Vyhledávání

ROZHOVOR: Evropská unie nás měla zavalit penězi, nikdo tomu ale nevěřil, vzpomíná Niedermayer

Europoslanec a bývalý viceguvernér České národní banky Luděk Niedermayer se v rámci debaty Euro a Evropská unie na Katedře politologie a evropských studií FF UP podíval do Olomouce a my vám samozřejmě přinášíme rozhovor. Dotkli jsme se jeho role v České národní bance, jaké to je být častěji s europoslanci než s vlastní rodinou a nesměli jsme opomenout ani zákulisí vstupu Česka do EU v rámci finančního sektoru. Jak se vyvinou vztahy mezi Evropskou unií a USA do budoucna? Jaké lekce vám europarlament může dát? To vše a ještě více vám přináší Helena v krabici.


Ve svých 29 letech jste byl Václavem Havlem jmenován (tehdy) nejmladším členem Bankovní rady České národní banky (ČNB), pamatujete si jaký to byl pro Vás pocit? 

To, jak moc je to neobvyklé, mi začalo docházet až posléze. Situace v 90. letech se ale hodně lišila od té stávající. Za prvé část lidí jednoduše neměla znalosti a know-how, které bylo k  této práci potřeba, za druhé spousta lidí z ČNB odešla do soukromého sektoru. Díky tomu mnoho lidí v kariéře hodně rychle stoupalo. Šéfem byl v  té době Josef Tošovský, který vkládal do lidí důvěru. Já jsem například přišel s  myšlenkou, že je v  bance potřeba vytvořit risk management a koncept a správu devizových rezerv. Guvernér nám dal volnou ruku a během roku jsme to vytvořili. Mně osobně tedy spíš přišlo fascinující, že lidi jako já (ještě jsme byli relativně mladí a těsně po škole) řešili finanční důsledky dělení federace. Tohle všechno vytvářelo naprosto jiné prostředí, které už dnes nefunguje a myslím, že to byla neopakovatelná situace. Samozřejmě v  tomto věku člověk postrádá spoustu věcí a vlastností, které k  takovéto pozici patří. Vždy mi vyhovovalo pracovat v  týmu. Proto jsem měl to štěstí, že společně se mnou byl jmenován do Bankovní rady taky Miroslav Hrnčíř, který byl naopak v  radě nejstarší a fungoval tam jako můj adoptivní otec, takže jsme se vybalancovali. Každopádně si myslím, že mé jmenování v  tomto věku bylo nestandardní a vytvořilo mi trable v  další kariéře, protože když v nějaké seniorní pozici brzy začnete, tak to znamená, že dříve nebo později v ní také skončíte, což jsem pak řešil o 12 let později.  

Uvědomoval jste si už tehdy, že Vaše jmenování je pomyslný zlom ve vaší kariéře, nebo vám to došlo až o těch 12 let později? 

Nevnímal jsem to jako zlom, protože ČNB tvořil tým lidí, který tam něco vytvořil a fungoval pohromadě. Já jsem byl sice jmenovaný do té nejvyšší funkce, v mých očích se ale nic nezměnilo, jelikož jsem s  tímto týmem nadále pracoval. Téměř cokoliv v  mém věku už ale beru mnohem víc vážně, takže kdybych se dostal do této funkce nyní, určitě bych to bral jako zlomový bod. Tehdy jsem měl ale nadhled mládí. 

Zabýval jste se restrukturalizací bankovního sektoru, což je dost těžký úkol. Cítil jste společenský tlak nebo zodpovědnost, která Vám nedávala spát? 

Restrukturalizace bankovního sektoru vlastně nebyla hlavní náplní mé práce. Byla to záležitost bankovního dohledu, kde já nebyl. Tehdy tam situace byla ale tak divoká, že se guvernér rozhodl, aby tam byli nasazeni na pomoc lidé z  našeho týmu, kteří rozuměli finančním trhům. Tehdy jsem pocítil první známky naštvání. Když jsem se seznámil se situací v  malých českých bankách a viděl jsem, jaké šílené kriminální věci se zde dějí, byl jsem otřesen. Koneckonců začal jsem svou kariéru v roce 1989, kdy jsme byli naplněni všeobjímajícím optimismem a duchem spolupráce, a když najednou zjistíte, že spoustu lidí dělá nezákonné věci a krade, nějak se to na vás podepíše. V  té době jsem měl opravdu někdy problém se spaním. Druhým šokem pak bylo zjištění, že tyto věci nelze ani dotáhnout na policii. Bohužel se ukázalo, že právní prostředí hlavně v  90. letech v  podstatě sabotovalo snahu uvést věci do pořádku. Bylo to velké zklamání. Od té doby jsem měl spor se svým kolegou, kterého si velmi vážím, o tom zda všechny tyto škody, ke kterým tehdy došlo, byly objektivní a byly způsobeny ekonomickou transformací, jelikož postkomunistická ekonomika nebyla zralá na to, aby pokračovala tak, jak byla a jaký tam byl podíl subjektivního selhání. Tyto škody totiž nebyly pouze ekonomické, ale i společenské, protože část lidí začala být přesvědčená, že společnost není fér a zase vznikalo to pověstné my a oni. Já si myslím, že ten podíl subjektivního selhání nebyl zrovna malý, zatímco kolega si myslí, že drtivá většina toho byla právě objektivní. 

