Vyhledávání

Reportáž z polské Přemyšle, kde se hromadí ukrajinští uprchlíci: Je tady plno dobrých lidí

Šedivé historické město, špinavé ulice, chladné počasí a smogem znečištěný vzduch. Takovou atmosféru má zimní den v Přemyšli, městě na jihovýchodě Polska, kudy posledních pár týdnů proudí statisíce uprchlíků z blízké Ukrajiny. Helena v krabici se pokusila zachytit den v místě, kde bezpečnější místo k životu hledají obrovské počty Ukrajinců.

Je středeční ráno, dvacátý den války, a s fotografkou Valerií jsme nastartovali jedničkovou Octavii. Čeká nás něco přes 500 kilometrů směrem do Polska, část cesty pojedeme po okreskách, ve zbytku použijeme kvalitní polskou dálniční síť. Chceme jet co nejblíž k polské hranici a zaznamenat, jak situace na místě aktuálně vypadá. Podle různých informací tudy proudí až desetitisíce uprchlíků denně.

Do jednoho z nejstarších měst v Polsku se dá dostat ukrajinským vlakem, tedy na takzvaném širokém rozchodu. Ukrajinská i ruská železniční síť se tímto odlišují. Tady se většina nákladních vlaků musí přeložit na jiné vagony, cestující zase přestupují. Přestupním uzlem je nádraží i dnes. Sem totiž míří vlaky z různých ukrajinských měst, ať už z Kyjeva, tak z některých bližších měst, zároveň sem přijíždí autobusy ze všech stran.

Já však na rozdíl od mnohých nechci přijet vlakem, nýbrž autem. Po necelých sedmi vyčerpávajících hodinách cesty se rozhoduji, že sjedu z dálnice o sjezd dřív. Jako dobrý nápad se naší posádce zdá zaparkovat v Radymnu, které je méně než 20 minut vlakem od našeho cíle, nádraží v Přemyšli. I nádraží v tomto pětitisícovém městě má plnou čekárnu unavených lidí s hromadou kufrů a množstvím dalších zavazadel, místní hasiči na místě postavili vyhřívané stany a ochotně radí lidem, na který vlak mají nasednout. Když se dozví, že chceme do Přemyšle, zatváří se poměrně překvapeně – všichni jezdí na opačnou stranu.

My ostatně vlakem také nepojedeme a musíme se vrátit k autu. Nádražní tabule ukazuje, že náš vlak, rychlík z Krakova, je o více než hodinu opožděný. Kromě menších desítek lidí je však všude relativní klid, který lehce narušuje jenom pár konvojů s humanitární pomocí, které jsme potkali na dálnici.

Příjezd do Přemyšlu nás překvapil. Snažili jsme se obrnit proti obrazům tisíců plačících lidí s kufry, kteří ztratili své blízké a jejichž domovy byly rozbombardovány. Naštěstí pro Ukrajince jsme však ranní přemyšlské nádraží zažili klidné. Přesto však děsivé. Má to svůj důvod. Po pár týdnech se místní ubytovací kapacity naplnily tak, že je v zájmu jak cestujících, tak autorit, aby bylo nádraží jenom rychlou průchozí stanicí, která se naplní při příjezdu vlaku z Ukrajiny a při odjezdu vlaků dál na západ se zase rychle vyprázdní. I přesto tam však tráví čas velké množství lidí.

Jednou z nich je například paní Tatjana. Blondýnka se třemi dětmi přijela z Kramatorsku, z daleké Doněcké oblasti. Dlouho řešila, jestli odejdou nebo ne, ale nakonec jim nic jiného nezbývalo. „Když vidíš rakety nad hlavou a slyšíš výbuchy, musíš prostě jít. Kamkoliv, hlavně do bezpečí,“ říká. „Situace v Kramatorsku je skvělá,“ ironicky se usměje a skoro propuká v pláč.

Větší část lidí se však usmívá. „Jsou rádi, že se dostali z nejhoršího a jsou velice vděční. Ale zatím v sobě mají adrenalin z cesty. Až se ubytují, bude to pro ně psychicky o dost horší, projeví se traumata,“ vysvětluje mi posléze můj údiv psycholožka Markéta.

Tatjana mezi další lidi na nádraží zapadá, skoro 90 % místního osazenstva jsou totiž ženy a děti. Muži mezi 18-60 lety museli zůstat na Ukrajině, přes hranice je kvůli všeobecné mobilizaci nepustí. To potvrzuje i dobrovolnice Alicja, se kterou musím v konverzaci použít angličtinu. Podle ní také lidé, kteří přijíždí na přemyšlské nádraží, vědí, kam půjdou, neví však zatím, jakou cestou se tam dostanou. Někteří míří do jiných polských měst, jiní využívají spoje do zahraničí a další jedou na krakovské nebo katovické letiště, odkud odlétají do zemí západní Evropy.

