Vyhledávání

REPORTÁŽ: S nimi i bez nich. Potřebujeme den odchodu sovětské armády jako státní svátek?

Den odchodu posledního sovětského vojáka z Československa by měl být státním svátkem nebo památným dnem. Na tom se na debatě při příležitosti výročí 30 let od odchodu shodli Michael Kocáb, tehdejší vyjednavač odsunu, Josef Jařab, tehdejší rektor olomoucké univerzity, fotografka Dana Kyndrová a novinářka Petra Procházková.


Zleva Michael Kocáb, Josef Jařab, Petra Procházková, Dana Kyndrová. Foto: Vojtěch Duda

Akce Ruského klubu Olomouc nazvaná „S nimi i bez nich“, po které následovala vernisáž fotografií Dany Kyndrové, v 90. letech fotografující odchod a vyjednávání, přilákala do učebny na Filozofické fakultě studenty, pedagogy i širší veřejnost. Z řad širší veřejnosti se dostavil i jeden narušitel a nejspíš fotbalový rowdie, protože jenom tak se dalo nazvat jeho překřikování s moderátory diskuze.

V Olomouci byla velká vojenská posádka v Neředíně, v místě, kde jsou dnes vysokoškolské koleje. „Každodenní život v Olomouci byl přítomností sovětské armády ovlivněn mnohem víc, než si dokážete vy kluci z Prahy představit,“ poznamenává profesor Josef Jařab a pohledem se stáčí na vedle sedícího Michael Kocába. „Existovaly dvojí otevírací doby. Obchody byly ráno otevřené pro Sověty, odpoledne došla další dodávka potravin a to jsme tam mohli jít zase my Češi,“ říká. Když šel za univerzitu jednat do kasáren, nebál se, dokud se sovětský generál nenaštval a nevyhnal jej ven s pistolí v ruce. „Dnes už je to vtipná historka, ale tehdy jsem si myslel, že uslyším poslední výstřel. Byl bych hrdina, kdyby mě tam zastřelili,“ doplňuje a pousměje se.

„Začali jsme jednat o odsunu hned, jak to šlo,“ vzpomíná Kocáb. „Byli jsme mladí, tedy ne zas tak mladí, protože nám bylo 35 let, ale chtěli jsme zahájit debatu,“ doplňuje. Zakládající člen Občanského fóra společně s Michalem Horáčkem jednali v rámci iniciativy Most už 19. listopadu 1989 s předsedou československé vlády Ladislavem Adamcem. „Nechtěli jsme jednat s ÚV KSČ, ale přímo s předsedou vlády Adamcem,“ vysvětluje. Chtěli vrazit klín mezi něj a ÚV KSČ.

Poslali dopis generálnímu tajemníkovi Sovětského svazu Michaelu Gorbačovovi, on se stal hlavním vyjednavačem. Na konci února 1990 pak byla po dlouhých jednáních podepsána dohoda mezi vládou ČSSR a SSSR o odsunu sovětských vojsk z území Československa. Vzpomíná na to, jak vystupoval v Moskvě před „bandou čertů“ v budově ruského parlamentu. Odsun zpomaloval fakt, že v SSSR chyběly byty a domy pro vojáky, kteří byli v zemích východního bloku. „Díky tomu jsme pochopili, co v ruských reáliích znamená jednotka dočasnosti – na věčné časy,“ směje se Kocáb.

„Zajímavé je, že zatímco se vojáci sovětské armády balili domů, já se naopak balila na cestu do Ruska,“ poukazuje na shodu okolností novinářka Petra Procházková. V té době bylo téma odsunu žhavé jak u nás, tak v končícím Sovětském svazu a nově vznikajícím Rusku. „Balila jsem se do SSSR a nakonec jsem jela do Ruska,“ zasměje se Procházková.

Gorbačov na začátku druhé poloviny 80. let zahájil perestrojku (přestavbu) a de facto tak (jak se shodují Kocáb s Procházkovou, nejspíš nechtěně) způsobil rozpad východního bloku. Neoficiálně si to podle Kocába myslel i ministr zahraniční SSSR a Gorbačovova pravá ruka Eduard Ševardnadze, který byl na rozdíl od Gorbačova radikálnější a podporoval například rumunského vůdce Nicolae Ceaușesca. „Ten ale padl, a tak jim bylo jasné, že celý východní blok neudrží,“ říká Kocáb.

Gorbačova od té doby vnímají v Rusku velmi negativně, což zmiňují i výzkumy veřejného mínění. Na západ od ruských hranic je však díky změnám, které k pádu SSSR a konci socialismu vedly, oceňován. Kocáb vzpomíná, že na něj při jednání v Moskvě křičeli tzv. jestřábové, aby neargumentoval Gorbačovem, jehož Sovětský svaz se v té době začal rozpadat.

„Gorbačov byl podobný Dubčekovi, obdivoval ho. Byl zaplaven dobrou vůlí, o tom není pochyb, chtěl ukončit harašení zbraněmi se západem a na pozici ruského imperátora, což je pozice podobná Tutanchámonovi, aby bylo jasno, se nechal zavalit humanistickou linií a přepískl to do polohy, kdy už to nemohl vrátit. Určitě litoval toho, že se nechal takhle unést, že ta doba ho odvanula dál, než si mohl dovolit. Sám zhasnul reflektory, které ho ozařovaly jako nejvýznamnějšího politika 20. století,“ zamýšlí se Michael Kocáb.

