Vyhledávání

ROZHOVOR: V Olomouci pro nás není hudební scéna, říká Ondřej Duchoň z kapely Froples.

V novém vydání Heleny v krabici jsme vyzpovídali dva členy olomoucké kapely Froples Ondřeje Duchoně a Petra Odstrčila. Jaké jsou začátky pro lidi, kteří poprvé zkouší hrát na nástroje? A jak se člověk může postupem času propracovat až k úspěšnému vydání několika singlů? Vše se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Froples je čtyřčlenná kytarová kapela původem z Vrbátek, která působí na české alternativní scéně již od roku 2015. Má za sebou desítky koncertů po celé republice a účinkovala i na několika českých festivalech. Pro její členy je hudba naprosto vším a dávají si záležet, aby jejich živá vystoupení byla vždy energická a naladila publikum na stejnou vlnu. Momentálně kapela připravuje dva nové singly, kterých se dočkáme do konce tohoto roku.

Je snadno specifikovatelný žánr vaší hudby?

O: Když se ptáš muzikanta, co hraje, tak většinou má hodně naposloucháno a mixuje se mu v hudbě to dané množství. Takže specifikovat žánr je složitější. Často se stává, že žánr kapele určují média, která o tom píší.

Což je ale dobře, protože to přece zjednoduší pro posluchače…

P: Zjednoduší pro koho? Stejně se všichni neshodnou na tom, co je to za žánr.

O: Je fakt, že když řekneš, že jsme kapela, která hraje třeba EDM, tak je to každému jasné, a tím pádem si k tomu posluchači najdou snadněji cestu. My sami nevíme, co hrajeme, ale určitě to někdo pojmenovat dokáže. Naprostá většina mediálních titulů nás označila za indie rock.

P: To je asi to nejjednodušší označení, co tomu můžeš dát. A stejně se najde dost lidí, kteří se zeptají, co je to indie rock. Tak jim prostě řekneš, že jsou to kytary.

O: Takže Peťa to tímhle vlastně uzavřel, naším žánrem jsou kytary.

Máte v Olomouci konkurenci?

O: Ne. V Olomouci není kapela, která by dělala něco podobného.

Takže v Olomouci není hudební scéna vašeho žánru?

O: Slyšela jsi někdy o nějaké živé hudební scéně v Olomouci, která by reálně existovala?

Ne, ono místních kapel přece není moc a když už, tak spíš metalových.

O: To jsi narazila na výjimku. Hlavně mi přijde, že metalisti drží při sobě a když už je nějaká akce, tak fakt přijdou. Už jen z toho principu, že se identifikují s ostatními.

Myslíte si, že scéna neexistuje proto, že lidi neví o vašem žánru? Nebo jsou líní si zjistit víc informací a spíš jsou zvyklí poslouchat populární hudbu?

O: To je hrozně komplexní otázka, řešili jsme ji už milionkrát. První věc je přirozená vlastnost lidí, že to, co kolem sebe vidíš, s tím se snažíš ztotožnit. To, co jde nejvíc slyšet v rádiích, televizi a obecně mezi lidmi, je ta nejrozšířenější věc a připadá mi, že je čím dál užší. Když posloucháš TOP 40, tak to nějakým způsobem tvůj mobil i počítač ví a nic jiného ti nenabízí.

A co přivedlo vás k poslechu jiného druhu hudby?

P: Já bych řekl, že u nás to ještě nebylo tak hrozné. Každý z naší generace poslouchal tak trochu něco jiného. Bylo určitě vždy něco, co „vládlo“, ale potom byla spousta lidí, kteří poslouchali to své. Dnes poslouchají všichni to stejné a jen občas se najde výjimka.

O: Peťa má naprostou pravdu. Jsme devadesátková děcka, takže jsme začali vnímat hudbu koncem devadesátek a začátkem milénia, což znamená, že rozdíl oproti dnešku je třeba 15 let. Tím, že dělám ve škole, pozoruji to i mezi lidmi. Když jsme byli na základce, což je období, které tě nějakým způsobem hodně ovlivňuje, tak bys ve třídě napočítala x různých lidí, kteří mají rádi různou muziku. Někdo poslouchal rap, někdo rock, někdo metal, disco, alternativu i techno. Teď když se ptám děcek, co poslouchají, tak z 25 dětí poslouchá 23 až 24 úplně to stejné.

Jaká je proto vaše motivace hrát, když nemáte pro koho hrát?

P: Hlavně jsme začali hrát pro sebe. Děláme to, co nás baví.

Takže to nebylo primárně proto, abyste byli slavní, anebo měli úspěch, ale spíš pro vlastní potěšení?

