Vyhledávání

První ročník FuckUp Night v Olomouci

Co to vlastně je FuckUp? Dalo by se říct, že se jedná o nějaký průšvih. No a FuckUp Night je prostě večer plný průšvihů. Ne však ledajakých. Určitě jste se v životě setkali s lidmi, kteří jsou v životě výrazně úspěšní. Založili firmu, rozjeli zajímavý byznys, přišli s novými nápady, které hltá značná část společnosti. Nicméně ani takový úspěch se neobejde bez nějakého průšvihu. Občas fatálního. No a přesně těmto lidem jsou věnovány FuckUp Nights.

O akci toho typu jsem se dozvěděl před rokem skrze jednoho kamaráda. Se svým kolegou ji navštívili v Praze. Shodou okolností jsme všichni tři chodili na stejnou střední školu, dokonce obor. Známe se už nějaký pátek, a když mi nedávno napsal, že se jedna FuckUp Night koná i v Olomouci a jestli bych nešel taky, nechal jsem se zlákat. Přeci jen mne zvědavost nenechala chladným a po odmítnutých pozvánkách do Prahy mi to přišlo konečně do karet. Tak tedy hurá do Metropolu.

Po chvíli čekání ve vestibulu a usednutí jsem běhal po sále s foťákem a zkoušel, jak budou vypadat fotky. Výsledek můžete posoudit sami. A ne, nejsem fotograf a zrcadlovku jsem držel v rukou podruhé v životě. Sál se nicméně začal plnit a my se těšili z příjemného večera. Podle události na sociální síti mělo vystoupit pět hostů, neboli speakerů, jak byli označováni průvodcem celé akce, Tomášem Studeníkem. „Pokud si myslíte, že vás tenhle večer někam posune, že pak budete úspěšnějšími, tak jste na omylu. Tenhle večer bude totiž plný průs**ů.“ Po této větě stoupla moje zvědavost ještě víc. Nakonec na akci vystoupili “jen“ čtyři speakeři. I tak bylo ale o zábavu postaráno.

Na začátku měl Tomáš Studeník menší úvod v podobě jisté průpravy o historii fuck upu a o tom, jak je vlastně zbytečné snažit se být úspěšným, když to ve finále vždy dopadne nějakým fiaskem. V podstatě by člověk neměl dělat nic. Nápad, který změní jeho život, přijde sám. Jako příklady uvedl Isaaca Newtona, který jen tak seděl pod jabloní nebo Archiméda, jehož nápady přicházely během koupele. „Nebojte se negativních emocí. Všichni jsou dnes happiness manager a já nevím co. Prostě se nebojte a buďte hejtři,“ dodal na závěr své řeči.

Akci zahájil Tomáš Studeník svou (de)motivační řečí

Následovaly prezentace jednotlivých hostů. Každý měl pro svůj příběh stanovený časový limit deseti minut s tím, že následujících pět bude věnováno dotazům publika. Jako první host se představila Pavlína Zychová, bývalá doktorandka Právnické fakulty Univerzity Palackého. Její fuck up spočíval v přerušení studia kvůli náhlé změně zákoníku a v jejím působení coby manažerky v IT firmě. „Nikdy předtím jsem manažerku nedělala a najednou jsem se ocitla v IT společnosti plné geeků. Moje slovní zásoba se neshodovala s jejich slovní zásobou, asi půl roku jsem jim nerozuměla.“ Po změně zákoníku jaksi nebyla schopná fungovat ani v doktorském programu, kde vzdělávala mladší kolegy, ani v prostředí IT firmy. Tím pádem ukončila studium a věnovala se pouze svému projektu, který byl zaměřen pro hotely. Aplikace MyStay funguje na bázi propojení komunikace hostů s hotely. Nicméně po nepříliš dlouhé době a nemalých finančních částkách zjistila, že jí a jejím kolegům došly peníze. V poslední chvíli, kdy byli s penězi téměř na nule, přišla naštěstí finanční injekce od investora a vše dopadlo relativně dobře.

Pavlína Zychová o MyStay

Dalším hostem byl známý šéfkuchař restaurace Entrée, Přemek Forejt. Pro něj nepředstavovala fuck up nějaká finanční situace, ale spíše to, jak byl celý svůj život – coby člověk ve znamení Berana – tvrdohlavý a jak ho tato tvrdohlavost poznamenala v osobním životě. V raných letech se vyučil kuchařem a začínal v jedné z restaurací michelinského průvodce. Zde se také zrodil jeho sen, že se jednou stane šéfkuchařem ve své vlastní kuchyni. „Vzorem pro mě byl šéfkuchař Marcus Eaves, který byl naprosto neskutečný a trávil v kuchyni hrozně moc času,“ popisuje Forejt. Po návratu do Brna vařil v jedné ze známých rybích restaurací, ale jak sám říká, jeho působení v michelinské restauraci mu stouplo do hlavy. Po roce, kdy vyhráli i cenu Restaurace roku, mu nepřišlo moc fér, že pro svou práci obětuje tolik energie a – jak sám řekl – podepisuje se pod jeho práci někdo jiný.

