Vyhledávání

Rodinná oslava

Typickým časem pro rodinnou oslavu je nedělní poledne. Víkend k tomu svým způsobem láká – chceme zahnat černé svědomí uplynulého týdne a setkání s rodinnými příslušníky se jeví jako ideální příležitost. Od minulé oslavy jsme již zapomněli, jak strýc srká polévku nebo jak se babička ptá na otázky ohledně rozmnožování, a tak s nadšením pozvání přijmeme. Inu, dobře nám tak.

Oslava zpravidla probíhá u prarodičů a začíná velmi poklidně. Postupně se schází rodinní příslušníci, kteří se minule nepoučili a rozhodli se znovu spadnout do pasti této náročné výkrmny. Babička jako vždy nepotřebuje s ničím pomoct, ale velmi ráda se přihlížejícím svěří, jak už ji z toho všeho chystání bolí záda. Pro překonání prvotních rozpaků se rychle popřeje oslavenci. Děti do patnácti let se otráveně sdružují do hloučku co nejdál od ostatních. Když je rodiče zavolají, že jídlo je na stole, už si v hlavách chystají seznam potravin, které jim dneska nebudou chutnat.

Tatínek, strýc a dědeček dosedají ke stolu v podrážděné náladě, opět se pohádali kvůli velikosti rybářského háčku, na který tatínek ve svých pěti letech ulovil prvního kapra. Maminka s tetou se snaží vše urovnat, ale zaměstnávají je děti, které se dneska souhrnně shodují, že nebudou jíst vůbec nic. Babička už rozlévá polévku, protože teplota 115 °C je ideální k podávání.

Následuje pět minut houstnoucího ticha, kdy se děti tváří co nejvíc vzdorovitě, aby ostatním ukázaly, jak trpí, a dospělí se snaží polévku foukáním vychladit. První ji chválí přítelkyně tatínkova nejmladšího bratra, která si sice spálila jazyk hned na začátku, ale ráda by se dobře zapsala. Okamžitě obdrží od babičky recept a slib, že ji to všechno naučí. Dívka, která stěží uvaří vajíčka, vyděšeně přikyvuje a maminka s tetou se na sebe pobaveně usmívají.

Mezi jednotlivými chody nastává onen prostor pro konverzaci. Maminčiny obavy se zhmotňují, tatínek, strýc a dědeček pokračují v hádce ohledně rybářského háčku. Děti se snaží uniknout jídlu a drze odmlouvají, až si vyslouží výchovný políček. Jediný zástupce teenagerů – sedmnáctiletý výrostek – spořádává už dvacátý knedlík a s plnou pusou se ozývá: „Však je nechte! Já to po nich dojím!“

Nejmenší miminko se domáhá pozornosti, doufá ve vypuštění od stolu, chce si jít hrát vedle do obývacího pokoje. Všimlo si totiž, že má babička na polici příliš mnoho skleněných váz. Jeho přání ale není vyslyšeno, maminka ho naopak chytí ještě pevněji. „Kdo si dá dezert? Půjdeme si sednout do obýváku,“ přeruší vztekání dítěte babička, čímž se dobrovolně připraví o dvě vázy.

Konec oslavy se po uklizení střepů přiblíží velmi rychle. Chaos při oblékání bund a obouvání bot způsobí, že strýc odchází v synovcově kabátu, maminka zase má babiččinu šálu a tatínek nasedá do auta v papučích. Ve všech se postupně usadí pocit dobře odvedené práce – až do příští návštěvy.