O: Chceš mít úspěch, ale abys mohla dělat, co tě baví, musíš taky jíst, pít a někde bydlet. A abys byla schopná tyhle základní životní potřeby splnit, tak je docela dobré, když ti to vydělá nějaké prachy, ať můžeš tyto potřeby naplnit. Určitě chceme být úspěšní na takovou úroveň, abychom se tomu mohli věnovat naplno a nemuseli chodit do práce.

Znáte případy kapel, které se chytly trendu čistě kvůli proslavení?

P: Jsou konkrétní kapely, které hrály podobný styl jako my, ale potom si v určitém bodě řekly, že je to sice baví, ale neuživí se tím. Tak co kdyby udělaly věc, která se bude hrát úplně všude, neboli to, co se dá vymyslet během dvou minut.

Čí byl nápad založit kapelu a přibrat ostatní členy?

O: Můj. My jsme byli kamarádi už hrozně dlouho. Spoustu volného času jsme trávili tím, že jsme se potulovali venku a bavili jsme se často o muzice.

Měli jste nějakou základní výbavu nástrojů, než jste začali fungovat?

O: Ne, neměli jsme vůbec nic. My jsme se v podstatě rozhodli, že založíme kapelu, a až pak jsme si koupili nástroje. Vraťme se zpátky v čase. Je nám tak 14 let, nemáme nástroje, ale máme rádi muziku. A musím říct, že zrovna v té době nás boostovala česká kapela Sunshine, která strašně dobře hrála a vyrůstal jsem na ni. Tak jsme si řekli, že založíme kapelu. Postupně jsme si začali kupovat nástroje, vůbec jsme na ně neuměli hrát, spíš jsme jenom dělali bordel. Ale začalo se to lepšit. Mám ještě uložené nějaké první nahrávky a je to fakt strašné, nedá se to poslouchat. Až se z toho stal solidní zvuk, který má konkrétní melodii, tak jsme hráli seriózně a koncertovali jsme. Peťa, protože byl kámoš ze školy, začal chodit do zkušebny taky.

P: Poslouchal jsem na zkouškách, protože se mi to taky líbilo, a postupně, když už jsem tam trávil víc času, jsem si i na něco zahrál a hrál víc a víc, až jsem se stal členem kapely. Když někdo chyběl na zkoušce, tak jsem ho nahrazoval já a pomalu se do toho dostával. Zkrátka takový fanoušek, co se stal členem kapely.

Kdybyste nabírali nového člena kapely, jaké by měl mít vlastnosti?

P: Asi aby byl stejný blázen jako my. Aby měl stejně blbé vtípky. Je hodně důležité rozumět našemu humoru.

O: Základní podmínkou by byla lidskost. To mi přijde jako nejdůležitější věc. Musí to být kompatibilní člověk a musí umět hrát. Přinejlepším, aby byl někdo ještě lepší než jsme my, protože pak by nás posunul dál. I ten, kdo je tak trochu dříč. Nový člen kapely by mohl přinést novou energii a motivaci.

Kde se vám nejlépe hrálo?

O: Pro mě asi Vrbátky, protože to byla akce, kterou jsme dělali my sami se vším všudy.

P: Ve Vrbátkách se hrálo fakt hodně dobře.

Co to bylo za akci? Vystupovali jste jen vy?

P: Pozvali jsme si ještě další dvě kapely.

O: Byl to open air, protože bylo hezké počasí, tak přišla spousta lidí. Nechali jsme si postavit stage, pozvali jsme si kapely, udělali jsme si všechno podle sebe, tak jak se nám to líbí. Včetně zvuku a světel. Znělo to fakt dobře. Lidi tam zůstali na všechny kapely a líbilo se jim to. Dostali jsme spoustu pozitivních ohlasů. Což vlastně trochu dokazuje, že to, co děláme, není nic špatného, co se týká žánru, nebo toho, že zpíváme anglicky, ale spíš je to o tom, že je to pro ostatní neznámá věc.

V zahraničí jste nehráli?

P: Hráli jsme v Brightonu, jen ne v téhle sestavě.

Mělo to jiný vibe než v Česku?

P: Přístup těch lidí je jiný.

O: Tady je zavedený systém, jak to funguje v klubech, v Anglii je to jinak. U nás, a teď bych z této kategorie rád vyjmul Kabinet a Továrnu, které představují velké výjimky, je to tak, že na tom chtějí kluby co nejvíce vydělat. Na jednu stranu se jim nedivím. Pokud nejsi kapela, co už něco znamená, a nepřitáhneš spoustu lidí, tak kluby moc nezajímáš. Podmínky bývají nic moc, často také chtějí, aby kapela platila za to, aby si mohla zahrát.

Kdo vám nahrává songy?

O: Napřed jsme si je nahrávali my sami. Teď si uděláme své demo nahrávky, na kterých zapracujeme a pak si je posíláme s člověkem, u kterého víme, že budeme nahrávat. Momentálně je to Dan Šubrt. Až pocítíme, že jsme ready, tak jedeme za konkrétním člověkem a ve studiu to nahrajeme se vším všudy.

