Vyhledávání

Ruský stát zlikvidoval slavný Memorial. Jako poslední médium před likvidací jsme jej navštívili

Memorial – světoznámá ruská nevládní lidskoprávní organizace, mezi jejíž hlavní zakladatele patřil na konci 80. let minulého století i slavný Andrej Sacharov. Skupina lidí, která připomíná oběti stalinských represí a Gulagů, byla vytvořena v době, která pro tehdejší rozpadající se Sovětský svaz znamenalo Gorbačova, perestrojku a glasnosť – oteplování. Dnes je situace naprosto opačná – ruský Nejvyšší soud organizaci zrušil.

Organizace doplatila na takzvaný zákon o zahraničních agentech, kterým se ruská vláda snaží zabránit financování převážně západních zdrojů. Před několika lety se organizace v pár příspěvcích neoznačila jako tzv. inoagent a zaplatila pokutu. V listopadu však generální prokuratura případ znovu vytáhla a žádala po Nejvyšším soudu likvidaci Memorialu jako právnické osoby.

Soudce Nejvyššího soudu prokuraturu vyslechl a na konci prosince nařídil Memorial zlikvidovat. Memorial se sice odvolal, ale na konci února padlo definitivní rozhodnutí o zrušení. I přesto, že za organizaci se mimo jiné postavili dva ruští laureáti Nobelovy ceny za mír, poslední sovětský generální tajemník Michail Gorbačov a šéfredaktor jednoho z posledních nezávislých deníků Novaja gazeta Dmitrij Muratov. 

Jako poslední novinář před ukončením fungování organizace jsem v poslední den mého pobytu v Moskvě mluvil s Alexandrovou Polivanovou, členkou správní rady, která ve společnosti Memorial mapovala místa spojená se stalinským terorem. O den později byla právnická osoba Mezinárodní Memorial zrušena, o 4 dny později ve stejné budově, kde mi příjemná paní nabízela čaj, proběhla policejní razie. Připomínát temné stránky sovětské minulosti asi není v Rusku v roce 2022 populární. 

Memorial mimo jiné od roku 2005 pořádal akce čtení jmen obětí stalinského teroru u Solověckého kamene, přivezeného na Lubjanské náměstí v Moskvě z ostrovů, které jsou de facto symbolem krutosti sovětského režimu. Režimu však nejspíš vadilo i to, že kromě připomínání minulosti vede také seznamy politických vězňů současného režimu.

Alexandro, jak to vypadá s likvidací? Jak jste připraveni, a co od zítřka očekáváte?

Myslím si, že nás zlikvidují. Dnes se likviduje všechno, navíc režim začal válku s Ukrajinou, proti níž se vymezujeme. Memorial chtěli zlikvidovat už dřív, ale to bylo v době, kdy tomuto zabránil velký společenský tlak. Kdyby podobně společnost reagovala dneska, stejně by to nikoho nezajímalo. I když společnost tak reagovat nebude.

Z jakého důvodu podle vás nebude společnost reagovat tak, jak minule? Změnila se od té doby sama společnost?

I kdyby reagovala, žádný tlak na režim už dnes není efektivní. Podívejte, Navalného zatkli, soudili, lidé se bouřili – nic se nestalo. Když bylo zveřejněno, že generální prokuratura žádá o likvidaci Memorialu, žádný silný tlak se nekonal. Z naší strany je zajímavé, že když jsme se dozvěděli o likvidaci, bylo to hrozné – ale věděli jsme, co máme dělat. Na zítřek chystáme protiválečný protest, takový festival, proběhla tisková konference. I když… festivalu se mají účastnit i různí umělci, kteří na dnešek plánují jít do moskevských ulic protestovat, takže kdoví, jestli někteří nebudou zatčeni.

Nejdříve jsme plánovali festival proti likvidaci naší organizace, kterého se měli účastnit herci, zpěváci, muzikanti, režiséři a další. Po posledních událostech však festival zaměříme hlavně proti válce, která doufejme co nejdřív skončí.(říká sklíčeně)

Jak tedy očekáváte, že bude zítřek vypadat?