Časem se objevilo „pozlátko“ v podobě mladého muže, který mu dal nabídku. „Přišel takový mladý frajer a řekl, že mi v Brně otevře restauraci. Sice to byl malý smrad, ale jezdil v merglu (Mercedes), tak jsem si řekl, že peníze asi má,“ dodává Forejt. Po realizaci a zhruba půl roce však zjistil, že mu nechodí výplata a je bez peněz. Vzhledem k tomu, že měl přítelkyni a dceru, si řekl, že by toho měl asi nechat. Cesty ho dovedly do Olomouce, kde si otevřel restauraci Entrée. Tady se nicméně opět projevilo jeho znamení Berana a po nějaké době tvrdohlavé práce a nekonečných hodinách v kuchyni zjistil, že přehlíží svou rodinu a celkově život. Fuck upem mu tedy bylo nastavení vlastního zrcadla, které mu ukázalo, jak se nechal zaslepit svou prací.

O gastronomických fuck upech povyprávěl v sedě Přemek Forejt

Předposledním hostem byl mladý architekt z Brna, Ondřej Chybík. Na otázku Tomáše Studeníka, proč se stal zrovna architektem, odpověděl, že významnou roli v jeho mládí sehrálo LEGO. „Prakticky jsem neuměl nic jiného dělat. V jedenácti letech jsem začal kreslit baráky a chodil na fakultu, kde učil táta a tak jsem viděl studenty architektury, kteří na chodbě kouřili, dělali modely a měli manšestrová saka. Tak jsem si řekl, že to není špatná práce. Každý projekt, který děláš, je trochu fuck up, jen není otázka jestli, ale kdy to přijde,“ popisuje svoje začátky Chybík. Ve své prezentaci používal především fotografie a náčrty svých projektů. Například dřevěné vinařství v Dobšicích u Znojma, které mu nechtěli povolit hasiči. Dále návrh nového autobusového nádraží v Brně. Podstata jeho největšího fuck upu spočívala ve festivalu Meeting Brno. Zde se potkávají Češi a Němci, kteří byli po válce vyhoštěni. Na Okružní třídě v Brně stál kdysi Německý dům, který tam už není. Ondřej Chybík si řekl, že by bylo hezké tento dům připomenout v podobě lešení o velikosti původního domu. „Připomněli jsme tím krásně původní Německý dům, vlastně se z toho pak stal pavilon humanity a v létě příjemné místo. Pařilo se tam, probíhaly přednášky, koncerty a tak,“ doplňuje Chybík.

Jenže každá sranda něco stojí, a Ondřej se svými kolegy potřebovali peníze, které neměli. Celkem potřeboval asi dva miliony korun. Oslovili tedy řadu kamarádů, z nichž jeden nabídl částku 700 000 Kč. Měl však jednu podmínku. Jelikož vlastnil autobazar, požadoval, aby se v centru města uskutečnila výstava aut. Omámen výší částky na tuto podmínku Ondřej kývnul, aniž by si uvědomil, jaké to bude mít následky. Následovala série fotografií různých částí centra Brna, která byla zaplněna auty až k prasknutí. Na tohle zareagovala radnice a auta vzápětí zmizela. „Naštvali jsme tím úplně všechny v Brně. Celé Brno bylo neskutečně nas**né. Levice, pravice, populisté, prostě úplně všichni, všichni. Ale zajímavé bylo, že se díky tomuhle začali zajímat, co se děje na našich náměstích. Když na náměstí uděláte nějakou pískovou pláž, tak to nikomu nevadí, lidem se to docela líbí. Ale pokud uděláte z náměstí parkoviště, pokud vzbudíte zájem takovýmhle šílenstvím, což rozhodně nebyl záměr, tak to bylo cenné zjištění,“ popisuje celou událost Chybík.

Ondřej Chybík o strastech architektů 

Na závěr se před diváky postavilo duo mladíků, s jejichž projektem jste se určitě někde setkali. Pánové totiž přišli s úžasným mléčným výrobkem Kefírer. Lukáš Lukeš a jeho kolega Tomas Musil – třetí kolega, David Koutný, byl v tu chvíli ve Vietnamu – představili lidem projekt bez jakéhokoliv produktu. Vymysleli něco, co nazvali „mléčným nadproduktem“, což měl být fiktivní produkt, který nikdy neměl vzniknout, a nakonec z toho bylo „věřte, nevěřte“. „Je to pravda, nebo fikce?“ přibližuje začátek Lukeš. Myšlenka Kefíreru vznikla asi před čtyřmi lety. Vše bylo jednoduché. Pánové luštili dětskou křížovku, a aby si ji nějak ztížili, psali do ní slova, která v ní původně neměla být, ale tematicky si byla podobná. Ve finále jim v tajence vyšlo něco jako “KFRR“. David Koutný tehdy vymyslel slovo Kefírer.