Na kolik dní je to práce?

P: Nedá se to říct. Některý song je složený během zkoušky, některý se musí nechat uležet, než tě napadne to správné, a potom následuje strašně dlouhá doba, kdy to nahráváš a ladíš detaily.

Skládáte písničky všichni společně?

P: Dohromady i zvlášť, podle toho, jak chceme.

O: Většinou to bývá tak, že jeden člověk má základní motiv, přijde s ním do zkušebny a tady se to rozpracuje. Udělá se kostra konkrétního songu, nahraje se jako demáč a u toho se ještě vyvíjí a propracovává dál, až je z toho výsledný produkt. Pošle se Danovi, ten nám k tomu dá poznámky, my je zhodnotíme, upravíme nebo prodiskutujeme a pak případně doděláme úpravy v průběhu nahrávání ve studiu. Je to několikavrstevný proces. 

Kdo píše texty?

O: Většinou jsem to já. Občas, když probíhá finišování dema, u nahrávání zjistíme, že ten text není úplně takový, jaký by měl být. Pak to s Peťou dáváme dohromady.

O čem jsou vaše písničky?

O: O osobních tématech. Tím, že většinu textů skládám já, jsou o tom, co zrovna prožívám, co kolem sebe vidím, co je pro mě důležité, hezké, nebo co mě naopak trápí.

Který váš song se setkal s největším ohlasem?

P: Nejvíce se líbil asi ten první Downstairs, dalo by se totiž říct, že je z těch všech tří nejpopovější. Vydali jsme jej v roce 2016.

Jak jste řešili propagaci?

O: Tehdy byla propagace o dost jednodušší, protože byly jiné algoritmy na Facebooku. My jsme na něm sdíleli odkaz toho klipu na YouTube s tím, že jeho premiéra byla na AlterEchu. Lehce jsme ho zasponzorovali pár stovkama. Tehdy bylo dobré, že Facebook nerozlišoval to, jestli zobrazuje víc příspěvky jako odkazy na YouTube, nebo jestli jde přímo o video z Facebooku. Teď nemůžeš sdílet odkaz na Youtube, protože to Facebook bere jako konkurenci své platformy. Na to, že nás nikdo neznal, byl tehdejší dosah neuvěřitelný, s dost dobrým ohlasem. Tento rok, když jsme vydávali klip, to na Facebooku neviděl skoro nikdo a ani to nesdílel. Facebook navíc před těmi 4 roky nebyl jedna velká zeď plná reklamy. Přijde mi, že se teď na Facebook nikdo pořádně nedívá, je to totiž tak nabité reklamou, že ho maximálně lidé projedou a nic konkrétně nečtou a na nic neklikají. Tím pádem, když vydáš song a zasponzoruješ ho, je to taky reklama a ta nikoho nezajímá.

Zkoušeli jste přejít na jinou sociální síť? Například Instagram?

O: To je to samé. Na stories máš každý třetí příspěvek reklamu. Zkoušeli jsme to i na Instagramu, ale výsledek byl stejný. Ono to může být i tím, že singl, který jsme teď vydali není zas tak úplně „popový“. Třeba to taky má vliv.

Nepřemýšleli jste nad vydáním alba?

P: Přemýšleli, ale je to ještě hodně daleko, hlavně co se týče financí.

O: Ono by se dalo vydat album a nebylo by to ani tak drahé, ale kolik znáš lidí, co si pustí celé album?

P: Asi to bude spíš tou dobou, každý si pustí, co na něj zrovna vyskočí, a musí to být pořád něco nového. Když to není nové, nevyskakuje to na tebe.

Chtěli byste do konce tohoto roku koncertovat?

P: Zatím nemáme nic v plánu, ale určitě se koncertům nebráníme. Jen je nevyhledáváme tak moc aktivně. Když se nám někdo ozve, tak nejsme proti.

Jaké jsou vaše nejbližší plány?

P: Dodělat rozpracované songy a alespoň k jednomu natočit nějaký hezký klip.

O: My jsme se rozhodli od určité doby, že nebudeme pořád někoho obepisovat. Pokud se někomu naše hudba líbí a chtěl by, abychom někde zahráli, tak se ozve a pro nás to není problém. Ale doprošovat se a pak jim za to líbat nohy, za to nám to nestojí. To si raději ve zkušebně nahrajeme něco nového.

 

Více informací o kapele naleznete na oficiálních facebookových stránkách, případně si je můžete poslechnout na Spotify.

Klip z letošního dubna je vám k dispozici zde. 

Zdroj fotografií: archiv kapely Froples

 

Simona Šustková

Směj se mým historkám, pij se mnou pivo, neraň mé ego a přetrp mé žvásty o astrologii. Získáš skvělou narcistickou kamarádku s bláznivými nápady a občasnými blond chvilkami.