V roce 2002 jste byl znovuzvolen na pozici viceguvernéra ČNB a byl před Vámi velký úkol připravit Česko na vstup do EU. Byl jste na to psychicky připraven? 

Tehdy opět vyhrála naivita na plné čáře. Vůbec jsem si nepřipouštěl, že by ke vstupu nedošlo. Myslím si, že neskutečně málo z nás si uvědomovalo, jak velký je to krok. Zdá se mi, že ta skepse nás od té doby stále provází. Úžasný byl fakt, že jsem pravidelně jezdil na jednání finančního výboru EU už léta předtím než jsme vstoupili v roce 2004, díky rozhodnutí na úrovni EU. Nikdo ve výboru se netvářil nelibě, že sedí u jednoho stolu  s nečleny. Nechali nás zapojovat se do jednání a bedlivě poslouchat. Když se na to zpětně dívám, byl to od těchto lidí velmi odvážný krok správnou cestou. Vplouvali jsme tedy do evropského systému postupně, přestože jsme si neuvědomovali význam toho, co děláme. Václav Klaus byl ten, který chtěl vstoupit do EU a ten, který si neustále stěžoval, že to dlouho trvá. Vstup do EU byl pro nás něco samozřejmého, automatického, nedocházely nám však praktické důsledky. Vybavuje se mi vzpomínka, kdy jsem se setkal s našimi ekonomy, kteří měli jednání s Evropskou komisí, tehdy ještě dávno před vstupem. Komise řekla ekonomům: „Vy jste z centrální banky, řešíte tady makro poptávku a podobně. Připravte se ale, že po vstupu vás postupně zavalíme penězi.“ Kolegové následně přišli s očima navrch: „Oni se asi úplně zbláznili, říkají, že nám budou dávat nějaké peníze. To je přece jasné, nikdo nikomu nedá žádné peníze!“ a já s nimi souhlasil. My jsme vlastně ani nepochopili, že takto unie funguje a myslím, že do dneška s tím máme problém. Možná proto se často tváříme, že se na evropském systému nechceme účastnit, pokud se nám to zrovna nehodí. 

Co byla největší lekce, kterou Vám evropský parlament dal? 

První, co mě napadá je, že člověk začne mnohem víc věcí chápat, protože zde tráví neskutečná kvanta času. Tou druhou lekcí bylo to, že záleží na nás všech jestli chceme, aby to pokračovalo. Pokud se nebudeme alespoň trochu snažit, tak to pokračovat nebude. Pokud chceme, aby to pokračovalo a já si myslím, že to hodně chceme a hodně potřebujeme, tak bychom pro to něco měli dělat. To je takové memento, které se snažím šířit mezi lidi. Samozřejmě byl také velmi zajímavý vhled do politiky, který mi Evropský parlament poskytl. Uvědomil jsem si, že dobrá politika vždy stojí na kompromisu. Nikdo se na nic nedivá stejně jako já. Vy se na to nedíváte stejně jako já a někdo třetí se na to může dívat úplně jinak. Vy se k tomu můžete postavit tak, že to buď bude po vašem nebo vůbec. Možná to někdy vyhrajete, většinou to ale prohrajete. Jsem si ale jistý, že s tímto postupem z těch dalších dvou neuděláte svého partnera či spolupracovníka. Pak se nabízí možnost hledání kompromisů. Kompromis však není jednoduchý a přináší jisté komplikace. První zásadní věcí je rozlišit, který kompromis je dobrý a který špatný. A druhou podstatnou záležitostí je mít schopnost vysvětlit lidem, že ten kompromis je dobré rozhodnutí. Politika v Čechách má strašně špatnou reputaci, zároveň ale bez parlamentní demokracie nic neuděláte. Potřebovali bychom udělat něco, aby lidé vzali parlamentní demokracii i strany víc na milost. A když se jim něco nelíbí, aby nepřemýšleli o jiném způsobu vládnutí, ale o nalezení jiných lidí. Pokud ty lidi neumí najít, tak aby oni sami byli ochotni do toho jít. Tento systém samozřejmě sám o sobě není dokonalý. Je složitý, není flexibilní a pokud v něm nemáte ty správné lidi, tak ani nepřináší správné výsledky. Přesto všechno je to ten nejlepší systém, ale my mu musíme pomoct.  

