Vyhledávání

„Nezvolil jsem si Českou republiku, Česká republika si zvolila mě,“ říká Agi, student z Indonésie

S jednadvacetiletým Agim, jehož celé jméno zní Abdul Ghani Aziiz, jsem se sešla ve špagetárně Přírodovědecké fakulty. Stejně jako já zde studuje Mezinárodní rozvojová studia a umí velmi dobře česky. Původem je z města jménem Bandung, které se nachází na západní Jávě v Indonésii. Dostal se sem přes organizaci AFS, kde teď dělá dobrovolníka a jak sám říká: „Nezvolil jsem si Českou republiku, Česká republika si zvolila mě.“

Proč jsi se rozhodl pro Českou republiku?

Přihlásil jsem se na program AFS v rámci mezikulturního vzdělávání jako výměnný student a nemohl jsem si přímo vybrat kam chci jet, ale dostal jsem seznam zemí, kde jsem měl vybrat své preference. Tak jsem dal za prvé Švýcarsko, potom Německo, Francii, Itálii, no a nevěděl jsem, co dál. Tatínek a ségra mi říkali: „Tak co třeba Česko?“, protože navštívili Prahu asi dvacet let zpět a moc se jim tu líbilo, říkali, že je to tu jako v pohádce. Tak jsem asi jako pátou možnost dal Českou republiku. Bylo mi i celkem jedno, kam na konec pojedu, dokud jsem měl tu možnost, tak jsem si říkal, že chci kamkoliv. A jsem tu už dva a půl roku.

V čem se liší výuka zde od té v tvé rodné zemi?

U nás jsem na vysokou školu nechodil, ale můžu to porovnat se střední školou. Výuka u nás začíná hodně brzo, už o půl sedmé ráno a končí buď ve dvě nebo ve tři odpoledne. Jinak probíhá stejně jako tady, od pondělí do pátku, víkend je volný. Máme taky víc předmětů než vy, například u nás na gymnáziu máme tak 16 nebo 17 předmětů. Dále musíme nosit uniformy. Co je ale stejné, je styl výuky, až na to, že máme za pololetí dvakrát zkouškové.

Jaký je tady přístup k zahraničním studentům?

V pohodě, skvělý. Cítím se tu dobře. Líbí se mi přístup učitelů k nám a cítím se hodně akceptovaný. I s hostitelskou rodinou si výborně rozumíme, i když ze začátku to nebylo úplně jednoduché. V podstatě se střetly dvě kultury, ale potom jsme to dali nějak dohromady a už je to v pohodě.

Jak se ti líbí Olomouc  a možnosti, které nabízí studentům?

Mmm, Olomouc… Olomouc je pěkná. Slyšel jsem jednou, že je to takový Czech Oxford. Líbí se mi tu, že tu není ani moc tolik lidí v porovnání s Prahou. Taky se mi líbí, jak je tu o víkendech mrtvo, že spolubydlící odjedou domů a já mám čas pro sebe. Já teda taky občas jezdím o víkendech za hostitelskou rodinou k Humpolci, ale většinou tu zůstávám a užívám si klid.

V čem jsou Češi odlišní?

My Indonésané se hodně přetváříme, víc než Češi, to je jedna věc. A tady u vás je hrozné těžké se k někomu dostat blíž, navázat si přátelství. Aspoň pro mě to bylo těžké. Vy máte spíš známé, o hodně lidech to aspoň tak říkáte. Zajímavé je, že slovo známý v indonéštině neexistuje, takže můžu o někom říct buď, že je to spolužák, nebo kamarád.

Přijde ti čeština těžká?

Rozhodně. Vtipné bylo, že během prvních třech měsíců, co jsem tu byl a chodil na gymnázium, jsem se kromě češtiny učil ještě španělštinu a dokázal jsem mnohem líp mluvit španělsky než česky. Česky mluvím teď už o hodně líp, ale potřebuju ještě čas, aby to bylo perfektní. Mám hlavně problém se slovosledem, doteď mám v hlavě slovosled anglický.

Máš rád pivo?

Mám rád pivo, hodně. Vlastně první alkohol, co jsem kdy měl, byl tady v Česku, nebylo to teda pivo, ale burčák. Mám rád tady vlastně všechno, až na tvrdý alkohol.

Jak si tady zvykáš na chladné počasí a máš rád Vánoce?

Zimu stále nezvládám. I po dvou a půl letech je to pro mě pořád těžké, ale na štěstí mám na koleji postel hned vedle radiátoru, takže se k němu občas tisknu. Sníh mi třeba nedělá problém, ale je to hezký jen vidět z okna. Jinak Vánoce, já jsem z muslimské rodiny, takže jsme je u nás neslavili, jen mezi kamarády jsme si vyměňovali dárky. Ale třeba u nás ve městě na náměstí míváme stromek, jako tady jsou vždycky na Vánoce. S pravými Vánoci jsem se setkal až tady u hostitelské rodiny a líbí se mi. Jen teda nerad rozbaluji dárky před ostatními, jak je u vás zvykem. U nás se to nedělá, rozbalují se až v soukromí.