Výjimkou na nástupišti je Janusz, mladý muž ze Zakopaného. Je Polák a cestuje na výlet do Varšavy. „Situace je tady hrozná,“ popisuje mi. „Do Polska už přišlo moc lidí a pomalu tento nápor přestáváme zvládat. Potřebujeme, aby EU a další země pomohly jak finančně, tak přerozdělením části uprchlíků,“ doplňuje. Vedle něj stojí několik televizních štábů, potkáváme také různé reportéry a fotografy. I v této době se však všichni, které jsme potkali, snaží o dodržování novinářských a etických standardů, což mi potvrzuje i dokumentarista z Londýna, který chválí přístup dobrovolníků i médií. Vysvětluje mi, že pro novináře je důležité příliš nepodléhat emocím, zároveň se však snažit o vyváženou reportáž. A pokud s ním lidé unavení po dlouhé cestě nechtějí mluvit nebo se nechtějí nechat vyfotografovat, je to v pořádku.

Z mé zkušenosti však lidé o situaci chtějí mluvit, chtějí světu sdělit, jak to na místě vypadá. A chtějí, aby se mluvilo o tom, co se děje na Ukrajině. A nemorální hyeny jsou nakonec jinde, než by člověk čekal.

Po obědě je už situace přímo na nádraží jiná. Přijely zpožděné vlaky z Ukrajiny, zároveň však ještě nedorazily vlaky směřující dále do Polska, takže se na nádraží dočasně hromadí lidé. Pobyt na nádraží však lidem zkracují dobrovolníci nabízejí jídlo i další humanitární pomoc, matky s dětmi také můžou spát v uzavřené části nádraží, kde je vchod hlídaný policií.

Těsně před příjezdem zpožděného vlaku tak pomáhám dvěma sestrám z rusky mluvící rodiny z předměstí Kyjeva, města Brovary, z nichž jedna, Veronika, je zhruba v mém věku. Brýlatá blondýnka musela doma nechat rodiče i psa, bere s sebou mladší sestru a jejich matka je bude následovat. „Taťku už povolali do armády,“ říká smutně. „A pes už je starý a cestu by asi nepřežil,“ říká. Jedou k matčiným známým v německém Bonnu, kteří jim nabídli možnost dočasného ubytování.

Proč se rozhodli odjet, vysvětluje na poměry života v Evropě 21. století až příliš děsivě. „Mému klukovi rozbombardovali dům, nedá se tam bydlet. Naštěstí se i s rodiči stihli schovat v krytu,“ vysvětluje. A proč vyjeli až teď? „Čekali jsme, co bude, ale už se to nedalo vydržet. Mamka navíc pracuje v zahraničí a teprve na začátku války dojela domů. Ale měla by za námi během pár dní dojet,“ posteskne si. „A až za námi máma dojede, uvidíme, co dál,“ doplňuje předtím, než poběží na vlak do Varšavy, kde bude přestupovat. Vzhledem k tomu, že vyjely už před 24 hodinami, je čeká ještě dlouhá cesta do bezpečí. Dobrou náladu jim dodává jenom slovní hříčka se jmény. „Já jsem Veronika, takže zkráceně Vera, sestra je Ljubov a mamka je Naděžda. Jsme to, co svět nyní potřebuje. Vera-Ljubov-Naděžda (víra-láska-naděje, pozn. red.),“ směje se.

Paní Ljuba, vděčná starší paní důchodového věku, vyjela na cestu o něco kratší – je totiž z Ivano-Frankivsku, jen zhruba 200 kilometrů od polsko-ukrajinských hranic. Zeť musel zůstat doma, spolu s ní tak táhne několik tašek a kufr jenom dcera a vnuk. „Plánovali jsme vyrazit hned na konci února, ale nedalo se vyjet, všude byly slyšet výbuchy. A navíc nebylo kam. Dcera však, díky bohu, volala se známou z polské Vratislavi a ti nás přijmou,“ usmívá se. „Usmívám se, protože jsme konečně v bezpečí. A protože lidé jsou dobří – přímo skvělí! Všem děkuju,“ říká. A má pravdu. Pomáhají totiž opravdu všichni – charita, dobrovolníci, studenti, policie, hasiči, armáda, mniši a jeptišky.

O něco málo přes sto kilometrů jihovýchodně od Ivano-Frankivsku leží Černivci. Od začátku války tam zemřelo víc než 200 lidí. Město velké jako Ostrava bylo ještě včera domovem pro paní Viku. Ta si své po dlouhém stresu unavené nervy hodlá pošetřit na horském vzduchu ve Vrchlabí, kde bydlí její česká kamarádka, která ji i s rodinou ubytuje. „Manžela se synem povolali do armády, takže musím jet sama a nevím, co bude,“ posteskne si. Doufá však, že válka skončí brzo a že se brzy uvidí. Jako všichni. „Když začala válka, nejdříve jsem si myslela, že je to nějaká hloupost nebo nějaký omyl. A teď o nás Rusové tvrdí, že jsme fašisti a banderovci. Byli ti, kteří tohle tvrdí, někdy na Ukrajině?“ ptá se.

zdroj fotografií: Valerie Vebrová, Petr Šula

Jaroslav Synčák

Student ruštiny na FF v Olomouci, absolvent programu Erasmus+ na Durham University ve Velké Británii. Mezinárodní vztahy, Erasmus a fotbal - to je moje.