Půjdeme k Nejvyššímu soudu Ruské federace. Ale rovnou víme, že nás tam nečeká žádná spravedlnost. Bude potvrzen rozsudek z konce prosince 2021. Memorial jako právnickou osobu skoro určitě zruší – a my budeme řešit, jakým způsobem fungovat dál v rámci zákona. Navíc i likvidace musí být podle pravidel. Není pokaždé politická, jsou jasná pravidla, jak se dále nakládá s majetkem a podobně.

V kontextu dnešních událostí však nevylučuju, že přijde policejní razie (opravdu přišla, pozn. aut.) a celý proces naruší.

Podle toho co říkáte, vypadá rozhodnutí o likvidaci jako téměř jisté. Řešili jste, co bude se všemi vašimi výstavami o historii Gulagů, s vašimi archivy?

Plánujeme spoustu věcí, které však budou záležet na kontextu. Plánovali jsme, že jestli skončí naše hlavní organizace, převedeme naši činnost na spoustu malých regionálních organizací. Z jedné strany je to špatně, z druhé dobře, protože některé organizace budou míň na očích režimu.

Těžké bude zůstat v legalitě a v rámci současné „legality“ se zabývat stalinským režimem, jeho represemi, doplňovat všechny databáze a provádět výzkumy. Ale dnes opravdu nevíme, prokuratura oznámila, že projevit nesouhlas s děním na Ukrajině znamená provádět velezradu, za kterou hrozí až 20 let.

Já osobně si myslím, že v legalitě můžeme zůstat jenom díky neformálním akcím, neformálním komunikacím – pokud vůbec. Tahle „undergroundová“ činnost se dá dělat z Ruska ale i ze zahraničí. To bude záležet na situaci.

Hlavní je, aby válka skončila. Co nejdřív.

base_eeb77b2a07.jpg
Alexandra Polivanová, členka správní rady Mezinárodního Memorialu. Zdroj: archiv Memorialu

Původně jsem s vámi chtěl mluvit o vaší organizaci, o Memorialu. Velké téma dnešních dnů, které jsme již několikrát nakousli, je však ruská invaze na Ukrajinu. Co si o válce myslí běžní Rusové?

To jste mi položil otázku, na kterou je velice těžké odpovědět. V Rusku nám chybí nezávislá sociologická data, to je jedna věc. A druhá věc je ta, že v Ruské federaci se velmi mnoho peněz a lidských sil a energie použije na propagandu a boj se svobodnými informacemi. Obrázky, které ukazují na ruských státních televizích, ostře kontrastují s tím, co vám ukáží západní nebo ukrajinská média.

Podle nějakých údajů, které byly zveřejněny, podporují válku asi dvě třetiny Rusů. Ale dá se tomu věřit? Vždyť když byl v roce 2014 Krym, někteří si to dokázali nějak (pro ně) logicky obhájit. Ale jak sám před sebou obhájit válku?

Můj osobní názor je ten, že Rusové, kteří myslí kriticky, jsou proti válce. Vždyť ve všech ohledech je to pro nás všechny špatně – budeme se mít ekonomicky hůř, budeme izolovanější, mezilidské vztahy budou zkažené.

Už před nějakou dobou vás označili jako zahraničního agenta, což bylo hlavně v době Sovětského svazu velmi nepopulární označení. Co to v lidech ve vztahu s Memorialem evokuje nyní?

Už nic! (směje se). Ale máte pravdu, takové označení je příšerná stigmatizace fyzických i právnických osob, i když už to nezní tak negativně jako kdysi. Ale lidé se bojí.