„My to nepochopíme, protože na rozdíl od Rusů máme jenom takové malé trauma z rozpadu Československa, a to je jen setina toho, co oni prožili. Rozpadem SSSR se mnohým lidem opravdu zhroutil svět a oni z toho, zcela správně, viní Gorbačova. Minulé století bylo pro Rusko mimořádně kruté, oni dostali řadu fatálních ran a mají jen málo toho, na co můžou být hrdí: vítězství ve válce, které se nesmí zpochybňovat, vesmír – Gagarin a pak už nic. Co vám zbývá, když neumíte vyrobit auto, mobil, počítač? Jenom to, že jste velký. A touha být velký a dělat velké věci, to je to nejdůležitější. A on to zničil. To mu nikdy nezapomenou,“ odpovídá Procházková.

Jak se na odsun dívají Rusové?

Během jejího pobytu v Rusku, odkud byla v roce 2001 vyhoštěna, se s tématem odsunu setkala několikrát. Rusové z toho podle ní měli a mají velké trauma. Když vzpomíná na to, jak mluvila s vojákem, který v Československu zůstal, vzpomíná na to, jak tvrdil, že Češi nejsou hrdý národ.

„Je to takový ruský mesianismus, ochranářský syndrom,“ říká Dana Kyndrová, zatímco Petra Procházková vidí paralelu s voliči Lukašenka v Bělorusku, kteří se obávají, že na polsko-běloruských hranicích stojí armády NATO a věří, že je Putin před západní anabází ochrání. „Pro nás je někdy těžké Rusy pochopit,“ shodují se všichni účastnící diskuze. „Když jsme se domluvili na odsunu, nějaký jejich generál mi řekl, že budeme litovat, až nás vojensky napadne Německo a další západní strany“. Z diskuse vyplynulo také to, že Rusové berou okupaci v srpnu 1968 jako bratrskou pomoc a nesnáší její srovnání s německou okupací z období druhé světové války. Nechápou důvod toho, proč museli odejít. „Poslední ruský voják tady, generál Eduard Vorobjov, to chápal. Ale byl jeden z mála,“ říká zpěvák Pražského výběru. Vorobjov odjel na konci června 1990.

Na závěr bloku o odsunu se debata stočila k tomu, proč tady dosud nemáme „den nezávislosti“, který by jeho odchod připomínal. „Každá země si musí vážit své svrchovanosti, to slovo doslova vypadlo z veřejné debaty,“ rozohňuje se Kocáb. Někdy se podle něj Češi chovají jako plebejský národ.

Proč vlastně takový den v Česku neslavíme? „Nevím, proč tomu tak je, je to jakési slabé místo našeho národa. Nejsme schopni oslavovat to, na co bychom měli být hrdí a co bychom oslavovat měli. A pak svoje emoce utápíme ve fotbale nebo hokeji, což jsou hry, zatímco okupace byla reálný život. Byl to poměrně náročný proces, který nakonec dobře dopadl,“ zamýšlí se profesor Jařab. „Otázkou ale je, čí to vlastně bylo vítězství. My nejsme žádní hrdinové.“

Zparchantělý Putin a současné Rusko

Debata o odsunu sovětské armády se však stočila i k tématu současného Ruska. Podle Michaela Kocába se situace s demokracií a lidskými právy v Rusku od 90. let zhoršila a může za to „zparchantělé ruské vedení a Putin“. Navíc se podle něj situace horší i v Česku, kdy čtyři pilíře sametové revoluce podle něj korodují. Šanci změnit to mají nastávající volby. „Smutné ale je, že během revoluce ani většina lidí změnu nechtěla, byli prostě lhostejní. Proto mají v současnosti takovou podporu Babiš s Okamurou,“ posteskne si.

I po skončení debaty jsem chtěl přijít na kloub tomu, proč je rozdíl mezi popularitou Michaila Sergejeviče Gorbačova na západě a v Rusku tak propastný a zda Gorbačova nesnáší spíš obyčejní lidi nebo jej kritizuje režim . Vysvětluje mi to Petra Procházková: „V 90. letech po rozpadu SSSR se milionům Rusů začalo dařit ještě mnohem hůř než předtím. Ekonomická krize byla strašlivá, sice měli svobodu, ale prázdné obchody a lidi přišli o peníze. A na někoho to svést musíte. Oni nechápou, že to je důsledek komunistického vedení státu. Oni řeknou, že za to může Gorbačov. Putinův režim na něj nepěje chválu a zachovává si korektní vztah. Putin vlastně nekritizuje vůbec nikoho od Lenina přes Stalina po Andropova, on prostě vládce nekritizuje. Drží linku, že vládci, ať jsou jacíkoliv, tak nemají končit na šibenici ani odsouzeni národem, protože on chce pro sebe to samé,“ nadechuje se a jedním dechem doplňuje: „U Putina je zajímavé, že nekritizuje své předchůdce. Ani Jelcina, ani Gorbačova, ačkoliv jsou to lidé úplně jiného ražení, kteří prosazovali jinou politiku, a určitě s nimi nesouhlasí. Kritizují jej obyčejní lidé.“

Když jsem nedávno četl Gorbačovovu esej na téma perestrojky, všiml jsem si, že se to téma snaží pořád obhajovat. Proč tomu tak je se ptám novinářky, která Rusko zažila. „Víte, on má pořád pocit, a oprávněný, že je nenáviděn,“ odpovídá mi na dotaz Procházková.  „I ruští intelektuálové vám řeknou, že rozpad impéria se neměl stát, že je to škoda,“ pokračuje. „Paradoxem je, že Rusko je zemí s nejvyššími sociálními rozdíly mezi 10 % nejbohatších a 10 % nejchudších. Bohatství, o kterém se ostatním může jenom zdát – a přesto lidé nejdou do ulic. Podle mě si na to prostě zvykli a rezignovali, protože vědí, že s tím nedokážou nic udělat.“

zdroj fotografií: Vojtěch Duda, Dana Kyndrová

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.