Vyhledávání

Privát skýtá místo pro umění, duchy i židovskou tematiku

I redakce musí čas od času vyjít s kůží na trh, proto se v dnešním díle seriálu o studentském bydlení zaměříme na byt jednoho z redaktorů, tedy konkrétně na můj. Náš byt se nachází v klidné čtvrti nedaleko Výstaviště Flora, v blízkosti jsou tedy Čechovy i Smetanovy sady - příhodné útočiště v horkých dnech, které nás nyní nutí usínat ve škole.

Výhodně umístěná je i hospoda s příjemnou letní zahrádkou, přiléhající těsně k našemu panelovému domu. Je to jen obyčejná putyka, se skvělou paní hospodskou, kterou už nepřekvapí, když si čas od času přijdeme v jen papučích a s půllitrem v ruce pro točený Staropramen s sebou. Pouze štamgasti na nás v zimě občas divně koukají, když si do hospody vkráčíme přes závěje sněhu jen v tričku (a papučích).

Nyní se už pojďme vrhnout na byt samotný. Jedná se o byt 3+1, kde dva pokoje jsou neprůchozí a jeden průchozí. Celkově byt obýváme v pěti, i když podle počtu bot, kvůli kterým občas ani nejdou otevřít vchodové dveře, by jeden řekl, že se u nás pořádá každý den nějaká párty (ne že by tomu tak nebylo, tedy hlavně přes zimu).

Kuchyni, záchod a koupelnu vypustím, na těch není vůbec nic zajímavého (kromě zvětšujícího se fleku od oleje na zdi u sporáku – no co, měla si tam majitelka dát kachličky) a budu se věnovat přímo pokojům. Začneme tím mým, který sdílím se spolužákem. Pokoj je to atypicky tvarovaný, navíc s velkou spoustou vestavěných skříní, které občas překážejí. Kdybychom chtěli, můžeme pronajímat prostor ve skříních. Vydělali bychom majlant, protože většina z nich je prázdná. A teď něco k barvám. Opravdu netuším, koho napadlo umístit do pokoje, kde jsou na skříních velká zrcadla (což je ovšem výhoda) modrý koberec, blankytně vymalovat stěny a místo druhé vrstvy na zdi použít tuto barvu i na strop. Vzhledem k modrému stolu a modrému povlečení působí pokoj velmi chladně.

Proto se ho snažíme postupně zútulňovat. Kromě dvou rostlin (sám se divím, že ještě žijí) jsem se pokusil pokoj vyzdobit troškou street artu, obrázky nebo plakáty na zdi u mé postele. Dominantou zdi je ovšem kalendář s obrazy Salvadora Dalího. Jsou tam ale i věci pro mě samotného důležité – fotografie mé třídy ze základní školy, fotka kamarádů, vizitka Heleny v krabici, pohledy z Newcastlu, který jsem navštívil apod.

Spolubydlící si vystačí se svojí kytarou (je to jeho ňuňu), knihami s poezií, dramaty od Shakespeara a Bobem Dylanem. Ostatně ani v mé polici nechybí literatura – Stephenem Kingem počínaje a okultními vědami konče.

Druhý neprůchozí pokoj, který je největším z celého bytu, vypadá velmi nezabydleně. Je to proto, že se nám v něm neustále střídají nájemníci. Nebaví nás, neustále shánět někoho nového, ale kouřit v bytě a vyžírat ledničku si nenecháme.

Posledním pokojem je pokoj průchozí. I když v něm bydlí jen jedna osoba, postele jsou tam hned tři. Když jsme před začátkem zimního semestru sháněli byt, obávali jsme se, že nebudeme mít dostatek nábytku. A teď nevíme, co s těmi všemi postelemi a skříněmi máme dělat. Výhodné to je v situacích, kdy u nás chtějí přespat nějací hosté (vytuhnou po pár pivech/sklenicích vína/vodce/whatever).

Tento pokoj býval dříve obyvák a vypadá trošku neuspořádaně. Jeho kouzlo je ovšem v detailech. Když se podíváte blíž, spatříte velmi zajímavě upravenou fotku, fénixkaktus (vždycky umře a po čase se opět probere k životu), nástěnku s rozpisem služeb a ilustracemi (které vytvořila moje maličkost v záchvatu tvořivosti podpořené vínem asi ve tři ráno) a také všudypřítomné hexagramy s nápisem Jude. Máme ve zvyku říkat našemu spolubydlícímu občas "žide", je to proto, že vždycky drží kasu a rozumí penězům.

V tomto pokoji je vchod na balkon, který máme směrem do zahrad, takže je tam božský klid. Balkon ale není prázdný. Na parapetu najdete zavařovací sklenici, plnou nedopalků a na zemi potom ležící cosi, zabalené v plastové krabici a igelitové tašce. Máme strach to otevřít. Je to obsah ledničky, který tam zůstal od jejího čištění v září loňského roku. Opravdu, ale opravdu nikoho nic nedonutí se podívat dovnitř. Na balkoně se ještě donedávna povaloval náš vánoční stromek (příběh o jeho přilepování ke zdi kobercovou páskou si necháme na jindy).

Co závěrem říct? Pokud máte v plánu stěhovat se na privát, rozhodně si najděte takový, kde vám majitelka vyjde vstříc (moji hru na ženatého redaktora, hledajícího bydlení, kterou jsem byl nucen hrát na jinou majitelku jiného bytu si také nechám na jindy), kde máte v blízkosti hospodu a kde máte nějakou kuriozitu – chcete přece bydlet vyjímečně, ne? Naší kuriozitou je duch Horváth (tak jsme si ho pojmenovali), který nás strašívá kolem dušiček. Mimochodem, na místě kde bydlíme, býval v minulosti hřbitov o rozloze dva a půl čtverečních kilometrů. Opravdu...

Na další fotky se můžete podívat tady:

[gallery link="file"]