V Rusku ještě není cenzura jako v tehdejším SSSR. Tehdy to bylo tak, že něco napíšeš, cenzor udělá cenzuru a je to publikováno. Nyní je to tak, že můžeš napsat všechno, co chceš – avšak pak ti přijde dopis, že jsi porušil tyhlety a támhlety zákony, což vede k autocenzuře. I profesionální, demokratičtí a nezávislí novináři začínají přemýšlet nad tím, že když zmiňují Memorial, musí jej označit jako zahraničního agenta a nesmí zapomenout. A ve výsledku to začínají přehánět – podle zákona nás tak musí označovat média. Ale teď už to dělají i lidé, fyzické osoby, když píší na sociálních sítích. Přitom nemusí.


"Stalinův kat" Felix Edmundovič Dzeržinskij. Zdroj: ČT24

Dnes v noci jsem potkal taxikáře, který mluvil o tom, že Felix Dzeržinskij, masový vrah ze začátku Stalinovy éry, byl dobrý člověk. Mluví se v ruském veřejném prostoru o tom, co se během stalinského období dělo?

Existuje docela silná koncepce, na které pracoval sovětský stát – že stát má vždycky pravdu. A že člověk je tu pro stát a ne naopak. Když udělá stát chybu, je to v pořádku, dít se to může. A Dzeržinskij je symbolem právě tohoto.

Chápu to tak, že zatímco byl dříve na prvním místě v hodnotovém žebříčku Bůh a car, za SSSR to byl stát jako takový? Stát, který byl z pohledu občana vždycky v právu?

Ano, souhlasím s tím, dá se to tak říct. Americký psychiatr Robert J. Lifton se zabývá brainwashingem, vymýváním mozků. A přestože to popisuje na příkladech z Číny, ne na SSSR, určuje 8 příznaků vymytí mozků. Sedm z nich přesně pasuje na sovětskou společnost, kromě toho posledního o božském vůdci, v jejich případě o tom, že Mao byl seslán Bohem a to, co dělá stát řízený Maem, je boží vůle.

Ale to je jediná věc, v čem se brainwashing v Sovětském svaze a v Číně odlišují. Abych se však dostala k meritu věci – sovětská moc je však také nedotknutelná, nad úrovní jednotlivých občanů. Během prvních 10 „demokratických“ let v Rusku se nepodařilo tohle z hlav lidí odstranit. A zůstává to tam mnohdy dodnes.

Myslíte podobně jako v Solženicynově Souostroví Gulag, když popisuje nevinné lidi zavřené do vězení nebo do lágrů, kteří však žijí v tom, že se prostě jenom někde stala chyba, že to není problém státu?

Přesně tak, tohle se dělo velmi často. Kromě Solženicyna se o tom zmiňují mnohé memoáry, například Jevgenija Ginzburg ve své knize Krutoj maršrut (česky Strmá cesta), jedné z nejsilnějších knih o té době. Autorka strávila 18 let v táborech na Kolymě, ale přesto zůstala komunistkou. Byla sice proti Stalinovi, ale jinak se sovětským zřízením souhlasila. A neviděla v tom žádný rozpor.

Dá se to srovnat se současnou situací? Ruský opoziční novinář Arkadij Babčenko třeba mluví o tom, že i lidé, kteří kvůli Putinovi emigrují z Ruska, nemají jinak problém s ruským státním zřízením.

Srovnat se to dá, ale jsou tady rozdíly. Sovětská moc měla ideologii, komunistický model státu, který se vyhrazoval proti trhu a soukromému vlastnictví.

Nyní to však není o ideologii. Všechno se točí okolo toho, že se Putin chce udržet u moci. Putinovi se zase jako model státu líbí Stalin s Dzeržinským.

Proč si myslíte, že se Putin osobně rozhodl k této ohavné válce s Ukrajinou?

Hlavním důvodem je jeho šílenství. Rozčilovala jej nezávislá Gruzie, protesty za nezávislost v Bělorusku a tak dále. Ukrajina jej obzvlášť rozčilovala. Okruh jeho spolupracovníků mu tvrdil, že mu to zvedne popularitu, že se Ukrajinci hned vzdají, že se vzdá Zelenskyj a že velmi brzy v Kyjevě dosadí loutkovou vládu.

zdroj fotografií: archiv autora, archiv Memorialu, ČT24

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.