Působíte také v delegaci pro vztahy s USA, myslíte si, že se vztah mezi EU a USA do budoucnosti zlepší či nikoliv?  

Rozlišil bych vztahy s USA a vztahy s prezidentem. Každý rok se snažím být na ekonomické misi v USA, kde chodíme po kongresu a strávíme den či dva v kapitolu. Zdá se mi, že právě v reakci na některé postoje prezidenta Trumpa lidé chtějí dávat najevo, že cítí naše transatlantické partnerství. Musím však podotknout, že jsem byl naopak v Evropě zaskočený antiamerikanismem, který se sem a tam projevuje. Trump totiž přichází s naprosto odlišnou vizí politiky. Evropa se snaží desítky let vytvořit stabilní systém založený na smlouvách, které se dodržují v rámci předvídatelného a stabilního prostředí. V tomto ohledu jsme super těžká váha, stejně jako Amerika. Nyní musíme zapracovat na tom, abychom prosadili, že ta naše idea to v  dnešním světě jednoduše vyhraje.  

Zmiňujete antiamerikanismus, vnímáte ho tedy i v Evropském parlamentu? 

Nevnímám ho v Evropském parlamentu. Vnímám ho spíš ze zemí, zejména čím víc jsou na mapě vlevo. Mainstreamový proud je naopak, dle mého názoru, k Americe velmi přátelský. Pořád si v sobě nesu Havlovo dědictví, možná proto Ameriku vnímám velmi pozitivně. K Americe však bude mít vždy někdo výhrady a člověk si na to musí zvyknout, protože je to takhle v pořádku.  

Jelikož jste často přicházel do styku s Václavem Havlem, jak vnímáte to, že se ze slova „havloid“ stala v českém prostředí v podstatě urážka?  

Myslím si, že Václav Havel by to viděl jako dobrou věc pro nějakou svou literární činnost a určitě by se neurazil. Mě to strašně bolí. Nemyslím ani tak vznik těchto absurdních označení, ale to, jak rychle a jak dramaticky jsme se odklonili od toho, co dal naší společnosti. Považuji to za tragédii. 

Co takhle Letná a demonstrace, které se poslední dobou konají?  

Myslím, že je to skvělé a je to jedna z věcí, které se u nás v posledních letech povedly. I přes to, že si to spousta politiků vášnivě nepřála, začíná tady fungovat občanská společnost, která je nyní největší silou naší společnosti. Tato společnost sice funguje skvěle, ale bohužel je zde pořád velmi velká zeď mezi ní samotnou a politikou. Pokud chci parlamentní demokracii, musím nejen zlepšit občanskou společnost, ale musím se dostat i za tu zeď a začít pracovat tam. Každopádně je to velice pozitivní. Není to jen Letná, jsou zde i další záležitosti. 

Řadí se mezi ně i Nadace Open Society Fund (OSF), ve které se angažujete?  

Ano, ta dělá skvělé věci. Než jsem šel do politiky, tak jsem dělal ve správní radě OSF. Pracoval jsem také s  Fórem dárců, které se snaží pomáhat neziskovým organizacím, aby lépe fungovaly, byly transparentnější a byly schopné lidi oslovit. Dějí se zde úžasné věci hlavně v sociální oblasti. Lidé za těmito projekty to dělají za velmi nízké platy, což není samozřejmě v  pořádku. Bez nich by ale naše společnost nebyla tam, kde je. V  OSF jsem se začal angažovat právě přes Fórum dárců. Oslovila mě tehdy Monika Ladmanová, která je nyní poradkyně eurokomisařky Věry Jourové, v  době kdy jsem psal pro Respekt. Tehdy OSF měla rozsáhlé projekty na romskou menšinu, což je podle mě moc důležité. Přístup pravicové politiky je k této problematice hanebný. Kromě sociálních záležitostí mě také zajímá, co se děje ve velkém byznysu. Velké firmy si musí uvědomit, že nesou mnohem větší společenskou odpovědnost, než jen vyplácení slušných bonusů managementu. Je to paradox a teď budu asi znít jako levičák, ale jediná cesta k  udržení dnešního systému, který je zkrátka ekonomicky nejlepší je, aby se lidi k  sobě začali chovat jinak. Jako k  sobě rovným. 

Zdroj fotografií: Lucie Kohoutková, archiv Luďka Niedermayera

Lucie Kohoutková

Ta kudrnatá holka, která neustále zakopává, protože raději kouká na hezké nebe než na cestu před sebou.