Po čase tento fór utichl a pánové se zúčastnili soutěže, jejíž podstatou bylo vymyslet guerillový nápad pro marketingovou konferenci. Samozřejmě vyhráli. Mezi cenami byl i billboard. „Ten billboard byl úplně někde v háji, někde za křovím a moc nešel vidět. My si říkali, co na něj dáme, a jelikož v ten moment nechtěl nikdo nikoho požádat o ruku, tak jsme dumali nad nápady. Tak jsme se vrátili zpět ke Kefíreru, vůdci mezi kefíry,“ popisuje rozjezd fuck upu Tomas Musil. Zásadní problém byl však v tom, že na billboard uvedli nápis „Od 17. 5. ve vaší prodejně“. Vzhledem k tomu, že výlep billboardu proběhl 1. května, začal ve vzduchu zavánět první fuck up. Jakoby osudem jel kolem billboardu jeden z redaktorů nejmenovaného slovenského rádia, vše vyfotil a zveřejnil na sociální síti, kde se tato recese začala šířit jako mor. Takže měli během jednoho týdne na svých stránkách zhruba 11 000 fanoušků, z nichž většina si produkt opravdu chtěla koupit.  

Tady nastal onen první fuck up, jelikož pánové neměli ani jednu lahev kefíru. „My si ale řekli, že to dáme a vyrobíme. Jen byl trochu problém v tom, že Kefírer byl mléčný produkt a jediná zkušenost, kterou jsme měli s mlékem, byla ta, že jsem si ho ráno lil do cornflaků a Lukáš si dal občas jogurt,“ objasňuje první komplikace Musil. Kluci si naštěstí přes svou známou domluvili dva dny před osudovým dnem výrobce mléčných produktů a objednali tři palety sklenic na mléko. Tím ale začala lavina dalších problémů. Mlékař měl totiž jen tři krávy, palety skladovali u babičky ve sklepě, jelikož bydleli v bytě. Další problém byl se skladováním. To vyřešili přes kamaráda. Nicméně jak řekl Lukáš Lukeš: „Pokud vám nikdo neřekne, že to děláte špatně, tak to děláte špatně, no a první, kdo tohle řekl, byli právníci.“ Zajištěno bylo vše. Výroba, prodejny, marketing, odběr, ale právníci řekli ne. Na to jim mlékař zareagoval úplně stejně, jelikož se zalekl právních problémů. Takže není mléko. Jelikož nebylo mléko, nebyla distribuce produktu. A tak dále a tak dále. „Nakonec jsme ale produkt opravdu vyrobili. Sice v limitovaném množství čtyř set kusů a za lidovou cenu 188 Kč, narvali jsme to ke kamarádovi do chladicího boxu a během dvou hodin to bylo pryč,“ dodává Lukeš. Vše tedy relativně dobře dopadlo.

O tom, jak (ne)dělat produkt povyprávěli Lukáš Lukeš a Tomas Musil

Takže tohle byla první FuckUp Night v Olomouci. Já osobně se bavil náramně. Ne, že bych byl škodolibý a smál se neúspěchu jiných, ale jak na začátku celé akce řekl Tomáš Studeník – všude okolo jsou samé motivační citáty, kurzy a semináře, jak být úspěšným a podobně, ale člověka už nenaučí, jak jednat v případě, že přijde nějaký ten fuck up. A bylo krásné vidět lidi, kteří se pokoušeli o něco, co jim nevyšlo, jak jdou mezi veřejnost a s humorem o tom dovedou mluvit. Jak se akce líbila hostům? „No řekněme, že FuckUp Night si zachovává určitý standardní formát, který využívá ve všech městech stejně. V Praze už proběhlo několik ročníků, takže mají zaběhlé publikum, které se tam potkává často stejné. Rozdíl je vždy v hostech, kteří však svojí kvalitou a přínosem povýší každou akci. Pořadatelé jsou schopni zajistit osobnosti, které mají co říct, takže já jsem vždy spokojen,“ hodnotí akci jeden z hostů, Tomáš Měchura.

 

foto: Michal Bajnok

Michal Bajnok

Cimrmanovský přízrak, hrající si na novináře. Jsem nepříjemný, údajně kulhám a rád poučuji. Občas mě potkáte při nočních procházkách Olomoucí.