. A myslím, že se mi to daří.

Pak jsem se rozhodnul, že to zkusím. A zajímavé bylo, že kampaň pro mě byla jako hra. Nepočítal jsem s tím, že se do Senátu dostanu.

Teď tedy jsem primářem a naštěstí mám kolegy a kolegyně, kteří chápou, že mé dvě funkce se navzájem posilují. A sedí mi to.

Jde skloubit tyto dvě pozice tak, aby to ani jednu neomezovalo? Není pak jedna funkce oslabená?

Oslabené to přirozeně musí být. Když jsem kandidoval, ptal jsem se kolegů na novorozeneckém oddělení, jestli mi pomůžou, jestli mám do Senátu jít. A usoudili, že ano. Pokud máte dobrý tým, tak se to dá zvládnout. Já se snažím přinášet podněty ze Senátu, oni zase jsou podnětní pro mě, takže se to dá zvládnout.

Mám jednu zásadu – dělat maximálně dvě funkce. Když jsem se dostal do Senátu, skončil jsem jako předseda odborné společnosti. V nemocnici mě vybídli, ať zkusím kandidovat na děkana FZV. Tam jsem neuspěl a musím říct, že jsem za to vlastně rád. Původní myšlenka byla taková, že odejdu z oddělení a budu se v té mojí začínající šedesátce věnovat FZV a zdravotnickému personálu v nemocnici.

Moje další vize je, že pokud Pán Bůh dá, tak pokud se příští rok dostanu do Senátu, předám to v nemocnici kolegům.

Dělá vám problémy to, že musíte pořád dojíždět? Není to únavné?

Denní dojíždění je vyčerpávající, vychází to naštěstí tak, že jezdím jenom jednou týdně. Když jsem dělal předsedu Výboru pro zdravotnictví, tak to bylo náročnější. Velkou výhodou je mi vlak, protože můžu něco během cesty dělat. Hledám čas třeba pro jeden český článek k habilitaci na docenta, protože když dělám zpravodaje zákona nebo se musím s něčím seznámit z jiných důvodů, vezme to hodně času. Docentura je teď nad moje časové schopnosti.

Zatímco zmiňujete fakt, že jste kandidoval na děkana FZV, nepřemýšlel jste i o kandidatuře na rektora?

Ne, to by se Senátem nešlo vůbec sloučit.

Co říkáte na to, že rektorem se nakonec stal v podstatě váš kolega z nemocnice, profesor Martin Procházka?

Znám jej 20 let a myslím si, že je to logické vyústění jeho kariéry, jak pedagogické, tak odborné. Jsem s ním v kontaktu a přeju mu, aby byl úspěšný. Šel do strašně složité situace…

Myslíte problém s ústavem CATRIN, kvůli kterému z pozice rektora odstoupil profesor Miller?

Ano, myslím rozpolcenost univerzity. CATRIN jako takovou bych nechtěl hodnotit, protože by někdo mohl říct, že se jako politik stavím proti akademickým svobodám. A hlavně je problematika CATRIN tak strašně složitá, tolik různých zájmů se staví proti sobě, že to nedokážu vyřešit.

Myslím si, že role rektora je velmi nevděčná. Ale věřím tomu, že by to Martin Procházka mohl zvládnout.  

Sněmovní volby

Už za necelý měsíc (s Lumírem Kantorem jsme mluvili v půlce září) budou volby do Poslanecké sněmovny. Jste nestraník, ale kandidoval jste za KDU-ČSL, která chce jít do voleb v koalici s ODS a TOP09. Co od těchto voleb očekáváte?

Očekávám změnu. Očekávám to, že bych se nemusel stydět za to, jak se vláda chová – tak, jak by se třeba domácnost nikdy nechovala. Jestliže jsem v mínusu a mám obrovské dluhy, tak ty dluhy ještě nezvyšuji zbytečnými a v podstatě symbolickými výdaji. Všem musí být jasné, že takovéto výdaje nejsou dlouhodobě udržitelné!

