Vyhledávání

Rok v Montpellier: Evropa vs. uprchlíci

Ne že by mi úsměvné aspekty erasmáckého života došly, ale mám nutkání tentokrát zahrát na trochu vážnější strunu. Když jsem se po Vánocích vracel do Francie na druhý semestr, celá země byla obrácená naruby po útoku na Charlie Hebdo. Když jsem se pak z Francie vracel definitivně zpátky do Česka, byla zase vzhůru nohama celá Olomouc z „útoku“ proti hnutí Islám v ČR nechceme. Inu, zatímco já se družil s cizinci různých etnik, svět se nějak rozkmotřil.

charlie_hebdo_newcover

Je suis Charlie

Brázdili jsme s dvěma Čechy právě francouzskou dálnici poblíž Lyonu, když mi od našich přišla zpráva, zda jsme v pořádku a co na to říkáme. Odpověděl jsem překvapeně, že o ničem nevíme a teprve pak jsme se dozvěděli, že míříme do země ošlivě zjizvené fanatickým útokem na redakci Charlie Hebdo. Když jsem se o pět hodin později dostal na Facebook, mí francouzští spolužáci již měli za profilovky černé pozadí se sentimentálním odkazem „Je suis Charlie“ a na druhý den se do stejného hávu zabalila i většina billboardů na zastávkách po městě. Francouzi se semkli proti extrémistům a společně si připomínali, jak důležitá je svoboda vyjádření. Obzvláště pak ve Francii, v zemi pnoucí se hrdostí na svá krvavě vybojovaná práva a svobody během Velké francouzské revoluce.

charlie redakce

Celá země byla v šoku a bála se eskalace dalších hrůzných činů, ale zároveň nepropadala šílenství a snažila se vrátit život do zaběhnutých kolejí. Kašna na hlavním náměstí se stala jakýmsi pomníkem, kam mnozí přinášeli vzkazy, že jsou také Charlie, městem prošel průvod s cílem ukázat, že Francie je jednotná a nenechá se zastrašit a v neposlední řadě bylo rozhodnuto o vydání speciálního čísla Charlie Hebdo.

charlie pochod

Stín strachu se ale přeci jen po určitou dobu nad Montpellier vznášel a i já se přistihl, že mnohem více sleduji všechny kolem sebe. Když jsem ráno jel do kiosku, abych koupil pro své české kamarády výtisk onoho posledního čísla Charlie Hebdo, prodavačka už zdáli hlásila, že má dávno vyprodáno a mě zalil lehce blažený pocit, že se občané nenechají zastrašit jedním útokem vyšinutých fanatiků, a kupují si tento časopis z důvodu především symbolického. Já osobně bych si ho nikdy nekoupil, abych si v něm početl, ale v tu chvíli to bylo něco víc než jen časopis. Byl to vyšší princip. Bylo to zhmotnělé právo na názor, zhmotnělá svoboda vyjádření. Když jsem se pak ale vracel na kolej, viděl jsem po cestě tři výtisky zapálené přímo na ulici a na klidu mi to nedodalo.

Důležité je ovšem říci jedno. I přes všechny tyto události jsem v Montpellier, kde se přeci jen vyskytuje velké množství muslimů, nepostřehl žádné drastické změny v chování ve vztahu k nim. Neříkám, že jejich soužití s ostatními je ukázkové a bezproblémové, ale v ulicích jsem necítil žádnou gradující nenávist ani jsem nezaznamenal žádný vznik antiislámského hnutí jako zde v České republice. Stejně tak ani já jsem se nepřestal kamarádit se svými muslimskými přáteli, neboť jsem věděl, že jsou v tom stejně nevinně jako já a že tyto činy odsuzují na úplně stejných morálních základech jako většina z nás.

