Vyhledávání

Samko Tále navštívil Divadlo hudby v Olomouci

Ve čtvrtek 9. listopadu se na prknech Divadla hudby v Olomouci odehrálo představení Samko Tále, monodrama o člověku, který jako většina lidí v naší společnosti trpí obavami o další zítřky. Samko ovšem představuje typ muže, který se za své xenofobní názory nestydí a s radostí je ventiluje ven. Na rozdíl od původní románové předlohy Samko Tále: Kniha o cintoríne je inscenace zpestřena aktuálním děním na Slovensku a vůbec ve světě. Je libo xenofobní obraz naší společnosti? Vítejte!

Inscenace Samko Tále vznikla díky spolupráci herce Pavola Seriše a režisérky Moniky Pulišové. Ti se inspirovali románem Samko Tále: Kniha o cintoríne od slovenské spisovatelky Daniely Kapitáňové z roku 2005. Tato kniha je tematicky pestrá co se týče různých typů strachu, se kterými se člověk denně setkává, ať v něm samotném či v jeho okolí. Tvůrci v předloze učinili několik razantních škrtů, zaměřili se na problematiku rasové nesnášenlivosti vůči Romům a Maďarům a přizpůsobili ji aktuálnímu dění ve světě, což je přimělo, aby do hry zasadili i téma nacionalistické strany Mariana Kotleby.

Jeden z požadavků Pavola Seriše byl, aby jeviště a hlediště vytvářelo jeden celek. Jak na besedě po představení sám řekl, nemá rád velký distanc mezi diváky a herci, důležitá je totiž vzájemná komunikace mezi nimi, což u Samka Tále platí dvojnásob. Vše se tedy odehrávalo pod pódiem Divadla hudby a židle v prvních řadách byly uspořádány do půlkruhu. Tento systém Pavol Seriš praktikuje i na jiných scénách, kde s tímto představením účinkuje. V hracím prostoru diváci najdou pouze lampu, žebřík, židli, stůl s promítačem a plátno na promítání. Na zemi pak leží směsice všelijakých věcí, jako například autíčko, kniha, rádio nebo bidlo na klepání koberců. Kostým Samka tvoří modré vytahané tepláky, bílá polokošile a kšilt. Vše proto působí domácky, jako by nás postava Samka sama pozvala k sobě domů na návštěvu.

Samkovi je 44 let a trpí mentální retardací, tudíž jeho přemýšlení je do jisté míry omezené. „Já som pracovitý, vel'mi pracovitý,“ začíná promlouvat Samko v podání Pavola Seriše k divákům. Jde totiž poprvé do práce, než se tak však stane, rozhodne se divákům deklamovat své názory, ty si zapisuje do svých čtyř sešitů, kde si třídí lidi například podle jejich původu. Několikrát se ohradí, že nemá rád Romy a Maďary, protože ti sužují jeho zemi a dělají v ní nepořádek. Mezitím promítá fotografie své rodiny, blízkých a lidí z okolí, které popisuje a prozrazuje, co mu na nich vadí. Stačí jen jejich jméno nebo rasová příslušnost jejich polovičky, a ihned jsou zapsáni do sešitu. Zjevná je jeho nesnášenlivost, kterou považuje za správnost, paradoxně však několikrát prohlásí: „Já nie som rasový.“ Ale pak se ptá publika, zda se v něm najde někdo, kdo má maďarské předky. Sám tipuje a například si v diváckých řadách najde někoho, kdo mu připomíná Roma. Tato „oběť“ se pak stává součástí jeho hry.

Byť vše svým způsobem působí smutně, neboť se divákům před zraky živě odkrývá čistý rasismus, xenofobie, strach z uprchlíků a další podobná témata, Samko Tále v podání Pavola Seriše se stává groteskní postavou, která nutí publikum se hlavně smát. Otázkou je, komu se diváci vlastně smějí. Skutečně jen Samku Tále? A nevysmívají se tak trochu sami sobě? Pavol Seriš se jistě při přípravách inscenace musel vypořádat s nesnadnou úlohou, jelikož měl za úkol napodobit člověka mentálně postiženého, a to si nese svá úskalí. Jak takovou postavu podat, aby to nebyla urážka pro lidi, kteří takovým postižením trpí? Naštěstí Pavol Seriš při svém výkonu nikterak nepřehání, postavě přizpůsobuje pomalou chůzi a mluvu, ale jinak do Samka vkládá velkou dávku energie, která v sále opakovaně způsobuje salvy smíchu. Hranice mezi jevištěm a hledištěm mizí právě i díky dovednosti Pavola Seriše komunikovat dobře s diváky a nenásilně je zapojit do děje. Například je nutí, aby si k němu čmuchli, že nejde cítit, že on je čistý. Stačí jen udělat krok do publika a diváci již neodolávají záchvatům svých bránic.

Na závěr se však vše otočí a šum v sále utichne, neboť Samko začne promítat na plátně fotografie, na kterých vidí diváci členy politické strany Ľudová strana Naše Slovensko, jejímž lídrem je Marian Kotleba. Nutno podotknout, že tato strana se na Slovensku profiluje jako nacionalistická a libuje si v nenávisti k Romům, Maďarům a uprchlíkům. Samko neváhá, obléká si zelené tričko s tímto logem a jde do práce, jelikož u nich si našel své místo.

Fotografie z archivu divadla Venuše ve Švehlovce

Petra Kupcová

Studentka filmových a divadelních studií na FF UP