A doufám, že nebude docházet k takovým kalkulům. V roce 2018 jsem si začal psát s paní ministryní Maláčovou ohledně dětských hospiců a ošetřovného. Ona mi odepsala, že to řeší a dodnes to není. A začala to řešit až teď před volbami. Ti lidi mohli být už před 3 lety doma nebo v hospici a místo toho museli být v nemocnicích.

Vláda udělala, že to, o čem 3–4 roky v Senátu mluvíme, teď vytáhla a to téma vykradla. Vykrádání témat se někdy děje i v akademickém prostředí, ale aspoň to má nějakou formu.

Je politika konkurenčnější prostředí než akademická sféra?

Řekl bych, že ne. Obě prostředí jsou složitá, ale podle mě je prostředí Senátu míň konkurenční a je přehlednější než prostředí akademické obce.

Mluvil jste o dětských hospicích. Je práce s takovými dětmi náročná, myslím tím hlavně po psychické stránce?

Lidi mi občas říkají, a to i kolegové: „Víš, já bych to dělat nemohl“. Pokud jste laik, tak cítíte tu bezmoc, tu beznaděj a psychicky je to velmi náročné. Ale když jste doktor nebo sestra a můžete tomu dítěti pomoct, a tím nemyslím jenom pomoct přístroji nebo léky, ale i tím, že ho pochopíte a pochopíte jeho problémy a bolesti, tak víte, že mu aspoň ulevíte. Myslím si, že je důležité se do situace vcítit a myslím si, že to moji kolegové dost dobře dovedou.

Hodně těžké je jezdit k těm dětem domů, to už je taková vyšší dívčí. Ale jestliže můžete jim nebo rodičům pomoct, tak to uděláte. Bolest se přenáší z dítěte na rodiče a nazpátek.

Nevyhoří člověk při takové práci? Myslím tím, jestli není snadné z takových situacích unikat a přijít o empatii?

Doufám, že ne. A jak to vidím na kolezích, tak to není ani moc obvyklé. Ale máte pravdu v tom, že syndrom vyhoření byl poprvé diagnostikován u zdravotníků. Někdo tvrdí, že vyhořel, ale vůbec neví, o čem mluví, a teď se nesnažím nic zlehčovat.

Vyhoření je hrozný stav a vždycky si říkám, že pokud by u mě nastoupilo, tak je nejlepší toho nechat. Párkrát jsem zažil pocit, kdy jsem přemýšlel jestli toho nechat, ale naštěstí jsem to neudělal. A mám pocit, že práce s novorozenci je nejhezčí na světě. To vždycky říkám i medikům.

V čem je ten obor tak dobrý, proč je podle vašeho názoru nejhezčí?

Protože jsou tam zdravé děti, nemocné děti, intenzivní péče i konzervativní léčba, práce s rodiči, která není jednoduchá, ale většina rodičů je vděčná a přátelská a občas vzniká pěkný vztah. Takže vlastně ten obor kombinuje všechno.

Mám hezkou vzpomínku na to, že jsme zachránili dítě, které bylo téměř beznadějné. To jsem si myslel, že neonatologii umím, ale pak přijde někdy takové vystřízlivění. Obor se pořád mění a člověk se musí pořád učit.

Ale zase když jsem někdy byl ve špatném psychickém stavu, došli se na oddělení ukázat rodiče s dětmi, kteří u nás byli. Když jdu po městě nebo po Praze a potkám dítě, které jsme před lety zachránili, tak je to skvělý pocit. Málokdo má takový pocit.

Vraťme se na závěr ještě k volbám. Kdo si myslíte, že vyhraje?

Já věřím, že to bude SPOLU nebo nějaká smysluplná koalice nebo kombinace stran. To znamená, že většina ve sněmovně bude demokratická a věci se začnou měnit. Že se přestanou hledat viníci – dneska se pořád mluví o tom, kdo za co může, ale přitom ta nejzodpovědnější osoba za nic nemůže. Voliči si musí uvědomit, že bude potřeba šetřit a neposlouchat sliby.

zdroj fotografií: MAFRA, Lumír Kantor

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.