Vyhledávání

RECENZE: Mléko a med – kniha, ke které se čtenářka ráda vrátí

Tato kniha se stala bestsellerem. Každá dívka od patnácti do dvaceti pěti musela tuto knihu mít, už jen proto, že ji měli všichni. Globálně získal žánr této knihy přezdívku insta-poetry, jelikož se proslavil především díky Instagramu, kde jednotlivé básně sdílí ženy po celém světě. Stojí však tato kniha opravdu za přečtení, nebo je to jen další zbytečný a nadceněný trend, který pomine stejně rychle jako fidget spinnery?

 

Co se musí líbit snad každému, je design. Samotná slova knihy jsou zahalena v nádherné pevné vazbě. Neskutečně mě zaujala jednoduchost provedení – černá obálka s bílými včelkami a písmem. I když se říká, že knihu bychom neměli soudit podle obalu, v tomto případě obal prostě nutí do knihy alespoň nakouknout. Uvnitř se naopak skrývají kontrastně bílé stránky s černými ilustracemi načrtnutými různými styly, některé drobné a vytvořené jedním tahem, jiné složitější.

Právě kresby přidávají tíži samotných básní na intenzitě. Zřejmě každý z nás už ucítil křivdu, ať už ze strany bývalého partnera, rodiny, přátel či kohokoli jiného, na druhou stranu, ať hodí kamenem, kdo z nás nikdy nikomu neublížil. Autorka indického původu Rupi Kaur si je tohoto začarovaného kruhu dobře vědoma, a přináší tak příběhy nejen bolesti, smutku a neštěstí, ale také lásky, léčení a sebelásky, která by se ostatně měla objevovat, ať už se cítíme milováni okolím, či nikoli. S těmito tématy se nenápadně míchá také pýcha, feminismus a jiné, které nemusí být každému po chuti, ani já jsem se všemi básněmi nesympatizovala.

Způsob, jakým je kniha psaná, je také poměrně diskutabilní. Kniha zřejmě nenadchne toho, kdo by od Mléka a medu čekal barvité a zvukomalebné verše, jelikož jen málokdy doopravdy narazí na rým. Platí zde, že kdo čeká klasickou poezii, bude zklamán, kdo však čeká odlehčující knihu, která třeba vyvolá vzpomínky a zahřeje u srdce, třeba si přijde na své. Hodně básní je napsaných stylem:

poskládej náhodně
slova, aby vypadaly
jako báseň a ani
se nepokoušej
udělat rým.

Podotýkám, že to vše bez interpunkčních znamének a velkých písmen na začátku věty. Kniha tak působí spíše jako sbírka myšlenek a nutí nad jednotlivými slovy více se zamyslet. Na druhou stranu tak může pro mnoho lidí fungovat jako jakási terapie a cesta ke katarzi. Můžete být jakkoli naštvaní na to, co máte právě teď, můžete se cítit nešťastní, prázdní, slepí, neschopni milovat ani druhé, ani sami sebe, tato kniha vás však možná povzbudí a ukáže vám i něco pěkného, co berete jako samozřejmost, a tak si s vámi poměrně slušně pohraje. Pocity autorky se budou odrážet samozřejmě i v knize. Zmítají se zde pocity smutku, záště vůči společnosti, bývalým láskám či otci, ke kterému zřejmě autorka ztratila cestu.


Rupi Kaur přišla zřejmě na perfektní způsob, jak nalákat své čtenáře. Stačila k tomu především jednoduchost a schopnost odhadnout ve střípkách vlastního života příběhy čtenáře. Vyšlo mnoho kvalitnějších a smysluplnějších sbírek básní, a nebýt tak skvělého marketingu především díky Instagramu, kniha by se dostala do rukou jen málokomu. Já jsem však i tak ráda, že jsem na tuto knihu narazila, jelikož to bylo poměrně příjemné čtení a pevně věřím, že až mi bude smutno, zalistuji si v ní a zaručeně najdu báseň, která přesně vystihne moji situaci, pak si přečtu něco z optimističtější části knihy, sním u toho kýbl zmrzliny a tři čokolády a bude mi líp.

Fotografie: Nela Kadlečíková

Petra Besedová

Stále ještě studentka žurnalistiky na UPOLu, se zájmem v hudbě, četbě, špatných filmech a dobrém jídle.