Kde stojí pravda?

imigrant kamion

O pár měsíců později jsem se vrátil do Česka, které je momentálně zmítané otázkou imigrantů, kteří by měli být dle kvót Evropské unie transportováni i do naší rodné země. Mluví se o tom v televizi, mluví se o tom v hospodách i kavárnách. Jednoduše, veřejný prostor zaplavuje jedno stěžejní téma. Předem říkám, že nedokáži zodpovědět, zda jsem, či nejsem pro kvóty a příliv imigrantů. Jsem totiž příliš odkázán na konstrukci reality, kterou nám předkládají média, a nemůžu si na vlastní oči ověřit, kdo že ti imigranti vlastně jsou a jaká je jejich situace. Z jedné strany se ke mně hrnou informace o znásilňujících Syřanech a přepadávání kamionů směřujících do Anglie, na straně druhé pak vyvstává obraz nemohoucích rodin, které se vydaly na strastiplnou cestu přes moře, aby se pokusily zachránit to málo, co jim zbylo. A já nevím, kde je pravda, ale zato vím, že nikdy nedojdu objektivní odpovědi. Proto se stále snažím vyvarovat odvážných soudů, které se na mě valí zprava i zleva.

uprchlíci

Rozhodně bych nechtěl, aby Česko zaplavily mešity a aby k dostání bylo jen halal jídlo, ale zároveň mi pořád přijde poněkud sobecké zavřít hranice, zabarikádovat se a zakrýt si oči se slovy Čechy Čechům. Co si budeme povídat, ono to češství taky kolikrát stojí za zlámanou grešli. Jednou jsme vstoupili do Evropské unie a kromě výhod plynoucích ze spojenectví k ní máme i určité povinnosti. Nejeden zahraniční student mi vyčítal, proč pořád neplatíme eurem, když jsme v té EU, podobný příklad se týkal (ne)průjezdu amerického konvoje českým územím, ačkoli šlo o vztahy s NATO, a nyní zase balancujeme nad nepřijetím imigračních kvót. A jestli je nepřijmeme, má kamarádka z Řecka si mě již jistojistě smaže z přátel.

Strach, nejhorší přítel člověka

Nemůžu si pomoci, ale Češi na mě působí dosti xenofobně. Podléhají předsudkům o muslimech, aniž by se častokrát byť jen s jedním setkali. Jako velmi nebezpečná se mi pak jeví generalizace, že všichni muslimové jsou náboženští fanatici a migrují do Evropy s cílem vést zde džihád a ustavovat právo šaría. Když jsem ve Francii slavil se svými kamarády své narozeniny, nějak jsme se postupem času dostali až na byt Palestince Mohameda Ahmeda. Boharodou zábavu a plytká témata náhle vystřídala vážná debata, když se jedna z kamarádek zeptala, jaké to vlastně je vyrůstat a žít v pásmu Gazy. Mohamed se rozpovídal, že realita je hodně zkreslená mediálním obrazem, že svět je informován pouze o výbuších a atentátech, ale že jinak je tam většina dní relativně poklidná. Přesto už ale přišel o několik kamarádů a členů rodiny. Proto je tak šťastný, že se mu naskytla možnost studovat ve Francii.

Mohamed rozhodně nebyl žádný fanatický muslim, který do Francie přišel s cílem rozpoutat svatou válku. Nebyla jím ani moje další kamarádka, jejíž víra naše soužití komplikovala pouze v tom, že jsem si s ní nemohl připít slivovicí na zdraví. Jsem přesvědčený, že podobní muslimové se nachází i v řadách imigrantů, kteří prchají ze svých domovin před Islámským státem, před naverbováním do války a s jediným cílem – přežít. A zrovna v Česku, které si také prošlo těžkým obdobím, kdy byly tisíce Čechů nuceny v zájmu sebepřežití emigrovat, mě překvapují tak četné a černobílé vyhraněné názory na tak citlivé téma.

Nemám kredit ani znalosti na to, abych objektivně posoudil, jestli je přijetí imigrantských kvót správný, či fatální krok. Nedám vám odpověď ani na to, co je to za lidi a s jakými úmysly každý z nich přichází. Ale myslím si, že i tak je tento můj (ne)názor důležitý. Na ulicích i veřejných sítích totiž lidé začínají být ovládáni strachem, emoce zastiňují střízlivé uvažování a z nedávné historie sami dobře víme, jak nebezpečné to může být. Strach je totiž ten nejhorší přítel člověka. Snažme se na tuto vážnou problematiku nahlížet ze všech různých úhlů a hledat optimální řešení. Zdí ani potápěním lodí se stejně nic nezmění. Bylo by to jako snažit se rakovinu vyléčit paralenem a náplastí. 

wall of fear

fotozdroje:osobní archiv Jana Michálka, www.om.net, www.lefigaro.fr, www.theregister.co.uk, www.nationalturk.com, www.novinky.cz, www.zpravy.idnes.cz